David Číp, Petr Kafka a Břeněk Michálek: Když čápi na hnízdech mají trable. Pomáhat? A jak?
Zkušenosti z terénu, kde někdy nestačí jen dobrý úmysl.
Když sledujete hnízdo každý den a jednoho z čápů najednou nevidíte, je těžké zůstat v klidu. Zvlášť když zahřívá vajíčka nebo pod nimi leží čerstvě vylíhlá mláďata. Co když jsou v ohrožení? Měli bychom zasáhnout – nebo je lepší nechat přírodu, ať si poradí sama?
S tímto dilematem se v posledních letech setkáváme stále častěji. Díky online kamerám máme čápy doslova „na očích“ – a často víc, než bychom měli. Ukazují nám krásu i drsnost přírody. A zároveň nás nutí přemýšlet, kdy je správné se zapojit – a kdy je lepší nedělat nic.
Mluvíme z vlastní zkušenosti. V okolí čapích hnízd, přímo na nich během kroužkování nebo hnízdních úprav jsme strávili desítky hodin, ať už v rámci běžné péče, nebo při mimořádných situacích. A víme, že emoce občas říkají něco jiného než zkušenost.
Příroda zvládne víc, než si myslíme. Ale ne všechno.
V některých případech je pomoc ze strany člověka nutná. Například když:
- se mládě zamotá do provázku nebo vlasců a hrozí mu udušení nebo zranění,
- jeden z rodičů zahyne v době, kdy jsou mláďata ještě zcela závislá na krmení a zahřívání,
- je prokazatelné, že došlo k zásahu ze strany člověka – třeba nárazem do elektrického vedení nebo srážkou s autem.
V těchto situacích ale neexistuje žádná „automatická“ odpověď. Každé hnízdo je jiné. Dokonce i každý pár může reagovat jinak. Ale hlavně – každý méně jednoznačný zásah by měl projít souhlasem místně příslušného orgánu ochrany přírody.
Bez výjimky.
Kdo může rozhodnout a kdo zasáhnout?
Záchranné stanice a jejich pracovníci jsou ti, kteří čápy často velmi dobře znají. Umí posoudit stav mláděte nebo podmínky na hnízdě. Ale rozhodovat ve sporných záležitostech by něměly samy. I kdyby měli nejlepší úmysly.
Čáp bílý je zvláště chráněný druh. Každý zásah – od sundání mláděte přes razantnější manipulaci s hnízdem až po přikrmování – podléhá výjimce ze zákona. A tu může udělit jen stát. Konkrétně krajský úřad, správa CHKO nebo Národního parku. Nikdo jiný.
V praxi to často vypadá tak, že pokud není zásah nutný v horizontu hodin, stanice situaci prověří, spornější případy prokonzultuje v rámci Národní sítě záchranných stanic, nabídne návrh řešení. A úředníci – často však ve spolupráci s dalšími odborníky z Agentury ochrany přírody a krajiny a České společnosti ornitologické definitivně rozhodnou, co dál. Když to dobře funguje, je to rychlé a věcné, zejména díky mnoha zkušenostem z předchozích případů které se sbírají v rámci Národní sítě záchranných stanic. Ale pořád platí, že “odpovědnost má stát.”
Kdy je lepší nezasahovat?
Těch situací je naopak mnohem víc. Příroda má svá pravidla, která jsou sice drsná, ale fungují. Proto se nedoporučuje zasahovat třeba když:
- rodiče sami vyřazují slabší mláďata (tzv. selekce),
- na hnízdo útočí jiný pár nebo predátor,
- čáp jen dočasně „zmizel“ – a pak se najednou objeví zpět,
- mládě má zdravotní problém, ale není jasné, co se stalo a proč,
- jeden z rodičů zmizel během inkubace vajíček
Občas se stává, že se jeden z rodičů neukáže celý den. Někdo zavolá, že čáp zmizel. Jenže pak se večer objeví – a všechno je v pořádku. O to horší by bylo zasáhnout unáhleně. Odnést mláďata, která měla péči obou rodičů a celé hnízdění tím zcela narušit.
„Z terénu“
U čápů se čas od času stává že na sezení na vejcích zůstane jen pták - nejčastěji samice. Buď proto že jeden z rodičů uhynul a nebo také proto, že se teprve formovaly páry a jeden z nich si mezitím našel jiného partnera jinde. Těchto případů se odehrávají u nás každoročně desítky a tam kde nejsou kamery to nikdo nikdy neřešil a neřeší, stejně jako neřešíme tisíce podobných případů u jiných našich ptáků kteří také (naštěstí) nejsou pod kamerami. A jak to dopadá když do toho nikdo nezasahuje?
Ten kdo na vejce zůstal sám to zkouší vydržet a pevně sedí na vajíčkách dál. Čeká zda jej druhý z páru vystřídá, A tak čeká den, dva, tři… a někdy dokonce až přes týden, než to nakonec vzdá.
Lidé si představují jak “chudák čáp na hnízdě trpí žízní, hladem a samotou”. I když je to nakonec opravdu přece jen hlavně hlad nebo žízeň, co jej nakonec donutí hnízdo opustit, nelze s jistotou říci že by u sezení na vajíčkách nějak nezřízeně trpěl.
