Jakub Kučera: Porazí fyzika německou energetickou politiku?

Česko buduje na hranicích s Německem transformátory, které německé "přetoky" odrazí.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Joern Spiegelberg / Flickr

Německo loni dosáhlo dalšího rekordu, když třetinu své spotřeby elektřiny pokrylo z obnovitelných zdrojů. Značnou měrou se na tom podílely větrné turbíny na severu země. Mimo jiné to přineslo další pokles cen elektřiny, z něhož ovšem profitovali i odběratelé na jihu Německa a dokonce až v Rakousku. Jednotná německo-rakouská cenová zóna totiž umožňuje na jihu nakupovat elektřinu za stejnou cenu jako na severu. Problém je, že se tak děje bez ohledu na možnosti fyzicky ji přímo ze severu na jih Německa přepravit. Elektřina se proto často „valí“ přes sousední státy, ČR a Polsko, kde působí nemalé problémy. Tyto přetoky stejně nepomáhají úplně, takže i Němci platí za vyrovnání sítě čím dál více – v minulém roce už přes jednu miliardu eur. Německé úřady a politikové o problému sice poměrně dlouho vědí, ale přesto se výstavba robustnější vnitroněmecké přenosové sítě vleče.

Aby nenastal v Čechách black-out, musí se správce naší sítě ČEPS značně otáčet. Ochranná opatření znamenají náklady, které Němci nekompenzují a platí je čeští odběratelé. Česká strana se proto rozhodla na hranici se Saskem postavit transformátory s posuvným řízeným fáze, které mohou severoněmeckou elektřinu případně „odrazit“. Obdobnou bariéru na hranici se severním Německem zřizují také Poláci. Severoněmecká elektřina tak stále častěji nedoputuje k odběratelům na jihu, a jak bude výrobních kapacit na severu přibývat, tamní přetlak bude jen růst. V září se na polskou žádost k situaci vyjádřila agentura ACER, koordinující evropské správce přenosových energetických sítí a monitorující jejich činnost. Přiklání se k poměrně jednoduchému a levnému řešení chybějících vnitroněmeckých přenosových kapacit – jednotnou zónu rozdělit na dvě, rakouskou a německou. To by ale bylo jen částečné řešení - lepší by bylo zónu rozdělit v rámci Německa, takže v Bavorsku by možnost nákupu levnější elektřiny ze severu závisela na situaci v síti. V důsledku toho by poklesly ceny na severu Německa a stouply v nové jižní zóně. Toto poměrně elegantní řešení, které respektuje fyzické možnosti sítě, má ovšem několik háčků. Jak se například budou jihoněmecký průmysl a tamní domácnosti dívat na vyšší ceny, než jaké budou platit odběratelé na severu země? Pokles cen elektřiny na severu také prodraží podporu tamních větrníků, protože prodejem elektřiny na trhu se na sebe vydělají ještě méně než doposud. Rozdělení zóny by politicky mohlo značně zatížit spolkovou vládu a vztahy mezi jednotlivými spolkovými zeměmi. Němečtí politici proto toto řešení zatím kategoricky odmítají.

Kterou cestou se vydat?

Politicky schůdnější by tedy bylo zachovat jednotnou německo-rakouskou, nebo alespoň celoněmeckou, zónu. Nevýhodou jsou stoupající náklady na stabilizaci sítě, které po postavení „elektrických bariér“ na hranicích s ČR, respektive Polskem, a zapojení dalších větrníků na severu Německa ještě stoupnou. Ani zdaleka tyto náklady patrně nevyváží přínosy většího trhu, který je z definice ekonomicky efektivnější. Pozitivním efektem by byl vzrůstající tlak na vybudování vnitroněmecké přenosové soustavy, který by mohl vyústit ve flexibilnější pravidla pro stavbu nové přepravní infrastruktury. Ta je totiž zoufale pomalá po celé Evropě, protože má své pochopitelné politické náklady (kdo by chtěl mít za domem sloup vysokého napětí?). Z pohledu fyziky by bylo lepší zónu, alespoň do výstavby nového vedení v Německu, rozdělit. To bude mít jen malé přímé náklady a současně se ušetří nejen v Německu, ale i v Polsku a ČR, nemalé sumy vydávané na stabilizaci sítě. Z rozdělení by také profitovali čeští a polští odběratelé, protože severoněmecká elektřina proudící jihoněmeckým a rakouským odběratelům často zcela naplňuje přeshraniční kapacity vedení a brání možnosti nákupu levnějšího severoněmeckého proudu. Dva trhy ale budou obecně méně efektivní a rozdělení lze také chápat jako fragmentaci jednotného evropského trhu, tedy krok nežádoucím směrem.

Ve finále by ale vítězství fyziky nad politikou mohlo výstavbě jednotného trhu pomoci. Celoevropský trh s jednotnou cenou od Dublinu po Athény by byl sice hezký, ale náklady na jeho udržování a vybudování potřebné infrastruktury by byly enormní. Snaha vybudovat síť tak, aby kdykoli mohla přenést i ten poslední vyrobený watt, je nejspíše zcestná. Rozdělení německo-rakouské cenové zóny by pak krok správným směrem bylo, protože rozdílné ceny mezi zónami by mimo jiné ukazovaly, kde je nejlepší nové dráty natáhnou a kde to naopak smysl nedává. Rozdělení by také bylo značně „evropským“ řešením, protože bychom dali přednost fyzikální realitě před myšlením v národních intencích. A pokud bychom zónu rozdělili v rámci Německa a ne podél politické rakousko-německé hranice, zpochybnili bychom posvátný status hranic národních států, který někdy stojí v cestě optimálnímu řešení našich problémů. Ostatně skandinávské země obchodují skrze jednotný trh Nordpool, který různé cenové zóny má, a to dokonce v rámci jednotlivých zemí. Ve Švédsku jsou například čtyři.

I pouhé „administrativní“ rozdělení cenové zóny si vyžádá nějaký čas. Patrně to nepůjde dříve než před zimou 2018/2019. Vzhledem k tomu, že se problém bude jen zhoršovat, nemělo by se s řešením otálet. Na konci ledna by se k zjištění ACERu měly vyjádřit zainteresované strany.