Aleš Erber: Příčiny usychání borovic a zkušenosti s její adaptací

Současné odumírání lesních porostů je přisuzováno dlouhotrvajícímu suchu a šíření podkorního hmyzu. V souvislosti s tím se v médiích hovoří především o smrku, jehož problémy přerostly v celorepublikovou kůrovcovou kalamitu. Lavina zpráv o lesnicko-dřevařském sektoru neunikla ani nejvyšším politickým špičkám. Z tohoto důvodu se kůrovci stávají politickým tématem.

Jenže problémy má i celá řada dalších dřevin. Vedle smrku je nejvíce postižena borovice. Podle zprávy Lesní ochranné služby (2019) bylo v roce 2018 evidováno cca 70 tis. m3 vytěženého borového kůrovcového dříví.

V celostátním rozsahu jde však již o kalamitu čítající napadení v objemu stovek tis. m3, přičemž obranná opatření se prakticky neuskutečňují a škůdci se množí na většině lokalit zcela nekontrolovaně.

Paradoxem je, že právě borovice by měla být suchu odolnější, ale dnes je opak pravdou. Nicméně kde hledat možné příčiny jejího usychání? A existují pěstební postupy se zkušenostmi z praxe, které mohou usychání borovic předejít jejím adaptováním na jiné růstové podmínky, aby se vlastníkům lesů minimalizovaly ekonomické ztráty a ekologické škody?

Možné příčiny usychání borovic

Borovice nejvíce usychají a následně podléhají podkorním škůdcům na jižní a jihozápadní Moravě a ve středních a východních Čechách (Obr. 1).

K plošnému chřadnutí a následnému odumírání borovic dochází kombinací více příčin. Nejzákladnějším důvodem je globální změna klimatu (GZK). Jedním z jejích projevů je dlouhotrvající sucho způsobující postupný pokles hladiny spodní vody.

Oslabené porosty následně napadá podkorní hmyz. Dalšími možnými vlivy jsou degradovaná půda z opakovaného pěstování jehličnanů (nedostatek živin), nevhodně použitý sadební materiál z hlediska genetiky při zakládání porostu před osmdesáti a více lety a nedostatečná pěstební péče, kvůli níž se vypěstovaly husté borové porosty s nízkou odolností a stabilitou. Proto si borovice nemohly vybudovat dostatečně bohaté a kvalitní ústrojí – kořeny a korunu, jelikož v takových porostech se stromy potýkají s vysokou konkurencí. Bojují o živiny a vodu v kořenové vrstvě půdy a o životní prostor a světlo v korunové etáži.

A právě hustý zápoj způsobil (Obr. 2), že si borovice vytvořily krátkou a okolními stromy deformovanou korunu (min. délka koruny se uvádí 1/3 výšky stromu), s chudým větvením a s nízkou hustotou jehličí. Z těchto důvodů borovice dlouhodobě strádají a v dnešním suchém období hynou.

K tomu dochází především ve vegetační době, kdy se vypařuje nejvíce vody. Vypařování pak umocňuje, a to i v zimním období, jmelí bílé, které parazituje na borovicích ve východních Čechách oslabených dřívější imisní zátěží.

Přitom právě přísun vody v tomto období a udržení relativní vlhkosti vzduchu při povrchu půdy a v okolí korun jsou nejdůležitějšími elementy pro přežití stromů v době sucha. Na usychání hustě pěstovaných porostů má také vliv stále se zvyšující noční teplota, kdy se stromy přes noc nedokáží ochladit, a tím se dále snižuje vzdušná vlhkost.

Hustota porostů – faktor umocňující usychání

Borové porosty mají často spodní etáž tvořenou převážně smrky. U takových porostů se pak stres suchem umocňuje, protože dešťové srážky, pokud se nezachytí v korunách horní etáže porostu, se ve velkém zachycují na korunách spodní etáže. Odtud se odpaří.

