Co přinese plánovaná těžba ropy a plynu v řeckých vodách?

Na jihozápadním pobřeží největšího řeckého ostrova Kréta se nachází turisticky i přírodovědecky zajímavá oblast nesoucí název Sfakie (tedy „země loupežníků“). Oblast zahrnující několik desítek kilometrů moderní civilizací takřka nedotknutého rozeklaného pobřeží místy s původní jalovcovou vegetací mezi městečky Paleochora (nazývané v turistických průvodcích jako „Libyjská princezna“ nebo „Princezna Libyjského moře“) a Hora Sfakion a jen těžko přístupného vnitrozemí s idylickými vesnicemi a divokými údolími láká každoročně desítky tisíc turistů toužících po klidu a jakési blažené izolaci, tak typické pro tento kout světa. Ostatně i kvůli tomu se v 70. letech oblast stala vyhledávanou destinací pro evropské hippies, jejichž kulturní impakt zde nacházíme dodnes, stejně jako řadu stárnoucích reprezentantů „květinové revoluce“, kteří zde zakotvili celoživotně. Tento alespoň na první pohled harmonický kout mediteránu však zřejmě v blízké budoucnosti čekají dramatické změny. Kréta přiléhá k podmořskému Helénskému příkopu, nejhlubší oblasti Středozemního moře, dosahující maximální hloubky přes 5100 metrů, na kterém jsou existenčně závislé některé druhy středomořských kytovců. Ty zahrnují kromě několika druhů menších delfínů také vorvaňovce zobatého (Ziphius cavirostis) a vorvaně obrovského (Physeter macrocephalus), existenčně závislých na lovu hlubokomořských hlavonožců.

Středomořská populace vorvaňů je v řadě ohledů výjimečná (například na rozdíl od ostatních populací nemigrují kvůli reprodukci a péči o mláďata a zůstávají na několika málo lokalitách Mediteránu) a čítá zřejmě již jen kolem dvou set jedinců.

A právě zóny Libyjského moře, zahrnující jak mořské dno, tak části pevninského šelfu nabídla řecká vláda jako koncese pro budoucí těžbu ropy a zemního plynu. Do přípravných fází budoucí těžby včetně procesu seismického průzkumu, který skočil začátkem roku, je zapojeno šest těžařských společností, z toho čtyři nadnárodní (Total, Repsol, ExxonMobil a Edison) a dvě národní, tedy s jistou účastí řeckého státu (Energean a Hellenic Petroleum).

A zatímco fáze následná, tedy průzkumné vrty, se očekávala u jihozápadního pobřeží Kréty nejdříve někdy po roce 2025, nyní to vypadá, že první vrty na dvou blocích koncesí proběhnou dříve, možná již v roce příštím, tedy 2024. Řecko nikdy nebylo velkým producentem ropy a zemního plynu a donedávna bylo až ze 40 procent závislé na dovozu ruské ropy. Zejména válka na Ukrajině a náhlé pochopení rizika závislosti vedlo nicméně řeckou vládu v čele s premiérem Kyriakisem Mitsotakisem k revokaci již dříve zamýšlených plánů pro těžbu.

Dalším, zřejmě velmi silným motivem pro zahájení těžby je těžká situace řecké ekonomiky, která zcela zkolabovala v důsledku předlužení (a manipulací s ekonomickými indikátory k zastření této skutečnosti) a nyní musí podnikat leckdy drastická ekonomická opatření, aby vyhověla požadavkům věřitelů. Slovy řeckého ministra pro energetiku a životní prostředí Kostase Skrekase (ano, skutečně jde o jeden rezort) vkládá do nových vrtů Řecko „velké naděje“.

Již od počátku těchto snah, o kterých se sporadicky a v nejasných obrysech hovořilo již od začátku milénia, je situace monitorována řadou nadnárodních i řeckých environmentálních organizací včetně Greenpeace a WWF, které dlouhodobě upozorňují na největší rizika spojená s podmořskou těžbou uhlovodíků.

Plnou verzi rezoluce z roku 2019, adresovanou tehdejšímu řeckému premiérovi Alexisi Tsiprasovi, pod kterou je podepsáno několik desítek organizací i jednotlivých odborníků na ochranu mořských ekosystémů, naleznete zde.

Ačkoliv stále není na místě představovat si ty nejčernější možné scénáře a v dalším kroku by šlo o pokusné vrty, je zde i přes opakovaná ujištění oficiálních míst důvod k obavám.

