Potravinový les

Plody potravinového lesa budou čekat spíš až na vaše potomky. Vás čeká jen hledání správné cesty a učení se z vlastních omylů.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | WhisperingJane_ASMR / Pixabay

Když se v polovině 70. let minulého století Geoff Lawton (*1954), dnes považovaný za jednu z předních postav permakulturního designu, vydal na svůj první výlet mimo rodnou Anglii, zamířil do Maroka. Netušil, že to, co potká mimo tehdy obvyklé turistické trasy, změní jeho život.

Hned první cesta mimo rodnou Anglii mu změnila život. Geoff Lawton.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | BonnieFreibergs / Wikimeda Commons

Na radu místních vyrazil suchým pouštním údolím do osady jménem Inraren, které místní říkali Rajské údolí. Uprostřed vyschlých úbočí hor objevil šťavnatý, zelený les. Při bližším pohledu ale nešlo o obyčejný les – ve stínu datlovníků rostlo nečekané množství stromů, lián, keřů, bylin a dalších rostlin, které prakticky všechny byly jedlé. Nalezli byste tu banány, tamarind, pomeranče, fíky, kvajávu, citróny, granátová jablka, moruše, kdoule, vinnou révu, několik druhů skořápkovin. Na travnatých plochách pod olivovníky a argániemi se pásly uvázané ovce, na stromech hřadovaly slepice. Na celkové rozloze necelých třiceti hektarů v lese hospodařilo na osm set lidí, kterým les poskytoval téměř veškerou obživu. Tito lidé byli pevnou součástí malého ekosystému, který Lawton popsal jako „prastarý organismus“, a byli podmínkou jeho fungování. Nestáli nad ním. Byli jeho součástí.

Nikdo nebyl schopný říci, jak je les starý, bezesporu to bylo ale stovky let. Péče o les se předávala jako kulturní tradice z generace na generaci, stejně jako si místní ptáci předávají specifické dialekty zpěvu.

Lawtona tento úkaz tak ohromil, že se v následujících letech a dekádách stal průkopníkem designu potravinových lesů a vedle ekologa a biogeografa Billa Mollisona, se kterým začal úzce spolupracovat, se stal průkopníkem permakultury, tedy dlouhodobě udržitelného zemědělství, jehož pevnou součástí se koncept jedlého lesa stal.

Tématu lesa se věnuje aktuální číslo magazínu Pražská EVVOluce. Stáhněte si ji hned, je zdarma.

Jak jedlý les vznikl? Nevíme to přesně. Dost možná prostě tak, že lidé vylučovali semena rostlin, které konzumovali, poblíž svých sídel, případně si tyto rostliny aktivně přibližovali. A jako v případě lidí z marockého Rajského údolí ve snaze co nejlépe napodobit strukturu lesa začali postupně doplňovat další druhy, a to i ze stále vzdálenějších oblastí, obchodem či výměnou. V případě marockého potravinového lesa lze za všechny exoty zmínit jihoamerickou kvajávu nebo banány, původně z jihovýchodní Asie.

Jak se pozměněné prostředí zahušťuje a pokusem a omylem vznikají nová účelná spojenectví druhů (živočišných i rostlinných), druhy, byť třeba původní, avšak pro člověka neužitečné, pomalu mizí. Spolu s rostlinami přichází i živočichové, kteří jsou si s rostlinami vzájemně prospěšní. Drůbež se skvěle hodí k likvidaci hmyzích škůdců a roztočů, přežvýkavci zase dokážou držet na uzdě náletové stromky atp.

A z tohoto uměle vytvořeného ekosystému začíná profitovat i člověk, pokud si osvojí základní praktiky, které pomáhají lesu jakožto stabilnímu, v co největší možné míře uzavřenému celku. Čím je les starší, tím je stabilnější, odolnější vůči okolním změnám a z hlediska člověka vyžaduje stále menší péči, jednak tím, že si lidé osvojují stále účelnější a méně náročné praktiky údržby lesa, jednak také proto, že komplexní ekosystém, v němž má každý prvek minimálně jednu „zálohu“, která je schopná alespoň částečně převzít jeho funkci, ožívá do značné míry vlastním, byť ne vždy zcela zamýšleným životem.

