Brodit se v cizím průšvihu: Kde bude mít tání Antarktidy nejtvrdší dopad?

Pocit, že se až po kolena brodíte v cizím průšvihu, nemusíte zažít jen tehdy, když sousedům prasknou stupačky nebo jim vyteče pračka. V planetárním měřítku nás něco takového čeká při tání polárních ledovců. I tady se pořádný průšvih nedělí rovnoměrně. Ti, kteří ho způsobili, neponesou tytéž následky jako nešťastníci u rovníku. Když polární ledové příkrovy tají, zvyšuje se tím hladina moří a oceánů. Na tom by asi nic tak neočekávaného nebylo. Vykreslení toho nejčernějšího scénáře - v němž by například roztál kompletně celý antarktický led a hladina by se zvedla o 58 metrů - jste už jistě také někde zahlédli. Ovšem zádrhel takového příkladu ovšem spočívá v tom, že tání ledových příkrovů neovlivňuje hladinu moří všude stejně. To hypotetické zvýšení hladiny globálních oceánů o osmapadesát metrů je průměrem, nikoliv reálnou hodnotou.

Zajímavý vhled do celé problematiky nyní přináší studie uveřejněná v žurnálu Nature Communications. Tým vědců z pěti univerzit v ní zkoumal, jak tání ledu v Antarktidě ovlivňuje globální klima. Propojili počítačové modely antarktického ledového příkrovu, Země a globálního klimatu, včetně atmosférických a oceánských procesů. To aby prozkoumali složité vzájemné vazby mezi táním ledu a dalšími částmi zemského systému.

Tající led na polárních špičkách totiž neovlivňuje jen hladinu moří, ale i oceánské proudy, teploty. A je o dost složitější, než ta úvodní zažitá projekce „s průměrnou hladinou vyšší o X metrů“.

Rozsah tání antarktického ledového příkrovu pochopitelně závisí na tom, jak moc se Země oteplí. A to zase závisí na budoucích emisích skleníkových plynů ze zdrojů, jako jsou doprava, elektrárny a průmysl. Studie naznačuje, že velká část antarktického ledového příkrovu by mohla přežít, pokud státy sníží emise skleníkových plynů v souladu s cílem Pařížské dohody z roku 2015, tedy na úrovni udržet globální oteplení na 1,5 °C oproti předindustriálnímu období. Pokud však budou emise nadále růst a atmosféra i oceány se výrazněji oteplí, může to vést k rozsáhlému tání a mnohem vyšší hladině moří.

Dále výzkum ukazuje, že vysoké emise představují riziko nejen pro stabilitu západoantarktického ledového příkrovu - který už ke zvyšování hladiny moří přispívá - ale narušuje i mnohem větší a dosud stabilnější východoantarktický ledový příkrov.

A zároveň ukazuje, že různé oblasti světa se při tání Antarktidy budou potýkat s rozdílným nárůstem hladiny moří. Voda v oceánech totiž není rozložena tak, jako třeba při koupání ve vaší vaně. Jak namodelovali výzkumníci, v mnoha oblastech by byl regionální vzestup hladiny moře vyšší než globální průměr, zatímco v některých oblastech - blízkých ledovému příkrovu - by naopak mohla hladina moře dokonce klesat.

Faktory pro a proti vzestupu hladiny

Jak je něco takového možné? Tím hlavním důvodem je gravitace.

Ledové příkrovy jsou obrovské masy a jejich hmotnost vytváří silné gravitační pole, které přitahuje okolní oceánskou vodu. Na podobném principu, jako když gravitační působení mezi Zemí a Měsícem ovlivňuje příliv a odliv. Kdyby se ledový příkrov výrazněji zmenšil, jeho gravitační přitažlivost by slábla. Což by vedlo k poklesu hladiny moře v oblastech blízkých antarktického pobřeží a k jejímu nárůstu ve vzdálenějších regionech.

Změny v hladině moří však nezávisí jen na vzdálenosti od tajícího ledu. Celý ten komplexní systém souvisí rovněž s rotací planety. Osa rotace by se totiž posouvala směrem k místům, kde by se hmota ledu nenacházela. Což by dále ovlivňovalo systém redistribuce, přerozdělení vody v oceánech po celém světě.

Co tání polárních ledových příkrovů naopak zpomaluje? Za zmínku stojí přinejmenším dva faktory.

Tím prvním je, že se pod antarktickým podložím nachází zemský plášť, který se - s odtáváním ledu, tedy snižováním zátěže nadloží – začíná velmi mírně a velmi pomalu zvedat. Tím ale vyzvedává i zbývající části ledového příkrovu nad teplejší oceánské vody, a zpomaluje tempo tání.

