Bedřich Moldan: Environmentální souvislosti jaderné energie

Pravděpodobnost havárie malá, důsledky fatální. Na ilustračním snímku jaderná elektrárna Temelín.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jakub Soucek / Flickr

Hlavním problémem, který brání rozvoji jaderné energetiky, jsou vysoké investiční náklady, navíc v průběhu výstavby obvykle výrazně zvyšované. Příkladem může být finská elektrárna Olkiluoto, jejíž výstavba začala v roce 2005 s tím, že bude stát 3 miliardy EUR a bude uvedena do provozu v roce 2009. Na konci roku 2019 se však stále ještě staví s příslibem spuštění v roce 2020 a náklady 8,5 miliard EUR.

Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů je naproti tomu postupně stále levnější, dramaticky klesá cena fotovoltaických zařízení, větrných elektráren, ale i baterií a dalších způsobů uchovávání energie, zatímco cena konstrukce jaderných bloků zůstává stejná nebo spíš stoupá. To je nepochybně hlavním důvodem, proč renesance jádra nenastává a pravděpodobně ani v budoucnu nenastane. K tomu přistupuje řada problémů společenského a environmentálního charakteru, které bere velká část veřejnosti v mnoha zemích stále velmi vážně.

Na prvním místě je obava z možné havárie a jejích důsledků. Pravděpodobnost takové události je sice malá, ale jak je všeobecně známo ze zkušeností z Černobylu a z Fukušimy, důsledky jsou fatální.

V současné době, kdy jsme si pomalu zvykli na nejrůznější teroristické útoky, k možnostem technických a dalších příčin případné nehody je nutno přidat i tento faktor. Ochrana bezpečného provozu jaderných elektráren je nepochybně na velmi vysoké úrovni po všech stránkách od zabránění kyberútoků po fyzickou ochranu samotných objektů. Požadavky na bezpečnost se neustále zvyšují, což však zároveň v konečném efektu vede ke zvyšování nákladů na produkci jaderné elektřiny. Havárie větší či menší, ať už z jakékoliv příčiny, však úplně vyloučit nelze.

Různé environmentální zátěže jsou spojeny s celým jaderným cyklem, od dobývání surovin přes jejich zpracování po bezpečnou likvidaci odpadů. Těžba uranových rud má stejné nepříznivé důsledky na prostředí, krajinu a přírodu jako jsou i důsledky dobývacích operací pro jiné nerostné suroviny, avšak úprava a zpracování přináší navíc nebezpečí kontaminace radioaktivními látkami. Například odkaliště jsou v tomto směru mnohdy potenciální časovanou bombou.

Důležitým faktorem, který je třeba vzít do úvahy pro celý jaderný cyklus, je doprava nebezpečných materiálů, ať už surovin, do různé míry zpracovaných produktů nebo i odpadů. Pro všechny fáze cyklu proto platí nutnost pečlivého zabezpečení od speciálních dopravních prostředků po ochranu dopravních tras. V minulosti se právě doprava stávala předmětem protestů, mnohdy i násilných.

V průběhu produkce tepelné energie v jaderném reaktoru vzniká vyhořelé palivo, které je hlavním radioaktivním odpadem celého procesu. Odpadů je ještě víc od zamořených oděvů po různé součástky a ingredience, ale využité palivo je nejvyšší kategorie, které je třeba kvůli obsahu četných vysoce aktivních izotopů velmi důkladně a trvale izolovat od biosféry.

Teoreticky je možno využité palivo přepracovat, avšak jak technicky, tak ekonomicky se s touto možností nepočítá. Největší podíl radioaktivity nesou relativně krátkodobě zářící izotopy cesia a stroncia (poločas rozpadu okolo 30 let), ale nebezpečné jsou i mnohé další izotopy s poločasem rozpadu mnohem delším v řádu tisíců a více let.

Odpady se až dosud většinou skladují na pozemcích elektráren, kde se jejich aktivita časem snižuje, zejména v prvních letech. Dlouhodobě se počítá s jejich permanentním umístěním v podzemních úložištích. Úložiště má být vybudováno ve stabilní geologické struktuře několik set metrů pod zemí, odpady musí mít několikanásobnou izolaci (vitrifikace, barely z nekorodujícího materiálu a další technika, okolní horniny) a musí být možno je eventuálně z úložiště vyjmout.

Každý stát je za své vlastní odpady zodpovědný a bude je likvidovat na vlastním území. Funkční úložiště je mimořádně náročná záležitost, zatím žádné nikde na světě vybudováno není, několik se jich buduje. Kromě technických a ekonomických problémů je přitom třeba překonat pochopitelné obavy místní veřejnosti, která nechce žít v blízkosti věcí nebezpečných po tisíce let; ovšem bez dohody s místními obyvateli vybudovat úložiště v demokratické společnosti nelze.

Ani u nás, ani nikde v blízkých zemích jsme naštěstí nebyli svědky žádné větší jaderné havárie nebo jiné mimořádné události, stávající elektrárny představují stabilní zdroj energie. Mnoho reaktorů, které jsou obvykle konstruovány na 30-35 let, bude pravděpodobně ještě déle sloužit, protože se může dařit jejich životnost prodloužit, a doufejme, že dobře. Environmentální a jiné problémy však trvají, stejně jako obavy veřejnosti z nepravděpodobné, ale přece jen možné havárie.

Nicméně mnoho zemí se bez jaderné energie dobře obejde (třeba Itálie, Rakousko, ale i většina zemí světa, jen 31 ze zhruba 200 států světa jaderné elektrárny provozuje), některé plánují své jaderné reaktory v nejbližší době odstavit (Belgie, Německo, Španělsko, Švýcarsko), další o tom uvažují (například Švédsko, Nizozemsko, Taiwan).

Dva základní principy představují základní překážku pro větší rozvoj jaderné energetiky, ale zároveň jsou pobídkou pro rychlý rozvoj energetiky nové. Především je to princip předběžné opatrnosti, který velí vyvarovat se potenciálním rizikům, pokud to není nezbytně nutné. A zde se ukazuje, že to opravdu nutné není, protože existuje adekvátní alternativa.

Uplatňuje se druhý důležitý princip, totiž ekonomická přijatelnost: Nová energetika je založena na obnovitelných zdrojích podstatně levnějších než jakékoliv reaktory. Využívá sofistikovaných systémů managementu poptávky, různorodých a rychle se zlepšujících způsobů uchovávání energie, má pružnou decentralizovanou podobu včetně městských a komunitních minisystémů, přizpůsobenou potřebám a přáním uživatelů. Ve svém úhrnu je výrazně levnější než centralizovaný systém založený na masivních, málo přizpůsobivých jaderných zdrojích.