Během tahu na svá zimoviště v Africe musejí čápi také několik dní zvládat bez potravy nebo vody a jejich tělo na toto strádání je, ba dokonce musí být, dobře připraveno. Jinak by jako druh nedokázali čápi přežívat (sta)tisíce let. A proto čáp zůstává sedět tak dlouho dokud mu to je “pohodlné” a teprve až když cítí že jde do tuhého, tak hnízdo opustí a nechá vajíčka na pospas osudu. Což je i dobře, protože bez druhého z rodičů by vylíhlá mláďata stejně většinou odchovat nedokázal.
Opuštění vajíček není také žádná až tak velká katastrofa. Lichý pták dokáže ve stejném roce ještě zahnízdit s jiným partnerem znovu a to dokonce i na původním hnízdě. Nový partner však stará vejce většinou okamžitě vyhází, aby se staral o ta vlastní.
Pokud bychom v dobré víře začali osamoceného čápa na hnízdě sami přikrmovat, pouze tím prodloužíme dobu kdy tam bude jeden pták zcela zbytečně sedět dál. A tím jej vlastně vyřadíme z dalšího možného a klidně i úspěšného hnízdění. Nebo se dokonce stane že ta mláďata díky příkrmu z těch vajec opravdu nakonec vysedí. Ale co s tím pak dál? Dokáže se se dál tento jedinec sám postarat o mláďata? Uchránit je před chladem, deštěm, sluncem, jinými čápy a predátory a ještě jim sám obstarávat potravu. I navzdory příkrmu, kdy potrava pro mláďata by měla být daleko pestřejší a vhodnější než pro dospělého čápa. Nebudou jen zbytečně mláďata trpět, protože je jejich odchov prostě nereálný.
Pokud by to i tak dopadlo “dobře” a čáp “samoživitel” bude odměněn mláďaty vylétlými z hnízda navyklý na stálý zdroj “levné” potravy - nebude v tom následně pokračovat i další rok? Naučí to i své potomky? Nezačneme tím úplně měnit čapí životní strategii, kdy z čápů “divokých” nechtěně vytváříme čápy “domácí” s dalšími důsledky, která zatím nedokážeme ani dohlédnout? Jako že většinou, když se člověk začne příliš montovat do přírody, končí to spíše dříve než později nějakým průšvihem? Což je přesně to nevhodné zasahování člověka do přirozeného vývoje života ptáků což jak úředníci, tak odborníci neradi vidí. A co může být právě i z výše uvedených důvodů pokutováno.
Přitom když člověk do hnízdění nijak nezasahuje, dokáže si jiný čáp najít nového druha i dokonce jen v řádu několika hodin, neboť v “normálně” veliké populaci čápů existují i v toho roce nespárovaní jedinci, kteří nehnízdí a čekají na podobnou příležitost. A tu bychom jim tímto postupem zkazili a hlavně bychom začali podporovat to, co asi nikdo z nás opravdu nechce - tedy, aby se čápi naučili být velmi závislí na člověku a tomu, jak se k nim zrovna chováme.
Čáp je dlouhověký druh, tedy není pro něj žádná tragédie, když každý rok nevyvede mláďata. A když se nemusí starat o mláďata, má více energie, lépe přepeří, připraví se na migraci a má pak větší šanci se i vrátit zpět ze zimoviště...
Proč to všechno říkáme?
Protože čápi si zaslouží naši péči – ale i naši rozvahu. Emoce patří k přírodě stejně jako vítr nebo déšť. Ale když chceme opravdu pomáhat, musíme je spojit s rozumem, respektem k zákonům a k lidem, kteří nesou odpovědnost.
Na závěr možná paradox: i když čápi hnízdí často blízko lidí, v lecčems jsou pořád divocí. A naše role není jim vstupovat do života pokaždé, když se nám něco nezdá. Ale být připraveni – a jednat správně, když o to jde.
„Pomáhat přírodě neznamená ji řídit. Znamená to ji poznat, porozumět – a někdy také vydržet se jen dívat.“
-
David Číp, profesionální zoolog, hlavní koordinátor mezinárodní Skupiny JARO a dlouholetý vedoucí Záchranné stanice Jaroměř, dříve i člen výboru Východočeské pobočky České společnosti ornitologické, předseda Národní sítě záchranných stanic a spolupracovník Kroužkovací stanice Národního muzea
Petr Kafka, profesionální zoolog, ornitolog se specializací na čápy, spolupracovník Kroužkovací stanice Národního muzea a dříve i člen výboru Východočeské pobočky České společnosti ornitologické
Břeněk Michálek, profesionální ornitolog, zoolog a dlouholetý správce ptačích parků České společnosti ornitologické, člen výboru Východočeské pobočky ČSO
reklama
Střimická výsypka se mění na ptačí ráj. Ornitologové tu obnovili ovocný sad a založili louky
Proč luňáci v Evropě stále hynou
Mláďata letos vylétla z více než 830 hnízd čápů bílých