K tomu dochází především ve vegetační době, kdy je dešťových srážek nedostatek. Jejich intenzita je často tak slabá, že neproniknou přes hradbu hustých korun až k půdě. Četnost slabých srážek se ale snižuje a naopak se zvyšuje četnost silných srážek, takže vliv intercepce smrkové vrstvy by se měl snižovat. Ale zřejmě to nevyváží vliv silného prokořenění vrchní vrstvy smrkovými kořeny a zvýšenou intercepci.

Může tady hrát roli i vliv sněhu, který se na smrkové vrstvě zachytí a vypaří.

V případě, že přeci jen voda pronikne přes koruny stromů do půdy, je absorbována povrchovými kořeny smrků. Takže do hlubších vrstev půdy se dostává minimální množství vody, což zpomaluje cirkulaci toku vody a živin v celém lesním ekosystému. A to je zřejmě jednou z hlavních příčin, proč i borovice s hlubokým kořenovým systémem usychají.

Spodní etáž borových porostů často tvoří i duby. Ty naopak svým příznivým opadem zlepšují obsah živin v půdních horizontech a na rozdíl od smrkové etáže listnatou podúrovní sníh propadává korunami na zem a při tání se vsakuje do půdy.

Nicméně nejdůležitější pro fungování borovic jsou vegetační srážky, čímž dochází k obdobné intercepci jako u podrostu tvořeném smrky. A proto i zde dochází ke zpomalování koloběhu látek, ke zhoršené výživě borovic a k jejich následnému usychání.

Změna myšlení a přístupu k lesním porostům

Po studiu na střední lesnické škole jsem myslel, že jediné možné hospodaření v borových porostech je za využití pasečných způsobů hospodaření. Holoseče jsou skutečně standardním hospodařením na borových stanovištích. Ekotyp „Týnišťské“ borovice není výjimkou.

Měl jsem však to štěstí, že jsem mohl již při denním studiu Lesnické a dřevařské fakulty České zemědělské univerzity v Praze pracovat jako adjunkt u Lesů ČR na Lesní správě Choceň. Byla to nedocenitelná škola, kdy jsem skloubil teorii s praxí.

Postupně získávané zkušenosti jsem zároveň obohacoval studijními cestami a na lesnických exkurzích (Česká lesnická společnost, SVOL a Pro Silva Bohemica), jež mi daly i jiný pohled na pěstování lesů a na přístup k obhospodařování, který jsem dosud měl. Především diskuze zda ten, či onen přístup je vhodný, mi dala více, než hodiny strávené v lavicích. Exkurze mi vštípily podněty k přemýšlení, zároveň mi nabízely širokou paletu možností, na základě kterých jsem si mohl svobodně vyhodnotit a následně vybrat, jaký přístup k lesu podle ekonomických, ekologických a sociálních parametrů bude nejlepší a kterým bych se chtěl vydat (Obr. 3).

Na les jsem začal hledět ze zcela jiného úhlu pohledu. Po několika exkurzích Pro Silva Bohemica jsem si dokonce začal všímat míst, která jsem dříve standardně přecházel.

Začal jsem se ptát sám sebe a hlavně porostů, jak s nimi nejlépe nakládat, jak je pěstovat. Nebo jak je možné, že v některých porostech je borovice schopná růst pod plným zápojem borovice v horní etáži, když nás knihy učí, že borovice je ryze světlomilná dřevina atd. Odpovědi jsem nacházel v samotných porostech, které mně ukazovaly cestu. Že bych se stal bláznem? Nikoliv! Obdobně tomu bylo u významného lesnického praktika Wilhelma Pfeila, který již v roce 1850 pravil: „Ptejte se stromů, jak chtějí být vychovávány, budou lepším poučením, než učení z knih“.

Po nástupu na svěřený revír jsem proto věděl, jak mohu vylepšit po všech směrech stávající hospodaření a stav spravovaného lesního úseku a jak adaptovat lesní porosty, které už tenkrát usychaly.

