Eliška Marie Nedvědová: Když aktivismus naráží na biologii: Odpověď na argumenty Svobody zvířat

Svoboda zvířat ve své veřejné komunikaci výrazně pracuje s etickými, emotivními a zavádějícími aspekty problematiky norování. Staré fotografie mrtvých liščat a hesla o „kruté myslivosti a krutém zabíjení“ na sociálních sítích přirozeně vyvolávají silné reakce. Problematika péče o krajinu a regulace predátorů je však složitější a zahrnuje také otázky populační dynamiky, nemocí, predace a konkurence mezi druhy. Právě v těchto souvislostech se podle našeho názoru některé argumenty aktivistů dostávají do rozporu s biologickou realitou.

1/ Údajné prošetřování organizace Policií ČR

Trestních oznámení na Svobodu zvířat a odpovědné osoby bylo podáno několik. Je pravdou, že jedno již bylo policií odloženo, ale ostatní zatím nikoli. Jelikož se jedná o podání starší jednoho měsíce, lze s největší pravděpodobností předpokládat, že je policie skutečně prošetřuje. Výrok, že Svobodu zvířat prošetřuje policie, je tedy pravdivý.

Současně se ohrazuji proti nařčení z účelového využívání trestních oznámení. Pokud vím, žádné z nich nespatřuje trestné jednání v samotné „advokační“ práci Svobody zvířat, tedy kritice myslivosti (slovo legitimní záměrně vynechávám). Pouští-li se však kdokoli na veřejné politické kolbiště, což Svoboda zvířat dělá, musí počítat s tím, že veřejnost bude podrobně zkoumat metody jeho práce, do čehož spadá i jejich soulad se zákonem. Chápu ale, že situace, kdy si Svoboda zvířat mohla svou „advokační“ práci dělat v pozadí prostřednictvím tichého lobbingu, jí byla mnohem příjemnější než přímý střet, který vyvolala svou neodbornou a emocionální kampaní proti myslivosti.

2/ Útok na činnost organizace

Svoboda zvířat považuje svou práci za odborně náročnou. Pokud má jít o odbornost v psaní legislativních návrhů, lobbování zákonodárců či tahání peněz ze seniorů, musím souhlasit. Co však Svobodě zvířat zcela jednoznačně schází, je jakákoli odbornost či alespoň praktická zkušenost v oblasti fungování a ochrany české přírody a jejího managementu. Příroda totiž není černobílá a jakékoli zásahy do ní mají důsledky, které možná nejsou vidět okny městských kaváren, ale dopady na přírodu a často i lidi mají dramatické.

Pokud se Svoboda zvířat chlubí zákazem kožešinových farem, chlubí se také tím, že řadu lidí připravila o živobytí a peníze. Chlubí se tím, že problém přesunula do zahraničí, kde jsou často benevolentnější zákony, a tedy horší podmínky chovu zvířat. Chlubí se tím, že dokázala přinutit stát na základě ideologie zlikvidovat celý segment podnikání.

Pokud se Svoboda zvířat chlubí zákazem drezury a množení zvířat v cirkusech, chlubí se opět tím, že poškodila podnikání řady lidí. Chlubí se tím, že způsobila přesun mnoha zvířat do objektivně horších podmínek. Chlubí se tím, že přispěla k likvidaci tradičního cirkusu se zvířaty.

Pokud se Svoboda zvířat chlubí svými kroky proti testování na zvířatech, chlubí se zpomalením pokroku medicínského výzkumu, tedy přímým ohrožením zdraví lidí. Chlubí se opět přesunem problému do zahraničí se všemi důsledky. A především tím dokazuje, že domnělé právo na univerzální blaho zvířat nadřazuje dokonce nad právo na zdraví a život lidí.

3/ Útok na financování organizace

Samotný fakt, že Svoboda zvířat své zaměstnance špatně platí, nebo že dokonce musí stejně jako každý zaměstnavatel platit za zaměstnance odvody, ji nijak nevyviňuje z morální závadnosti jejího provozního modelu. Ostatně argumentace myslivecké strany obvykle není vedena přímo na výši mezd jednotlivých pracovníků, ale na byznysmodel, který si organizace postavila na prodeji nenávisti.

Svoboda zvířat používá zmanipulované či přímo lživé informace k vyvolání negativní emocionální odezvy ve veřejnosti. Tato odezva pak řadu lidí motivuje organizaci přispívat na činnost. Čím více nenávisti Svoboda zvířat rozšíří, tím více peněz se jí sejde, a tím více nenávisti může dál šířit. Nebojím se tento model označit za svým způsobem geniální. Za sarkasmus ale považuji dovolávání se v tomto kontextu konstruktivní debaty. Nic, co Svoboda zvířat dělá, konstruktivní debatu nepřipomíná ani okrajově.