Předně, při pohledu na mapu zjistíme, že koncese na podmořskou těžbu představují téměř tři čtvrtě řeckých teritoriálních vod, přičemž 70 procent těžebních operací (a tedy i zisků) jde na vrub ExxonMobile a pro „řecké“ společnosti (ve kterých ale řecký kapitál představuje pouze nižší desítky procent) tak zůstane jen podružná část. Argument o energetické bezpečnosti ruku v ruce ekonomické prosperitě tak do značné míry padá. Z hlediska řecké ekonomiky jde o těžko pochopitelný laciný výprodej.

Těžba by na celé řadě míst zasahovala do oblastí chráněných či alespoň ekologicky významných. Jak například ukázal společný výzkum University of Exeter, Greenpeace Greece a Pelagos Cetacean Research Institute, kytovci se oproti předchozím představám vyskytují v příkopu celoročně. Tedy nejen během léta, jak se mělo doposud zato.

Populace vorvaňů je tedy s největší pravděpodobností existenčně závislá pouze na tomto území, a to celoročně. Z těchto mylných předpokladů (tedy že během zimy jsou kytovci jinde) vycházela i praktika provádění seismických průzkumů právě v tomto období. Je přitom známo, že podobná technologie používaná například na vojenských lodích má na citlivé kytovce devastující efekt.

I poté, co by těžba skutečně začala probíhat, by dopad na kytovce byl negativní, nejen kvůli setrvalému hluku, ale také například zvýšením lodního provozu, který vedle znečištění moří plasty a náhodným zapletení do rybářských sítí patří k nejčastějším příčinám úmrtí středomořských kytovců.

Navíc lze očekávat, že stavební i těžební práce včetně například pokládání potrubí by vedle samotné těžby narušily bentos, tedy společenství organismů mořského dna, který je důležitou součástí mořských ekosystémů.

Není také třeba připomínat, že kromě konkrétních hrozeb pro kytovce s sebou těžba nese i riziko úniků a havárií, přičemž zejména ExxonMobile a Total, giganti, kteří se mají podílet na těžbě na řeckých koncesích, v minulosti opakovaně předvedli, že nejen ochrana přírody, ale i lidská práva pro ně neznamenají víc než slova na papíře. Za Total připomeňme havárii tankeru Erika z roku 1999, během které uniklo do prostředí 20 tisíc tun ropných produktů, došlo ke kontaminaci 400 kilometrů francouzského pobřeží a smrti statisíců mořských ptáků. Apokalyptické důsledky havárie tankeru Exxon Valdez z roku 1989 také není třeba připomínat. Mimochodem, výše zmíněný tanker byl po havárii opraven a svého času se plavil pod názvem Mediterranean. Rozebrán byl v roce 2012.

Opět není třeba katastrofických scénářů obřích havárií, nicméně i menší a častější úniky, ke kterým během těžby dochází a vždy docházet bude, budou mít negativní vliv nejen na rybolov, ale také na zdroj většiny příjmů obyvatel oblasti, totiž turismus.

I kdyby docházelo k únikům „jen“ jednou za rok, plážoví turisté nepochybně zvolí raději jinou lokalitu; turisté zaměření na přírodu přijdou o ono kouzlo „čistého, neposkvrněného kouta“ a na svá kdysi oblíbená místa budou možná nostalgicky vzpomínat, ale jinde.

Může se také stát, že jedna ze sezónních atrakcí oblasti, tedy pozorování menších i větších kytovců, zanikne, protože bude jen máloco k pozorování.

Těžba podél Helénského příkopu tak může snížit atraktivitu alespoň některých ikon řeckého turismu, vedle zmíněné Kréty také Corfu, Zakynthosu či Kefalónie.

Když se nyní vrátíme na jihozápad Kréty, kde se již výzkumné vrty zdají být alespoň z hlediska řecké vlády a těžařských koncernů téměř jistou blízkou budoucností, do zdánlivě poklidné atmosféry malých turistických letovisek, kde kromě sezónních návštěvníků poskytuje obživu víceméně jen zemědělství, panuje zde s ohledem vážnost situace až překvapivé ticho.

Sám tuto oblast pravidelně navštěvuji již přes dvě dekády a troufám si říct, že stejně jako řada dalších návštěvníků se sem vracím právě proto, jak málo se zde za tu dobu změnilo.