Tuto dovednost jsem získal zejména na studiu v Bavorsku (2010), kde jejich Státní lesy již hospodařily od roku 2006 podle klimatické koncepce a vysoké školy ji učily – teoreticky i prakticky. Klimatická změna a příprava porostů na ni bylo už tehdy velké téma.

Podstatou změny způsobu obhospodařování borových porostů na revíru se stalo soustředění na péči o jednotlivé stromy, aby se zlepšily životní podmínky jednotlivých stromů a tím i stabilita a odolnost celého ekosystému.

Z tohoto důvodu jsem opustil „pasečné myšlení“ a začal jsem upřednostňovat principy hospodaření nepasečného. Nebylo to ideologické rozhodnutí, nýbrž krok ryze racionální a praktický. A to i s vědomím, že se jedná o adaptační opatření na klimatickou změnu.

Skutečností ovšem je, že pasečné hospodaření zcela neodmítám. Dokonce ho také využívám, ale jako poslední možnost, nebo při urychlení přeměn lesních porostů, např. ze smrkových porostů ohrožených suchem na dubo-habrové porosty.

Vypozorovaná odolnost borových porostů u ekotypu „Týnišťské“ borovice

„Les je tak odolný, jak jsou odolné jednotlivé stromy, přičemž naopak odolnost stromu je do značné míry vytvářena jeho okolím, výstavbou lesa“, uvádí Tesař (2016).

Správná porostní hustota odpovídá situaci, kdy porosty na revíru byly postiženy vichřicemi Kyrill a Ema. Zpracováním kalamitního dříví došlo k rozvolnění porostního zápoje na zakmenění zhruba 0,8 až 0,5. Současně se musela odstranit i značná část stromů spodní smrkové etáže kvůli jejich poškození a pro usnadnění těžby poškozených borovic. Porosty byly různého stáří.

V prosvětlených porostech jsem si všiml, že toto rozvolnění iniciovalo výraznou korunovou regeneraci v podobě nárůstu korunového objemu. Jehličí borovic bylo sytě zelené a bez známek chřadnutí. Zdravotní stav porostů se komplexně zlepšil a zvýšila se i odolnost proti následným negativním činitelům.

Naopak v porostech, kde nedošlo k rozvolnění, se každoročně objevovaly borové souše. V prosvětlených porostech se postupem času navíc dostavilo pod porostem i přirozené zmlazení borovice, modřínu, smrku (Obr. 4). Často se v takových porostech zmladily i vzdálenější dřeviny jako duby či jedle.

Stejnou zkušenost s adaptací „Týnišťské“ borovice měl i Konias (1946), který na zkusných plochách, kde snížil zakmenění na 0,6 za účelem lepší humifikace a uvolnění zdravých a silných mateřských stromů, po 10 letech konstatoval, že „vrstva kyselého humusu klesla na 1/3 původní vrstvy, koruny zmohutněly a nasadily nový výškový přírůst – výskyt každoročních souší, které kryly dříve celý etát, poklesl na minimum“.

Počátky adaptace borových porostů

Od roku 2013 do roku 2016, kdy jsem pracoval jako revírník na již zrušeném revíru Plchůvky (pracovník Lesů ČR jsem od r. 2008), se v řadě porostů ještě před suchými roky těžilo velké množství souší.

Abych zmírnil tento fenomén svěřeného úseku, stabilizoval ho po stránce ekologické a statické a zároveň ho ekonomicky maximálně zefektivnil za využití dynamických sil přírody a přirozené obnovy, přistoupil jsem v roce 2014 na základě výše zjištěných poznatků k silným zásahům (Obr. 5).

Předcházela tomu pečlivá analýza stavu všech nejvíce chřadnoucích a ohrožených (plně zakmeněných) porostů nad 80 let, vypozorovaných přírodních dějů v dané oblasti a zkušeností hospodářů z ČR i ze zahraničí, které jsem mohl navštívit během studijních cest s exkurzemi na ukázkové hospodaření.

