Einsteinova včela aneb nepleťme si přírodu s továrnou
V české krajině se dnes opylování prodává jako jednoduchý příběh: stačí „zachránit včely“, postavit pár úlů, koupit si květnatou luční směs, a je vyhráno. Jenže tenhle příběh má jednu důležitou poznámku pod čarou – a to právě včelu medonosnou. Ne že by byla sama o sobě zlá. Jen je kvůli svým počtům, méně již kvůli svým dovednostem, strašně dobrá v tom, co dělá. A když je někdo až příliš dobrý (zde spíše příliš početný), dokáže změnit celé okolí.
Opylovači nejsou jedna postava v žlutočerném pruhovaném oblečku, jak včelu medonosnou bůhvíproč zobrazuje popkultura. Jsou to doslova stovky druhů: čmeláci, samotářské včely, pestřenky, motýli, brouci, a dokonce i některé vosy. Každý z nich pracuje v jiném čase, s jiným „nástrojem“ a na jiných květech. Někteří létají v chladu, jiní v parnu. Někteří zvládnou hluboké květy, jiní obsluhují ploché talíře miříkovitých. Někteří jsou věrní pár rostlinám, jiní jsou oportunisté. Tohle je stabilita. Ne jedna primadona, ale rozmanitý taneční ansámbl, který se dokáže sám přizpůsobit a rychle „zaplácnout“, když se něco pokazí.
A že se toho v české krajině kazí dost. Když se řekne „úbytek opylovačů“, často si představíme dramatickou apokalypsu. Ve skutečnosti jde často o tichou každodenní dekonstrukci krajiny jako zdroje potravy, bezpečí a životního prostoru, a to platí obzvlášť pro opylovače. Louka se poseká dřív, než stačí vykvést. Příkop se vyseká dohola, protože „má být uklizeno“. Remízek se prosvětlí tak, že přestane fungovat jako úkryt. Pole se slije do jedné plochy, kde je všechno naráz: pár dní žlutého řepkového šílenství – a pak týdny zelené pouště. K tomu sucho, které zkracuje kvetení, a pesticidní koktejl, který opylovače nemusí zabít hned – stačí, když jim pokazí orientaci, imunitu nebo schopnost vychovat další generaci.
A do téhle plíživé, pomalé zkázy přidáváme my lidé ještě jednu podstatnou věc: našeho produkčního domestikanta, včelu medonosnou.
Včela medonosná je toliko hospodářské zvíře. To je důležité říct nahlas, bez emotikonů se srdíčky. Z vlastní vůle ji chováme ve velkých počtech, vozíme ji na pastvu, léčíme ji, množíme ji, šlechtíme ji a ona nám za to „dává“ svůj produkt, stejně jako to děláme třeba s hovězím dobytkem – a zároveň ji přesto mnozí berou jako bukolický symbol života a přírody, resp. její plodnosti a štědrosti. Jenže ani omylem. Úl je vlastně opylovací továrna s desítkami tisíc dělnic. V krajině, kde je květů málo a krátce, taková továrna dělá logicky to, co dělá každá to- várna: spotřebuje a zpracuje zdroj rychle a ve velkém.
Výsledek je pak paradoxní jen zdánlivě: čím víc úlů v chudé krajině, tím větší tlak na volně žijící opylovače a tím méně jich tedy je. Ne proto, že by včela byla „špatná“, ale protože je početná a vytrvalá. Umí „přetlačit konkurenci“, umí vybrat nektar dřív, než se k němu dostanou „samotářky“, ne proto, že v tom je u konkrétní rostliny lepší, ale prostě proto, že je jí hodně. Navíc přenáší patogeny a parazity, kteří se mohou (nutno dodat, že oběma směry) přesouvat mezi domácími a divokými druhy.
Tady se obvykle ozve námitka: „Ale bez včel nebude úroda!“ Ano. A ne. U některých plodin je včela medonosná důležitá, u jiných ji často zastoupí čmeláci, pestřenky, samotářské včely a jiní – a často dokonce pracují lépe, například protože létají v horším počasí nebo dokážou opylit květy, které včela „odflákne“. A hlavně: opylování není jen služba pro zemědělství. Je to vztah, na kterém stojí pestrá vegetace – a ta zase drží půdu, vodu, mikroklima a život v krajině. Když toto zredukujeme na údernické heslo „Med a řepka!“, čekají nás věru zajímavé časy.
Co s tím, ať již jste profesionální, či amatérský environmentalista a máte chuť při každé další mediální kampani „Zachraňme včely“ a každém dalším úlu na střeše korporátního věžáku jemně bouchnout hlavou o stůl?