Z řady důvodů byla oblast ušetřena drtivého dopadu masového turismu a zachovává si jistou míru autenticity, kterou jistá skupina turistů vyhledává a ostatně je to i důvod, proč zde řada dřívějších návštěvníků zakotví natrvalo.

Pro představu, Paleochora má přibližně dva tisíce obyvatel a je největším sídlem jihozápadního pobřeží Kréty. Zároveň jako jediné sídlo vedle Hora Sfakion disponuje přístavem a další dopravní infrastrukturou, umožňující pohyb větších lodí, většího množství lidí a nákladu.

Pokud si připustíme situaci, kdy by výzkumné vrty tzv. dopadly dobře a došlo by k zahájení regulérní těžby, co by to pro toto ospalé městečko a jeho okolí znamenalo? Je třeba si uvědomit, že provoz a zásobování těžebních plošin vyžaduje patřičnou infrastrukturu na pevné zemi; že provoz plošin vyžaduje posádky a servis čítající stovky osob; a že tento personál bude mít pravděpodobně potřeby, které se ne zcela slučují se stávajícími potřebami hlavního zdroje příjmů, tedy turistů.

Těžko přikládat větší váhu víceméně náhodným rozhovorům, které jsem měl možnost na toto téma vést s místními, s turisty i se stálými obyvateli z různých evropských zemí, ale přesto poskytuje jistý vhled do situace. Běžný turista, který se o situaci obvykle nemá jak dozvědět, pokud cíleně nezkoumá řecká a mezinárodní media, je obvykle takovou zprávou (domnívám se, že oprávněně) zděšen.

Popravdě, nejsem si vědom, že by těžební průmysl někde nekonfliktně koexistoval s turismem, neřku-li s turismem udržitelným. Takový turista však zároveň cítí, že jeho možnosti nějak situaci ovlivnit se limitně blíží nule.

Arctic Sunrise, nejstarší loď tříčlenné flotily Greenpeace operující v oblasti, je spíš zábavnou atrakcí než důvodem k zamyšlení. Místní expatové, jejichž niterným přáním obvykle je, aby oblast zůstala pokud možno úplně stejná jako v posledních padesáti letech, snad jen se silnicí, doktorem a vybaveným supermarketem, vás zase provedou spletitou sítí místních majetkových a mocenských vztahů se závěrem, že je to na místních.

A co se místních týče – je třeba si uvědomit, že Řecko, a Kréta obzvláště, byla v poměrně nedávné době chudou, rozvojovou zemí. Starší generace zažila nebývalý ekonomický rozvoj, ať už prostřednictvím turismu či intenzifikace zemědělství. Jejich vztah k životnímu prostředí a různým formám přírodního bohatství bývá obvykle ryze utilitární – tedy dokud to přináší zisk, tak fajn.

I proto jsme v oblasti svědky masivního využívání, či spíše zneužívání některých chráněných území jako je soutěska Samaria či pláž a ostrov Elafonisi, kde jdou bohužel i elementární ochranářské aktivity stranou jen proto, aby byl maximálně saturován turistický průmysl jako hlavní zdroj příjmu.

Historicky daná krétská svobodomyslnost a naprostá neochota nechat si tzv. kecat do života má v tomto ohledu svá stinná místa. Ty aspekty environmentálního myšlení, které přírodě přisuzují hodnotu per se tak nezřídka narážejí na nepochopení a odpor.

„Libye a Egypt mají plošin stovky a v životě jsem neslyšel, že by do nich narazila nějaká velryba. Ať má i Řecko dobrý zdroj příjmu a lidi práci,“ napsal ve frekventované facebookové skupině hoteliér Stavros. „Aha, ochránci přicházejí,“ sekunduje mu Stelios.

Zdroje:
https://www.mapamed.org/
https://www.ekathimerini.com/economy/1205479/exxonmobil-drill-off-crete-in-2024-2025/
https://www.theguardian.com/environment/2019/jun/07/why-replace-dolphins-with-oil-drilling-battle-for-greece-marine-life-hellenic-trench
https://www.reuters.com/business/energy/greece-concludes-2d-seismic-surveys-gas-exploration-off-crete-2023-02-20/
https://www.euronews.com/green/2023/10/27/greenpeace-calls-on-greece-to-halt-gas-exploration-citing-threat-to-wildlife
https://www.wwfmmi.org/10_facts_about_new_oil_and_gas_exploitation_in_greece/
https://greekreporter.com/2023/01/25/greece-high-expectations-gas-deposits-crete/

---

reklama

---