Kdo pomohl myxomatóze do Evropy? Australský prolog k evropské pohromě

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Lidem virus Leporipoxvirus myxomatosis nic nedělá. A vlastně ani s králíky to není přímočaré. Ten drastický popis průběhu nemoci platí, jen pokud jste králík divoký (Oryctolagus cuniculus). Evropský králík. Jste-li králíkem lesním či králíkem drobným, druhy žijícími na jihu Jižní Ameriky, má choroba mnohem mírnější průběh. Už nepřipomíná mor a lepru dohromady, spíš jen drobné kožní patálie. Které se dají přežít docela v klidu. Jihoameričtí králíci jsou totiž přírodním rezervoárem viru, který onemocnění způsobuje. A už jsou s ním docela dobře sžití.

To zjistil v roce 1896 italský bakteriolog Giuseppe Sanarelli, během svého pobytu v uruguayském Montevideu. Zakládal tu hygienickou stanici. I když s panem Sanarellim taky nebylo jednoduché nic, jeho zásluhy pro vědu jsou spojené s mnoha kontroverzemi. Občas si pletl bakterie s viry a naopak; při jednom incidentu cíleně žlutou zimnici bez svolení aplikoval několika lidským pokusným králíkům, z nichž někteří pak zemřeli.

Nicméně jako prvního „objevitele“ myxomatózy si ho budeme pamatovat. Bude to totiž počin s dalekosáhlými důsledky. Ale teď už musíme italského bakteriologa, kterého cesty zanesly do jihoamerické Uruguaye opustit a vyrazit na docela jiný kontinent. Do Austrálie.

Střelba na králíky jako byznys plán

Že se v balíčku pod nazdobeným stromečkem může skrývat pořádná pohroma? Zajisté. Vánoce nejsou ještě tak daleko za námi, abychom si to nedokázali vybavit. Zpravidla se však při posuzování nevhodnosti dárků nepohybujeme na úrovni ekologických katastrof. Přesně ta však dorazila, úhledně zabalená, dne 24. prosince na adresu pana Austina z Melbourne.

Psal se tok 1859 a tím výbušným dárečkem byla čerstvá zásilka čtyřiadvaceti králíků, zaslaných na jeho farmu z Evropy.

Abychom učinili pravdě zadost, nebyli to ti první králíci, kteří se do Austrálie dostali. V předchozích sedmi desetiletích bylo těch méně či více úspěšných introdukcí nepůvodního druhu zajícovců, králíků z Evropy, přes devadesát. Většinu z nich ale „vyřešily“ odlišné podmínky. Anebo je prostě osadníci s nemalým potěšením snědli. Primárním motivem pro dovoz králíků do Austrálie byl totiž jejich chov.

To motivem Thomase Austina byl především lov. Pro zábavu. Ušatí chlupáči z jeho farmy neměli skončit na pekáči, ale jako pohyblivé cíle pro terčovou střelbu. Proto je také držel volně na travnaté planině, které se dnes říká Barwon Park. A králíci se tu, věrní své živočišné přirozenosti, množili … inu, jako králíci. Takže po šesti letech si mohl Austin pozvat australské zbohatlíky, aby si na jeho farmu přišli zastřílet do živého. Byla to náramná senzace.

Hopkajících králíků tenkrát padlo dvacet tisíc, psaly místní deníky. Na králících ten masakr hlubší následky nezanechal. Jejich výskyt se též dávno neomezoval na pozemky pana Austina.

Byli všude, zaplavili celou zemi. A když si toho Australané konečně všimli, bylo už pozdě. Chlupatá lavina čítající přibližně 200 milionů kusů požírala veškerou vegetaci, keře i rostliny, a zanechávala za sebou poušť náchylnou k erozi.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Piet Spaans / Wikimedia Commons

Opravdu můžeme z vyvolání ekologické katastrofy vinit jen podnikatelský nápad s králičí střelnicí pana Austina? Ano. Jeho vinu potvrzuje i studie z roku 2022, uveřejněná v žurnálu Science. Genetický profil té králičí vele-masy totiž přesně odpovídal jedincům z jeho farmy.