Začněme tím nejméně romantickým: krajina potřebuje kontinuální kvetení od března do října. Ne jednorázový ohňostroj. Potřebuje také mozaiku: kus neposečený, kus později sečený, kus vypásaný, kus s křovinou, kus se starým dřevem, kus s hlínou na slunci. Potřebuje živé ploty a meze, které nejsou jen fiktivní čára na mapě, ale zásobárna pylu a úkrytů. Potřebuje „nepořádek“, který je ve skutečnosti infrastrukturní sítí pro hmyz.
Pak jsou tu obce a jejich zvláštní posedlost sterilní zelení. Trávník jako koberec vypadá moderně, ale pro opylovače je to mrtvá poušť. Květnatá louka není „zanedbaná“. Je to veřejná služba srovnatelná s lavičkou nebo lampou – jen místo světla dává potravu a život. A nestojí víc, jen se musí sekat chytře.
A teď ta pointa, kterou neradi říkáme nahlas: obvykle je pro opylovače nejlepší pomoc nepřidávat proboha další včely. V některých chráněných územích nebo květnatých fragmentech může být rozumné úly omezit – ne jako útok na včelaře, ale jako ochranu volně žijících druhů. Stejně jako nevodíme stádo krav do posledního zbytku orchidejové louky jen proto, že „krávy jsou příroda“. Ne, vážně nejsou. Hospodaření má mít míru. Včela medonosná do krajiny patří, ale ne všude a ne v libovolném množství.
V Česku rozhodně nemáme problém s tím, že bychom měli „málo včel“. Naopak, jsme jedna z nejvíc „zavčelených“ zemí v Evropě: v posledních letech se u nás eviduje zhruba šest set tisíc včelstev a v průměru to vychází asi na osm včelstev na km². To je celostátní průměr – a právě to je důležité: v reálné krajině se úly shlukují tam, kde je přístup k včelí pastvě, takže lokálně mohou vytvořit opylovací „přetlak“. V řepkové krajině, která kvete krátce, úl prostě vymáčkne, co se dá. Přidávat další včelu medonosnou jako univerzální lék je proto kontraproduktivní: místo „záchrany opylovačů“ zvyšujeme konkurenci o květy a přiléváme stres do systému, který už teď leckde stojí na hraně.
Musíme si přestat plést včelu s přírodou. A místo toho začít opravovat to, co jsme jim – všem opylovačům – vzali: pestrou, pro ně žitelnou a obyvatelnou krajinu. Pokud opravíme krajinu tak, aby od března do října nabízela potravu a úkryty, „zachráníme včely“ všechny: čmeláky, samotářky, pestřenky, motýly i všechny další breberky, které sice rádi vidíme, ale nedá se říct, že pro ně dost (ne)děláme. A teprve pak dává smysl řešit, kolik úlů kde krajina unese – ne obráceně.
Evoluční detektivka
o předpovězeném opylovači Jedna z nejhezčích kuriozit ilustrující, jak specifický může být vztah mezi konkrétní rostlinou a „jejím“ hmyzem, je vlastně evoluční detektivka o „předpovězeném“ opylovači. V lednu 1862 se Charlesi Darwinovi dostala do ruky jistá madagaskarská orchidej (Angraecum sesquipedale) s nektarovou ostruhou dlouhou klidně de- sítky centimetrů – a Darwin z toho vyvodil, že tedy musí existovat hmyz s extrémně dlouhým sosákem, jinak by se k nektaru nikdo nedostal a celé by to jaksi nedávalo smysl.Alfred Russel Wallace pak tip zpřesnil na lišaje – a když byl tento lišaj nakonec roku 1903 popsán, dostal příznačné jméno „Xanthopan morganii praedicta“ (tedy „před- povězený“) a byl zařazen jako poddruh ji- nak běžně rozšířeného afrického lišaje. I po tomto triumfu evolučního „proroctví“ trvalo tedy ještě dlouho, než přišlo přímé terénní pozorování celé interakce (orchidej–lišaj). Jako samostatný druh byl dokonce vyčleněn až v roce 2021, krom jiných znaků právě na základě monstrózně prodlouženého sosáku, kterého si za normálních okolností nešlo v muzejních sbírkách všimnout.
reklama
Další informace |
Další články autora |
Očista zahrady a její úskalí
Co přinese plánovaná těžba ropy a plynu v řeckých vodách?
Ta zima je taková – divná…Online diskuse
Všechny komentáře (3)
Jan Klimeš
29.4.2026 05:49Slavomil Vinkler
29.4.2026 07:14 Reaguje na Jan Klimešpavel peregrin
29.4.2026 07:55 Reaguje na Slavomil VinklerAle normální člověk to udělá v tomto případě po letu včel, navečer a musí to být přípravek pro včely s přijatelným rizikem, tudíž pouze pyretroid určité skupiny.
Pokud se ošetřuje za dne, jde v drtivé většině o fungicid proti bílé sklerociové hnilobě a to včelám neškodí.
Pokud by se použil tank-mix s insekticidem, což cílí na bejlomorku kapustovou a šešulové nosatce, tak opět je povoleno pouze v době mimo letu včel.