4/ Vyvolávání strachu z přemnožení lišek

Myslivecká statistika uvádí, že norováním byla v posledním zveřejněném mysliveckém roce ulovena pouze 3 % lišek. Aktivista z těchto čísel dochází k závěru, že norování „je marginální metoda, tak ji prostě zakážeme“.

Těmto statistikám však chybí zásadní dovětek: celkový odlov lišek činí více než 85 000 kusů ročně. V absolutních číslech tedy jde pořád o tisíce jedinců ulovených norováním. V poměrové statistice se ztratí, ale v konkrétním terénu – v členitých skalních komplexech, v blízkosti lidských sídel, v místech, kde nelze bezpečně použít kulovou zbraň – je norování často jediná reálně použitelná metoda. A to se pořád bavíme pouze o liškách, kde je tato metoda vykázána v myslivecké statistice. Není pochyb o tom, že reálné číslo bude významně vyšší – a současně samozřejmě vůbec nemáme k dispozici čísla o norování například invazních psíků mývalovitých.

5/ Vyvolávání strachu ze šíření nemocí

Dříve jsem si myslela, že Svoboda zvířat své argumenty záměrně manipuluje, aby svědčily její potřebě. Po přečtení této pasáže článku ale musím říct, že Svoboda zvířat problematice buď vůbec nerozumí a neumí či nechce domýšlet důsledky svých návrhů, nebo zásadně podceňuje inteligenci čtenářů.

Veřejné zdraví se přeci neřídí tím, jestli u každého jednotlivého případu umíme identifikovat původce nákazy, ale podle epidemiologického tlaku – tedy prevalence parazita u definitivních hostitelů, míry kontaminace prostředí a rizikových faktorů u lidí.

V případě tasemnice liščí se jedná vždy o sekundární přenos. Neznám moc lidí, kteří by jedli syrové hostitele echinokoka včetně vnitřností, aby se mohli nakazit primárně. Je však zcela liché přenášet vinu na lidi. Problém není nedostatečné omytí lesních plodů, problém je především to, že velice početná a hodně promořená populace lišek ty lesní plody infikuje echinokokem. A nejen lesní plody. Také dětská hřiště či úplně obyčejné křižovatky městských ulic, které si lišky značkují. Čím víc lišek, tím blíž se kvůli jejich urbanizaci nákaza dostává k nám, lidem.

Naopak rizikem pro člověka obvykle nejsou drobní hlodavci, tedy (opět) pokud se nechystáte je jíst zasyrova. Hraboši či hryzci jsou tzv. mezihostiteli echinokoka. Pokud se nakazí člověk, stane se také mezihostitelem. Podobně to je třeba u lymské boreliózy. Ta se na člověka přenáší obvykle přes klíště také z rezervoárových hostitelů. Chráníme se ale před klíšťaty, nesnažíme klíšťata omlouvat, že za to vlastně nemůžou.

Zdrojem nákazy tasemnicí liščí pro člověka jsou především lišky, psi a kočky. Zatímco psy můžeme odčervovat, kočky bychom zkrátka neměli pouštět ven, případně můžeme zvolit jakoukoli jinou formu prevence, v případě lišek podobné možnosti nemáme – plošné odčervení by totiž bylo záležitostí mnoha let. Jedinou účinnou obranou tak zůstává důsledná regulace stavů lišek.

Úplně stejně krátkozraké jsou argumenty nízkým počtem nakažených lidí (hlavně, že nezapomněli napsat, že analýza dat SZÚ byla „důkladná“). Inkubační doba alveolární echinokokózy u člověka je 5 až 15 let. To znamená, že aktuální čísla odrážejí počty lidí, kteří se nakazili někdy v první polovině minulého desetiletí. V roce 2023 bylo hlášeno 9 nových diagnóz, v roce 2024 už 17.

Mezi lety 2010 a 2024 se počet lišek zvýšil více než o čtvrtinu. Další doslova populační explozi lišek můžeme očekávat v souvislosti s dobou hájení od března do června, která byla zavedena poprvé v roce 2025. Snad každému je zřejmé, že počty nemocných lidí v nejbližších letech dramaticky porostou, i kdyby všechny lišky najednou zmizely – dotyční už totiž nakažení jsou, jen to ještě neví. Tento trend je však potřeba zvrátit a to lze účinně a rychle jen efektivním lovem. Proto je nesmysl zakazovat jednu z jeho forem.

---

reklama

---