Králíky si do Austrálie přivezli i mnozí jiní, ale až ten nešťastný farmář z Melbourne zadělal na ekologickou katastrofu, ze které se bude celý kontinent vzpamatovávat po generace. A vlastně se z ní úplně nikdy nevzpamatuje.

Tenhle vánoční dárek se opravdu nepovedl.

Nápad hodný Francouzů

Pořád zůstáváme v Austrálii. V roce 1887 jsou tu ztráty způsobené králíky tak velké, že australská Mezikoloniální komise pro králíky nabídla odměnu 25 000 liber každému, kdo by dokázal předvést a provést nový účinný způsob hubení králíků.

Návrhů obdrželi tisíce.

Většinou to bylo o střílení a dalším střílení. Potažmo střílení kombinovaném s trávením a kladením pastí. Anebo také s introdukcí přirozených králičích nepřátel, přivezených predátorů. Což onu probíhající ekologickou katastrofu jen umocnilo. A nic z toho ale nezabíralo. Nakonec byl, spíš jako výraz zoufalství, mezi lety 1901 a 1907 postaven obrovský plot, který měl zabránit vstupu králíků do pasteveckých oblastí v Západní Austrálii. Ten plot se táhl na 1 800 kilometrů délky. A byť byl postupně rozšiřován, zesilován a doplňován dalšími záchytnými ploty, nefungoval.

Před první světovou válkou už bylo králíků odhadem 600 milionů, působili škody na zemědělském hospodaření okolo 200 milionů dolarů ročně. Devastovali pole, pastvu, přírodu a zanechávali za sebou totální spoušť. A přitom mohutně dál mohutně podněcovali fantazii těch, co si dělali zálusk na onu přislíbenou odměnu.

Jen pro představu, těch pětadvacet tisíc liber z roku 1887 by dnes mělo se započtenou inflací hodnotu 4,3 milionu liber. Anebo ještě jinak, bylo by to 120 milionů korun. A to už stojí za hřích.

Zrovna v pevninské Evropě, ve Francii, ve veleslavném Pasteurově institutu, se tenkrát vyloupnul nápad, že by králíky Austrálie mohla docela snadno zkrotit pomocí nějaké smrtící bakterie.

Francouz Jean Danysz jako první zahájil experimenty s kmeny bakterií rodu Pasteurella, ale metoda efektivní nebyla. Žádal tehdy australskou vládu o finanční podporu. Dnes bychom řekli grant. Žádný ale nedostal. Dílem proto, že se u Protinožců rozhodli vzít tu originální mikrobiální myšlenku za svou, aniž by za to francouzské akademii ponechali nějaký kredit.

Biologická válka s králíkem

Na nápad mikrobiálního boje s králíky tedy v Austrálii volně navázal virolog Frank Fenner. A Fenner na to kápl. Jeho odpovědí na králičí pohromu měl být leporipoxvirus vyvolávající myxomatózu. Ano, přesně ten nechutný virus s otoky, hnisem a boláky, na který před čtyřiapadesáti lety narazil Ital jménem Sanarelli u chlupatých ušáků v Jižní Americe.

Při pokusech v australských laboratořích hynuli králíci nakažení myxomatózou v průměru do desíti dnů. S tím, že účinnost viru, tedy jeho vražednost, dosahovala v kontrolovaných podmínkách 99,8 procent.

Zbývalo dořešit marginálie. Třeba to, že proti nějakému svévolnému šíření viru se australská veřejnost silně vymezovala. Vůči šíření nepůvodních druhů už byli dost skeptičtí, nelze se jim divit. Jedna z historek praví, že teprve až když si Fenner a dva jeho kolegové injekčně sami myxomavirus aplikovali do těla, aby dokázali jeho neškodnost pro člověka, přiklonili se Australané k hubení králíků skrze tuto biologickou zbraň.

Přineslo to výsledky.

Virus myxomatózy byl v roce 1950 vypuštěn na pěti různých místech v údolí řeky Murray v jižní části Nového Jižního Walesu. A skutečně byl zpočátku přesně tak účinný, jak sliboval Fenner. Devětadevadesát procent nakažených králíků hynulo, a virus se mezi nimi rychle šířil. Králičí populace, s níž se po dekády nedalo hnout, byla v horizontu měsíců zredukována na šestinu.

