Aleš Svoboda: Premiér Babiš by si měl zvolit lepší poradce v oblasti ochrany životního prostředí

Andrej Babiš na jednání v Bruselu ke klimatickým cílům.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Vláda ČR

(Pozn. red.: Kurzívou jsou uvedeny citace z projevu pana premiéra, obyčejným písmem pak následuje komentář Aleše Svobody).

Zaprvé: Pamatujme na poměr mezi náklady a přínosy. Všechna praktická opatření, podpůrné systémy, povinné normy apod. je třeba podrobovat zkoumání z hlediska tohoto poměru. Přitom je třeba zaujmout pravdivý a spravedlivý postoj, přísně objektivní, s ohledem na širší dopady, a na tomto základě musíme pečlivě volit, co budeme a co nebudeme dělat.

RE: V tomto bodu nemohu s panem Babišem souhlasit. Jeho názor je čistě ekonomický – a proto mylný. Příroda se nedá vyvážit penězi. Cihlou zlata se nenajíme ani nenapijeme. Pokud chceme dál existovat na této planetě a žít na volném prostoru, a nikoliv pod obřími kupolemi, jak je ukazováno v některých sci-fi filmech, musíme přírodu a životní prostředí chránit. A to bude stát vždy více peněz a úsilí než výroba bez ekologických limitů.

Proto jsou náklady na ochranu životního prostředí nad všechny náklady. Vykácené lesy, znehodnocená půda, znehodnocené vodní zdroje se tištěním peněz nahradit nedají. O to děsivější je skutečnost, že vlády za posledních téměř 30 let pro ochranu ŽP nedělají téměř nic. Tu současnou nevyjímaje.

Zadruhé: Zůstaňme realisty. Nesmíme se spoléhat na technologie, které buď neexistují, nebo jsou zásadně neekonomické. Například v Německu by k zálohování obnovitelné energie po dobu 100 hodin (zhruba 4 dní bezvětří) bateriemi byly dnes zapotřebí investice přes 1 bilion eur. Nesporně máme hledat nové technologie a mít vysoké ambice. Nicméně při plánování nesmíme podléhat utopickým vizím. Uplatňovat předpoklad, že „řešení se najde“, je nebezpečné.

RE: zálohování se ukazuje jako nezbytnost. Díky novým technologiím jako jsou baterie HE3DA bude zálohování nejenom možné – ale násobně levnější. Tyto baterie jsou na stejnou kapacitu 13 x menší, mají daleko větší počet cyklů a svými dalšími parametry vysoce převyšují „standardní“ baterie typu Panasonic. Jestli ale vláda dopustí prodej našeho Li ložiska – připraví náš stát o možnost stát se technologickým gigantem při výrobě super moderních baterií.

Zatřetí: Jednejme globálně. Nesmíme evropské akce omezovat pouze na Evropu. Připomenu, že globální uhlíkové emise v roce 2018 představovaly 37 mld. tun, z čehož na EU připadá 3,5 mld. tun, tedy zhruba 9 %. Zatímco EU snížila v loňském roce svou uhlíkovou stopu zhruba o 20 milionů tun CO2, zbytek světa ji zvýšil o více než 1020 milionů tun, tedy 51krát více. Jelikož zbytek světa v úsilí o dekarbonizaci za EU výrazně zaostává a mnohdy používá celkově méně účinné technologie, jsou potenciální přínosy akcí EU mimo Evropu obrovské. Koncepce není nová. Měli bychom se vice zaměřovat na řešení vycházející z trhu, jako jsou certifikované redukce emisí (CERs), která našim firmám umožňují hledat účinná snížení kdekoliv ve světě.

RE: Tento názor je nedůsledný. Firmy ani jednotlivci sami o sobě neudělají nic. Neudělají nic, protože k tomu nejsou nuceni příslušnými zákony nebo technickými normami. Je to logické – prvotním cílem každé firmy, každého jedince je vytvářet zisk. Subjektů, které jsou ochotné dobrovolně eliminovat vlastní zisk kvůli ochraně životního prostředí – je poskrovnu.

Zde má nezastupitelnou roli vláda a parlament každého státu v Evropě a kdekoliv na světě. Vláda musí přijít s jasnou koncepcí ochrany ŽP, navrhnout zákony, které z této koncepce vychází – a parlament musí tyto zákony schválit. Chceme-li přežít, musíme akceptovat ochranu ŽP jako naši prioritu.

Uvedu příklad: problém emisí CO2 není jen o moderních technologiích – je to i o chování všech subjektů v dané ekonomice – tedy jaké výrobky subjekty pro svoji činnost používají. Jestli výrobky náročné na energii pro svoji výrobu, nebo výrobky s malými nároky na energii pro výrobu. Pouze stát má možnost toto chování cíleně usměrnit podporou výrobků s malými nároky na energii pro jejich výrobu.

Jsme zavaleni odpady. Část odpadů se skládkuje, část se spaluje – s honosným názvem „termické využití“. Spalování surovin je zločin, skládkování taktéž, nehledě na fakt, že skládkovat už v podstatě není kde. Ministerstvo životního prostředí nedělá pro řešení zpracování odpadů a podporu spotřeby výrobků z recyklátu a zavedení emisní daně naprosto nic. Existuje mnoho výrobků, které potřebují pro svoji výrobu enormní množství energie, které se dají nahradit „nízkoenergetickými“ výrobky. Ale bez jasné podpory státu bude tento proce mnohonásobně delší. A čas je přesně ta komodita, kterou nemáme. V ČR se recykluje pouze 5% odpadů – a přitom se ČR zavázala zvýšit toto množství na 60% už od roku 2024. Zatímco EU si tento úkol vytyčila od roku 2033, naše MŽP si termín dobrovolně zkrátilo – ale zatím nehnulo prstem. Pokud se týká odpadů a ŽP – mám dojem, že žijeme v Kocourkově. Politici řeší nesmysly jako Čapí hnízdo – ale o stát se nikdo nestará.

Bez jasného plánu podpořeného jasnou legislativou se k výsledku nikdy nedopracujeme. A jak je vidět – všem stranám to je absolutně lhostejné.

Začtvrté: Chraňme ekonomiku a průmysl EU. Vždy zvažujme dopady na ekonomiku. Nesmíme průmysl z EU vypudit. V prvé řadě buďme velmi opatrní v tom, aby naše deklarované cíle nebyly pro průmyslové firmy překážkou při investování v EU.

RE: Rozumně a uvážlivě zvolená ekologická politika nemůže odradit firmy od investování v EU. Nehledě na fakt, že zdaleka ne každou výrobu je možné přenést do „zatím“ levných destinací.

Návrhy pana premiéra na řešení jsou neurčité a v nekonkrétní rovině rovině, zatímco na stole leží konkrétní návrhy, které naše vláda není schopná, resp. ochotná realizovat. Na druhou stranu – plně souhlasím s tím, že pro podporu firem stát nedělá vůbec nic.