Kvajáva je ovoce stromu kvajáva hrušková, pocházejícího z Jižní Ameriky, kde jsou tyto plody velmi oblíbeným ovocem.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Dr. Alexey Yakovlev / Flickr

Oproti klasickému zemědělství má potravinový les řadu nevýhod. Tou hlavní je, že pokud jej založíte, velmi pravděpodobně se nedožijete jeho plného fungování. Bývají také vázány na sepjaté, menší komunity a jsou nezřídka držené, pokud ne přímo v cíleném utajení, tak alespoň pro vnější svět nepříliš viditelně. A pak lidské praktiky spojené s péčí o konkrétní potravinový les jsou vázány na určité místo v určitý čas a přenositelné jsou jen ve velmi hrubých obrysech, pokud vůbec.

Doslova transgenerační časová měřítka, časová, geografická i topografická situovanost a bez předchozí zkušenosti a tradice těžko uchopitelná ekologická komplexnost potravinového lesa tak na mnoha místech vedla k tomu, že ty již existující byly nahrazovány jednoduššími, často krátkozrakými formami zemědělské produkce. Tak například Lawtonův marocký les je utlačován plantážemi datlí, citrusů, argánie a dalších plodin a co hůř – od té doby, co se Rajské údolí stalo turistickým cílem, začala fungovat elektřina, objevil se vodovod a potřeba kupovat si nové konversky a mobily (na které se nejsnáze vydělá právě v turistickém průmyslu či produkcí arganového oleje, nikoliv však téměř posvátnou péči o jedlý les), populace žijící z tohoto malého Edenu stárne a nelze vyloučit, že jednoho dne zcela vymizí. Spolu s ní i jedlý les.

Situace může vypadat beznadějně, ale možná není třeba propadat panice, nebo alespoň ne zcela. V poslední době se například stále častěji hovoří o agrolesnictví, způsobu péče o zemědělskou či lesní půdu, jehož cílem není jenom maximalizace výnosu, ale nese v sobě i ideu udržitelnosti. Agrolesnické systémy sice obvykle nebývají a zatím ani nemohou být tak komplexními ekosystémy jako například Amazonie, na druhou stranu jde o jistý krok směrem k udržitelnosti. Avšak o tom, zda jsou tyto systémy životaschopné a zda například mohou pokrýt zvyšující se nároky rostoucí lidské populace, se vedou diskuze. Skutečnost, že marocký Eden při svých 30 hektarech uživí 800 lidí, by snad dávala jistou naději.

Zakládání potravinových zahrad se dnes stalo módou a nejsem si osobně jist, zda se o tom spíše víc nemluví, než že by se to dělalo. Časová náročnost, frustrace z opakujících se neúspěchů, nemluvě o nemalém penzu odborných znalostí z řady oborů nezřídka zchladí původní nadšení.

Pěstování rajčat v zástinu ořešáků na zemědělské usedlosti Terres de Roumassouze.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Aleš Erber

I náš spolek Pastvina v roce 2019 podnikl s podporou ministerstva životního prostředí první kroky k založení toho, čemu eufemisticky říkáme „jedlý les“, či spíše při rozloze kolem 8 000 m2 „jedlý remízek“. Jako iniciátor tohoto podniku jsem si více než bolestivě vědom řady úskalí, která to s sebou nese. Původní výsadba více než 400 jedlých stromů a keřů může padnout za oběť suchu, ovcím, přemnožené drůbeži, vandalům a daleko nejpravděpodobněji prostému nezájmu členů spolku, kteří po počátečním nadšení z vidiny tun čerstvého ovoce a zeleniny zjistí, že si na první ovoce budou muset ještě nějaký pátek počkat, byť péči bude remízek vyžadovat stále.

Bez komunity, ideálně sahající napříč generacemi, totiž není ani potravinový les. Jsem si také vědom, že i pokud se podaří všechny možné disbalance a katastrofy překonat, nedožiju se s největší pravděpodobností takového stavu lesa, v jakém bych si jej přál vidět.

Příklady dobré praxe z celého světa však ukazují, že to má cenu. Ve stopách Geoffa Lawtona, který se nyní s překvapivou úspěšností zabývá designem permakulturních projektů v extrémních podmínkách, od Jordánska až po vysychající oblasti Číny, kráčí stále více lidí. Budoucnost těchto projektů je nejistá, ale dovolím si na závěr citát mnou tak oblibovaného Mičurina: „Neúspěch není hanbou, hanbou je strach z pokusu.“