Na nějakých 100 milionů. Jenže pak se stroj na smrt zaseknul. Virus totiž mutoval. Dílem slábl, dílem si na něj evropští králíci z Austrálie už zvykli.

Ale teď už si opravdu musíme zaskočit zpět. Do Evropy, do Francie.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Leo / Flickr

Nechte moje hlávky být!

Možná za tím byla sečtělost francouzských badatelů, kteří hltali všechny zajímavé zprávy z celého vědeckého světa a věděli o všem, co se kde šustlo. Možná v tom byla stopa zášti. Protože v roce 1950 stále ještě vele-úspěšný nápad Australanů s hubením králíků pomocí myxomatózy považovali francouzští akademici spíš za svůj vlastní nápad, který jim Australané neférově vyfoukli.

Dost možná za tím ale nebyl žádný hlubší motiv, jen obyčejná zahrádkářská pýcha křížená s hloupostí. Pan Paul-Félix Armand-Delille byl totiž duší zahradník, který toužil po tom, aby mu 250 hektarů jeho zemědělských pozemků u zámečku v Maillebois neslo.

Což se nedělo. Úrodu salátu a zelí mu totiž devastovali místní divocí králíci. A k neštěstí všech byl Armand-Delille nejen duší zahradník, ale i důchodce se spoustou volného času, který byl prve profesí bakteriolog. Z laboratoří v Lausanne si sehnal vzorky viru Leporipoxvirus myxomatosis a naočkoval s ním dva divoké králíky, které pak vypustil volně mezi ušaté nenechavce na svém pozemku. Co by se tak asi mohlo pokazit, že?

O nějaké nezamýšlené dopady, šíření jihoamerického králičího viru krajem se neobával, protože jeho statky byly obestavěné ploty. Přesně tak, poučení z australské lekce si zkrátka nevzal žádné. Dál už to připomínalo variaci na pohádku Hrnečku vař, když v ní někdo zapomněl to kouzelné slůvko.

Po měsíci nebyl na pozemcích Armand-Delille ani jeden živý králík. Jenže po čtyřech měsících zaznamenali úhyn divokých i domácích králíků o padesát kilometrů dál od Maillebois. A do roka nakazila myxomatóza téměř polovinu divokých králíků v celé Francii a jednu třetina domácích králíků. Nemoc se následně rozšířila po celé západní Evropě, a zdecimovala o 98 procent populace králíků v Nizozemsku, Belgii, Itálii, Španělsku, Německu, Británii a dalších zemích. Dorazila i k nám.

Scénář ekologické katastrofy, způsobené zavlečením nepůvodního druhu – jen ne tedy evropských králíků do Austrálie ale jihoamerického králíky hubícího viru do Evropy – se tím nehezky zopakoval.

Naštěstí i tady se virový stroj na smrt časem zpomalil. V průběhu desetiletí se populace divokých králíků v Evropě adaptovala, protože si zvířata vyvinula přirozenou odolnost vůči této nemoci.

Poučení? Nechejte se tam, kde jsou

Jinak ale na následky činu pana Paul-Félix Armand-Delille doplácí chovatelé králíků v celé Evropě vlastně dodnes. Mláďata chovaných domácích králíků musí nechávat očkovat proti myxomatóze, nemoci, která před rokem 1952 existovala jen na úplně jiných kontinentech.

Hodí se zmínit, že Thomas Austin, který svým neuvážlivým nápadem s králičí střelnicí pohřbil australské zemědělství a přírodu na desítky let, a prodělal všem okolo miliardy dolarů, nikdy za své činy následky nenesl. Po jednu dobu naopak utěšeně bohatl na výrobě a prodeji proti-králičích klecí, plotů. A francouzský bakteriolog Armand-Delille? Ten za genocidu evropských divokých i domácích králíků dostal jen pokutu ve výši 5000 franků. Přibližně 130 000 korun.

Co z toho plyne? To, že lidé, kteří svými neuváženými kroky promění přírodu na celých kontinentech, za své činy zpravidla následky nenesou. A že zavlékání nepůvodních druhů do míst, kam nepatří - ať už virů nebo roztomilých ušatých chlupáčů – nás všechny může vyjít pořádně draze.