Prvotním cílem bylo zlepšení růstových podmínek a zamezení ekonomických ztrát. Silné zásahy směřovaly jak do podúrovně, tak i do horní etáže.

Přednostně se jednotlivým výběrem odstranily souše a jedinci škodící cílovým stromům borovic, kterých se vybíralo kolem 200 až 250 ks/ha. Dále byla zredukována hustá a vodu odčerpávající spodní smrková etáž. Z horní etáže byly vytěženy všechny vejmutovky. V částech porostů nejvíce postižených usycháním nebo vyšším výskytem vejmutovky byl zásah intenzivnější, čímž zakmenění kleslo až na 0,5.

V těchto prosvětlených částech porostů se následně objevilo přirozené zmlazení (Obr. 6), což nebylo prvotním cílem. Proto na tento typ zásahů u borovice lze zároveň pohlížet jako na seč přípravnou k obnově pod porostem.

Ve zbývajících částech porostů bylo spodní smrkové patro ponecháno pro podporu objemového přírůstu porostu. Díky výrazné redukci hustoty porostů mohly následně dešťové srážky snadněji proniknout k povrchu půdy.

Tím došlo, zejména ve vegetačním období, ke zlepšení celkových vláhových poměrů stanoviště a k postupnému uvolňování živin rychlejší mineralizací humusu.

K regeneraci korun přispěla kromě snížení korunové konkurence i redukce konkurence kořenů stromů v půdě. Poškození větrem nebylo téměř žádné. Z obrázku 5 je zřejmé, že silnými zásahy se rozvolnil korunový zápoj.

V porostu zůstalo takové množství stromů, které dovolilo dešťovým srážkám prostoupit porostem až do půdy a tím se snížila transpirace. Naopak zřejmě došlo ke zvýšení evaporace (výparu z povrchu půdy), což přispělo ke zvýšení nasycenosti vodních par vodou při povrchu půdy i v korunách. Takový stav porostu pak pravděpodobně pozitivně ovlivnil zlepšení vodní bilance porostů.

Díky dostatečně silnému rozvolnění byla mortalita borovic v období 2015 až 2019 minimální, a to ve všech obdobně rozpracovaných porostech o celkové výměře 133 ha. Na rozvolnění borovice zareagovaly stejně bez ohledu na stanoviště (1M, 2K, 2P, 3K, 3I ), lesní vegetační stupeň (1 až 3 LVS) a věk (85 až 145 let).

Domnívám se na základě svých praktických zkušeností, že intenzivní výchova borových porostů i ve vyšším věku může přispět k vyšší odolnosti proti suchu. Zároveň jsou porosty dobře připraveny na obnovu různými způsoby a především pak k bohatší porostní struktuře zvyšující stabilitu, odolnost a bezpečnost produkce.

Pakliže se na ploše objeví přirozené zmlazení v dostatečné hustotě, lze ho postupným odtěžováním stromů, a to přednostně zralých nebo zdravotně či kvalitativně méně hodnotných, podpořit bez výrazného poškození nové etáže (Obr. 7). Předpokladem však je, že v porostu zbyde dostatečné množství kvalitních stromů s dlouhými a pravidelnými korunami, jelikož pouze ty dávají záruku odolnosti celého lesa a zvýšeného hodnotového přírůstu.

V tomto případě můžeme mluvit o tzv. jakostním hospodářství přírůstném.

Efektivitu tohoto hospodaření pak spatřuji v průsečíku pěstování hodnotných kmenů vysoké jakosti a v minimalizaci ekonomických vstupů do péče o přirozenou obnovu, kterým docílíme finančních úspor spojených s obnovou a další nezbytnou péčí.

Takové hospodářství je nejlépe dosahováno v lese neustále trvale tvořivém – Dauerwaldu. A tento způsob obhospodařování lesa se stal mým cílem. Obrázek 8 pak zobrazuje názornou vizuální cestu přestavby borových porostů od adaptace porostu přes obnovu lesa až k mému stanovenému cíli , kterým je druhově pestrý a bohatě strukturovaný les - Dauerwald.