Druhým faktorem jsou, poněkud paradoxně, skleníkové plyny. Studená sladká voda, odtékající z tajícího ledu, totiž ochlazuje povrch oceánů na jižní polokouli a v tropickém Pacifiku, čímž fakticky zachycuje teplo v hlubokém oceánu a zpomaluje růst globální průměrné teploty vzduchu. Tání polárního příkrovu tedy „užitečně ochlazuje“ a brzdí globální oteplení.

Pokud jde o publikovanou práci výzkumníků, ti propojili počítačové modely simulující chování antarktického ledového příkrovu, pevné Země a klimatu, aby mohli nahlédnout do toho, co by se mohlo dít s hladinou moří po celém světě při pokračujícím nárůstu teplot a tání ledu.

Ambarish Karmalkar, spoluautor studie, uvádí, že například při tzv. středním scénáři - kdy svět sníží růst emisí skleníkových plynů, ale ne natolik, aby udržel globální oteplení pod 2 °Celsia do roku 2100 - by průměrný nárůst hladiny moře způsobený táním Antarktidy činil asi deset centimetrů. A do roku 2200 by to bylo více než jeden metr.

Tedy pokud by se počítalo „jen“ s Antarktidou. Ledový příkrov Grónska a teplotní roztažnost ohřívající se mořské vody by hladinu moří dále zvýšili. Průměrný vzestup globální hladiny by tedy mohl v roce 2100 činit dvaatřicet centimetrů a v roce 2200 až třiašedesát centimetrů. Průměrný, nikoliv reálný.

Protože onen globální průměr o třiašedesáti centimetrech v roce 2200 může znamenat v rovníkových regionech Indického, Tichého a Atlantického oceánu až 150 centimetrů.

Anebo až 430 centimetrů, pokud by se za základ použil tzv. vysoký scénář. Ten ale ani sami výzkumníci nepovažují za příliš pravděpodobný.

Na počátku byla voda

Pokud bychom tedy u globusu měli vylišit, které ty oblasti mohou v budoucnu zažít nejintenzivnější nárůst hladiny moře na planetě? Určitě bychom museli zmínit ostrovní státy jako Mikronésie, Palau, Tuvalu, Kiribati, Vanuatu. Svůj díl by přitom „schytaly“ i na severním pobřeží Austrálie, v částech Filipín a na pobřeží Indonésie.

Byť tedy povětšinou leží daleko od Antarktidy, právě tady by bylo ono „gravitační přelití“ nejsilnější a sem k rovníku by změny rotace Země přesunuly více vody. Zrovna tak by zde byl nejvíce patrný efekt tepelné roztažnosti vody, který by celý jev zesílil.

Za druhou nejvíce postiženou oblast by se daly asi považovat regiony Indického oceánu. Například Srí Lanka, Mosambik, Tanzanie, Keňa, Mauricius, Seychely a Maledivy. A rovněž i západní a východní pobřeží Indie, nebo v deltě Gangy-Brahmaputry usazeného Bangladéše.

V Atlantiku pro Evropu problém, s lehce lítostivým odhlédnutím od Nizozemska, nenastává.

Nárůst hladiny dopadne na ostrovy Baham, Kuby, Jamajky, Haiti, Dominikánské republiky. Projeví se na pobřeží Surinamu a Guyany, při severním okraji Brazílie. A též na východní pobřeží USA, zejména na Floridě. Tam situaci zkomplikuje nejen plochý reliéf terénu, ale i podloží z porézního vápence. Voda sem nebude pronikat jen z pobřeží.

A tím překvapivým aspektem celého zvyšování hladiny oceánů pak možná bude i relativní pokles hladiny v oblastech Chile, Argentiny, jižního pobřeží Austrálie či Nového Zélandu. To kvůli onomu úbytku gravitační přitažlivosti antarktického ledu a izostatickému zvedání pevniny (zemského pláště) nad Antarktidou. Nemusí jít vyloženě o pokles, spíš výrazné zpomalení nárůstu hladiny, zvlášť oproti jiným regionům.

Problém tání polárních ledových příkrovů se sice dá obecně vykreslit jako záležitost, jejíž dopady pocítí všichni na planetě Zemi. A je pochopitelně možné ji rámovat těmi nejčernějšími scénáři. Ovšem pro lepší pochopení případné ochoty, anebo naopak neochoty některých států s tím něco dělat, je ale účelnější vidět za limity průměrů a zobecnění. Následky globálního oteplení a nárůstu hladiny oceánů totiž nedopadnou na všechny stejně, rovnoměrně.

Brodit se po kolena v cizím průšvihu nebudou ti, kteří ho způsobili. A lidé z globálního rovníku mohou hledat klimatickou spravedlnost jen u těch, na globálním jihu a severu, kterých se zvyšování hladiny oceánů přímo týkat nebude.

---

reklama

---