Dušan Utinek: Jak jsme si zadělali na kůrovcovou kalamitu
Určitě se najdou majetky nebo revíry Lesů ČR, kde následující body neplatí (a těmto lesníkům se omlouvám). Mé mínění plyne z toho, s čím jsem se osobně setkal a rozhodně to není reprezentativní průřezový průzkum celé republiky. Ale několikero dalších příčin současného neutěšeného stavu, se kterým se jistě budeme potýkat ještě několik let, mi z toho vykukuje.
1. Zanedbání průběžné, každoročně dokola opakované a kontinuální ochrany lesa v podobě kontrol a odstraňování napadených, či schnoucích nebo jinak poškozených stromů už od prvního jedince a nečekat až toho bude víc a vyplatí se to.
Zákon o lesích to říká jasně v § 33 – vlastník je povinen přednostně zpracovat nahodilou těžbu a státní správa lesů mu za porušení tohoto ustanovení může udělit pokutu.
Ale dělo se tak? Zpracovávaly se přednostně nahodilé těžby a až po jejich provedení těžby nenahodilé? Lidově řečeno, „nejdřív si udělej v lese pořádek a až potom sklízej“. Šmejdila státní správa všude možně, prováděla kontroly, udělovala opatření a případně sankce za nezpracovanou nahodilou těžbu? Neprobrala se až nyní, kdy hoří chalupa jasným plamenem a je pozdě mluvit o prevenci proti požárům? Neprováděly se s cílem dosažení různě plánovaných skvělých hospodářských výsledků převážně těžby úmyslné – s pěkným dřívím, nejlépe na rovinách a u cesty? Na roztroušenou nahodilou těžbu pak nezbývalo. A ona se utěšeně množila a čekala na svou příležitost. A ta přišla…
2. Zanedbání kontinuální péče o porosty v předmýtním věku po několika letech (nikoli desetiletích) věku v podobě, jak o tom psali staří profesoři lesnictví, nám to na lesnických školách všech stupňů vtloukali do hlavy, a teď to skoro nikde není vidět.
A zapomněli jsme, že pravidelné a řádně prováděné výchovné těžby (předmýtní, probírky, jak chcete) vedou jednak k úpravě druhové skladby, úpravě prostorové struktury, stimulaci přírůstu cílových stromů, ale hlavně mohou posilovat odolnostní potenciál porostů. Prostě pokud stromy nemusí plýtvat energií na zvládání konkurenčního boje s ostatními stromy, mohou tuto energii věnovat odolávání různým extrémům. Ať je to sucho, vítr, sníh a mráz či nedostatek živin.
3. Zanedbání téměř jakékoli péče o lesy malých vlastníků, kde odborného lesního hospodáře dělá osoba pověřená státem, a vlastník o tom ani neví. Nikdo mu nic neřekne, ani ho nijak nenutí k tomu, co řádná péče o jeho lesní majetek vyžaduje a on si pak myslí, že je vlastně všechno v pořádku.
4. Vzdálení venkovních lesníků jejich lesům s iluzí, že péče o lesy (lesní hospodářství) je úplně stejná jako ostatní hospodářská odvětví. Takže zejména ve státních lesích jsme během jednoho roku s cílem dosáhnout co nejlepšího ročního hospodářského výsledku zlikvidovali to, co naši předchůdci budovali po staletí – síť hájoven a lesoven, která venkovním zaměstnancům umožnila bydlení za přijatelně nízkou cenu a za to, ve svém úseku – revíru, který jejich domov na vyhnálově obklopoval, konali strážní a ochrannou službu vlastně nepřetržitě. Dnes vidíme, že to nebyly vyhozené peníze.
A tak jsme nedělali to, co dělat máme, připravili jsme kůrovci prostřený stůl, skoro jako bychom napouštěli do rybníka benzín a pak konečně někdo odhodil nedopalek.
Jak jsem napsal na začátku, domnívám se, že příčin je víc, a že to nelze svádět jen na sucho, případně nevhodnou dřevinnou skladbu. I ta by při vhodném pěstování vydržela víc. Jistě ne všechno, ale víc.
Lesnictví se za posledních snad 20 nebo kolik let zredukovalo na těžbu a následné zalesnění. Že musíme porosty připravovat, pečovat o jejich přírůst, stabilitu, odolnost, prostě je dokázat dopěstovat do předpokládaného obmýtí, na to se zapomnělo. V tom bychom si měli sáhnout do svědomí. Já vím, že to způsobily ekonomické tlaky a pohled na les jako na kterékoli jiné výrobní odvětví, ale v lese by měl být krátkodobý zisk (v řádu let) snad trestný a měla by být zavedena kritéria pro dlouhodobý (v řádu desetiletí prolongováno do nekonečna) trvale udržitelný výnos a trvale udržitelné hospodaření.
Stávající model přístupu k lesům svou neschopností reagovat na neočekávané změny (a že jsou někdy pěkně extrémní!) se evidentně vyčerpal a je překonaný.
reklama
Ing. Dušan Utinek, Ph.D. je odborný lesní hospodář, poradce v oblasti lesnictví a ochrany životního prostředí a soudní znalec pro oceňování pozemků a trvalých porostů.
Dále čtěte |
Lesy ČR chtějí o polovinu snížit náklady na ochranu mladých lesů před zvěří
Lesy ČR zahájily přeměnu porostů do stáří 140 let v Krušných horách
Jak na úspěšnou rekultivaci v extrémních podmínkách? Dřevinám na výsypkách pomáhá růst hydrogel Online diskuse
Všechny komentáře (5)
Zdeněk třeštík
21.5.2018 12:47Michal Ukropec
21.5.2018 13:59Jiří Svoboda
21.5.2018 21:26Jan Škrdla
21.5.2018 23:23To co nebylo zmíněno, je výrazná převaha umělé obnovy k přirozené (přibližně 4:1) v kombinaci s holosečným hospodařením.
Stromy, ve kterých se sbírají semena často rostou v odlišných podmínkách, než jsou ve školce a jiných než v místě výsadby. Umělá obnova dává smysl, v případě změny druhové skladby, ale ne pokud se za smrk vysadí opět smrk.
Výsadbou v pravidelném sponu navíc vzniká porost stejnověký, a pokud se vysadí pouze jedna dřevina, tak i stejnorodý (tvořený stejně velkými stromy jednoho druhu). Takový porost není moc odolný a je pravda, že se bez pravidelné předmýtní těžby neobejde. (ještě více než u smrku je to znát u borovice).
Pokud bude mít vývoj počasí pokračující trend, tak můžeme na pěstování stejnověkých porostů s převahou smrku v nižších a středních polohách zapomenout. Takové porosty nebude možné dopěstovat ani při největší snaze do mýtního věku.
Cestou ke zlepšení by mělo být pěstování druhově pestrých lesů, pokud možno věkově a prostorově rozrůzněných s uplatněním přirozené obnovy.