Nutno podotknout, že se tento pěstební postup v borových porostech velmi liší od tradičního pojetí výchovy a obnovy. Také jsem si vědom, že u porostu se silným zásahem bylo zakmenění redukováno pod kritickou hodnotu (podle Assmana, 1961, se jedná o snížení zakmenění, které způsobí pokles běžného přírůstu pod 95 % max. možného přírůstu, pro borovici se uvádí kritická úroveň zakmenění mezi 0,80 a 0,85).

Domnívám se však, že ztráty na objemovém přírůstu způsobené silným zásahem budou po zregenerování korun postupně nahrazeny světlostním přírůstem všech stromů ponechaných v porostu. U nich se pravděpodobně zároveň zvýší přírůst hodnotový s vyšší ekologickou a statickou odolností. Z následných těžeb lze tudíž očekávat kmeny silnější, kvalitnější a zdravější, dosahující vyššího zpeněžení.

Takto adaptované borové porosty pak i lépe plní všechny funkce lesa. Na druhou stranu, pokud nám jde o zachování podstaty lesa jako takového a o jeho mimoprodukční funkce, kritická hodnota zakmenění ztrácí v tomto směru své opodstatnění. Jediným parametrem totiž bude zdravý a dobře fungující ekosystém plnící zároveň i bezpečnou dřevní produkci a jistotu peněžitého profitu.

Závěr

Při zavádění jakýchkoliv adaptačních opatření je nutné mít na paměti, že všechny snahy o stabilizování porostů mají své limity. Ke všemu je nelze zavádět vždy plošně či šablonovitě a zcela stejně.

Každý porost si totiž žádá něco jiného. Musí se vždy respektovat stanoviště, charakter dřevinné skladby, zralost porostu a míra poškození borového porostu. Chtěl bych také zdůraznit, že popsaný postup adaptace „Týnišťské“ borovice není všelékem na všechny chřadnoucí porosty s borovicí, a proto ho nelze zcela stejně implementovat na jiné druhy borovic v ČR.

Vše má své hranice. A to především tehdy, kdy už dochází k plošnému usychání borovic tam, kde se rozmnožilo velké množství podkorního hmyzu. V takových případech již nelze borové porosty zachránit. Je ale skutečností, že připravené porosty, v nichž dojde k výše popsanému zásahu včas, výrazně lépe odolávají suchu, bořivým větrům, škůdcům apod.

V aktuální době, kdy jsou již patrné negativní důsledky klimatické změny – především sucha, je nutností hledat alternativní postupy, směry, být otevření a nezatracovat ten či onen přístup nebo názor na pěstování lesů. Neměli by se proto odsuzovat lidé, kteří opustili zaběhlý standardní rámec hospodaření. Často se totiž jedná jen o pouhé efektivní aplikování nových vědeckých poznatků, které zatím nejsou v praxi zaběhlé a tolik časté.

Poslední dobou vnímám v lesnických řadách velkou skepsi. Chtěl bych proto zdůraznit, že na nynější stav se nesmí rezignovat. Stále je čas adaptovat stávající porosty, i když je čas zde naším soupeřem.

Poděkování

Tento článek bych chtěl věnovat všem kolegyním a kolegům z Lesů ČR i mimo něj a především pak vědeckým odborníkům, kteří mi byli oporou v dobách nejtemnějších, a nakonec i těm, co mé nadšení a myšlení ohledně pěstování lesů nepochopili. Vše špatné je přeci jen pro něco dobré (Obr. 9).

Také děkuji vědeckému týmu Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity a odborníkům z VÚLHM, kteří mé snažení zdokumentovali a zpracovali řadu certifikovaných metodik, které se již uvádějí do praxe. Jako příklad mohu uvést Městské lesy Hradec Králové, a.s.

---

reklama

---