Bedřich Moldan: Neodmítejme uhlíkovou neutralitu

Ledovce na horách, v Grónsku, v Himálaji, v Arktidě i v Antarktidě tají více, než se donedávna vědělo. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Prashant Menon / Flickr

Stále častěji se současná podoba globální klimatické změny označuje jako klimatická krize. Skutečně jde o velmi vážnou situaci, protože probíhající procesy se urychlují a jejich důsledky dnes i předpokládané v bezprostřední i vzdálenější budoucnosti s jistotou téměř sta procent jsou mimořádně hrozivé.

Ledovce na horách, v Grónsku, v Himálaji, v Arktidě i v Antarktidě tají více, než se donedávna vědělo, globální oteplení, hladina oceánu, jeho teplota i okyselování mořské vody pokračují rychleji. Hrozbu mimořádných meteorologických událostí, jako jsou silné vlny horka či mrazů, bouře, hurikány, katastrofální sucha nebo lijáky působící záplavy, považuje Světové ekonomické fórum, každoročně rokující v Davosu, za vůbec největší celosvětové riziko i před teroristy, válkami, kyberútoky a jinými nebezpečími.

Davoští ekonomové nepatří mezi ekologistické alarmisty. Je jistě smutné, že do české kotliny toto povědomí stále ještě plně neproniklo, snad proto, že veskrze mylná Modrá, nikoliv zelená planeta Václava Klause (2007) je pro některé lidi stále zdrojem poučení i vodítkem pro jejich postoje, nebo proto, že díky své geografické poloze nejsme vydáni těm nejdrastičtějším projevům klimatické změny.

Zásadní zpřísnění

Uzavření Pařížské dohody v prosinci 2015 bylo velkým úspěchem, ale konkrétní závazky jednotlivých států, jež by měly naplnit její cíl – nedopustit oteplení víc než o 2stupně Celsia a pokud možno méně –, jsou současně hluboko pod potřebnou úrovní. Mnohé země si to uvědomují a postupně oznamují jejich zásadní zpřísnění. K takovým patří několik zemí mimo Evropu, ale zejména 18 členských států Evropské unie včetně největších, které ohlásily, že plánují dosáhnout takzvané uhlíkové neutrality do konce roku 2050 nebo dříve, například Finsko do roku 2035.

To je samozřejmě závazek velmi ambiciózní. Znamená to plně ukončit používání fosilních paliv jako zdroje energie pro výrobu elektřiny, dopravu, vytápění a všechno ostatní a vyrovnat případné nutné zbytkové emise zvýšenou kapacitou pohlcování CO2 masivním zalesňováním nebo i technologickými postupy, aby čistý úhrn emisí byl nulový. Zní to skoro fantasticky, ale zmíněné země to myslí velmi vážně.

Ve Velké Británii se projednává zákon, který by tento závazek měl stvrdit. Je založen na detailní strategii, jejíž publikovaná podoba má přes 300 stran. Plán je založen na již známých technologiích, i když se počítá s jejich doplněním postupy, jež jsou dosud v experimentálním stadiu. Všechno to bude stát mnoho úsilí, celospolečenské podpory i peněz.

Pokud ovšem by se neudělalo nic nebo jen málo, bude to stát ještě mnohem víc, nemluvě o mnoha dalších důsledcích včetně sociálních havárií, jako je migrace ze zemí, které budou postiženy nejhůře.

Ve čtvrtek minulý týden se na summitu EU ty státy, které se zavázaly k dosažení nulových emisí do roku 2050, pokusily přesvědčit ostatní, aby se přidaly, a málem se to podařilo. Jednomyslnou dohodu však zablokovala skupina 4 zemí vedená Českem a Polskem, ke kterým se ještě přidalo Maďarsko a Estonsko. Tento výsledek je politováníhodný. Evropská unie nesplnila očekávání světové veřejnosti ani velké většiny svých občanů, kteří volají po radikálním a účinném přístupu, jenž by vedl když ne k odstranění (to bohužel nejde, ten čas už vypršel), tak alespoň ke kriticky potřebnému zmírnění průběhu globální klimatické změny. Evropa byla vždy v čele tohoto úsilí, ale teď se toho vzdala kvůli zpátečnickému postoji několika málo zemí.

Čtyři argumenty

Česko na summitu zastupoval premiér Babiš. Své stanovisko vysvětlil v projevu, který zveřejnily Lidové noviny (budiž jim za to dík) v pátek 21. června. Pan premiér se opírá o čtyři argumenty.

Především upozorňuje na to, že je třeba pečlivě prozkoumat poměr mezi náklady a přínosy přijímaných opatření. Naproti tomu je však nutno namítnout, že je naprosto nutné odvrátit bezprostředně hrozící katastrofu, což je úkol mimořádně naléhavý a bezprecedentní. Otázka tedy spíše zní, co hrozí, pokud naše akce nebude dostatečně razantní. Plné ekonomické vyhodnocení je přitom velmi obtížné, ne-li nemožné, protože ve hře je nejistá budoucí situace, spolehlivá vodítka proto chybějí, jak dokládají mnohé zcela opačně vyznívající ekonomické výpočty renomovaných institucí, a to jak odhady škod, tak nákladů.

Za druhé doporučuje „zůstat realisty“, nespoléhat na neověřené a snad nereálné technologie. Víme však, že plány, jež známe ze zahraničí a jež jsou již v běhu, jsou téměř plně založeny na technologiích, které již existují. Mění se jejich význam a vzájemný poměr, leccos je skutečně třeba technicky dotáhnout, ale potřebné změny je sice nutno provést rychle, ne však okamžitě. Pokud stát projeví plnou vahou svou podporu, mohou se velmi rychle uplatnit. Rozhodně o tom však nesvědčí současné oficiální návrhy, například na zcela minimální růst produkce energie z obnovitelných zdrojů a další nedostatečná opatření z dílny MPO.

Za třetí volá po tom, abychom „jednali globálně“. Obsah tohoto doporučení ovšem vyznívá zcela opačně. Globální úloha EU i naší země je být světovou jedničkou v technologiích, v inovacích i v klimatických závazcích a ukázat tak zbytku světa, že to jde. Doporučení pana premiéra na zlepšení účinnosti stávajících uhelných elektráren nebo existujícího vozového parku jsou kontraproduktivní; znamenala by uzamčení vývoje v současném směru tam, kde je naopak zapotřebí zásadních transformací.

Za čtvrté žádá chránit ekonomiku a průmysl EU. To je jistě vážná otázka, nevyřeší se ale předloženými obecnými proklamacemi. Cesta vpřed je spojena s odvážnými inovacemi, uplatněním špičkových znalostí a technologií s globálním přesahem, jedině tak můžeme chránit svůj průmysl. To by jistě byla příležitost i pro nás, ale nezdá se, že by byla snaha ji využít, nejspíše bude promarněna.

Současný postoj Česka a dalších tří států, které zablokovaly unijní dohodu o klimatu, nevede dopředu, ale zpět. Je ovšem víc než pravděpodobné, že faktická převaha zemí EU nakonec disidenty přesvědčí, aby se přidali k většině. Co to znamená pro nás? Především to ještě dále zhorší naši už tak z různých důvodů pošramocenou pověst. A za druhé, což je ještě horší, budeme se překotně adaptovat na novou situaci, zvládat ji nepřipraveni, nevyhnutelně zmateně, a proto nejspíše i s velkými náklady a suboptimálními výsledky.