Jakub Kučera: Zcela tržní jádro

Najde se soukromý subjekt, který by se vrhl na stavbu nového jaderného reaktoru? Na ilustračním snímku JE Dukovany.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Petr Adamek / Wikimedia Commons

Pan náměstek to vidí následovně (třeba na nedávné diskuzi „Cesta k energetické unii a COP 21: jak to vidí Berlín a Praha“): dokud budou existovat tržní deformace v podobě podpory obnovitelných zdrojů, je legitimní (ba co více možná správné) podpořit nějakou formou i jádro.

Položme si nyní tři otázky:

a) Je reálné, aby zmizela podpora OZE a skončilo „cenové pokřivení“ v České republice?

Patrně ne. I když zlikvidujeme české obnovitelné zdroje, cenu silové elektřiny budou nadále srážet zelení producenti z Německa. A tam se na žádnou redukci podpory nechystají. Německá novela energetického zákona z minulého roku nadále počítá s dotacemi, byť s postupem technologického pokroku stále nižšími. Takže buďto MPO naivně doufá v něco, co nastane jen stěží, anebo se argument s tržním pokřivením kvůli OZE jen hodí k ospravedlnění podpory novým reaktorům.

b) Kdyby nakrásně přeci jen zmizela podpora zelené elektřiny a trh přestal být „deformovaný“, opravdu někdo reaktory postaví?

Asi také ne. Těžko si představit soukromý, tedy tržní subjekt, který by se do podobného dobrodružství bez jakékoli státní podpory nyní pustil. Pravda, i obnovitelné zdroje jsou částečně na vině, že ceny jsou nyní rekordně nízké (den dopředu si nyní elektřinu koupíme v Lipsku za 30-32 eur/MWh). Současně ceny ale také sráží převis nabídky nad poptávkou v mnoha evropských zemích. Těžko lze proto očekávat, že by ceny elektřiny stouply na hladiny, o kterých se nyní mluví jako o nutných pro stavbu nových reaktorů (ČEZ kdysi tvrdil, že by se nové reaktory vyplatily při 70 eurech za MWh, spíše to ale bude více, když britská elektrárna Hinkley Point C by měla mít garantovanou cenu na úrovni dnešních 125 eur). A navíc, i kdyby to teď finančně „sedělo“, nikdo neví, jak se situace změní v budoucnu. Nové reaktory by u nás přitom mohly stát dobře do konce tohoto století. Opravdu se najde firma, která vsadí na to, že budoucnost bude hrát jádru do karet? Že nebudou dále klesat náklady na zelenou elektřinu, že se v následujících alespoň třiceti letech nepodaří vynalézt rozumnou baterii anebo účinně skladovat emise ze spalování plynu a uhlí?

c) Když už máme rádi ty nepokřivené trhy, zeptejme se ještě na závěr, jestli současné trhy dokáží správně zakalkulovat všechny náklady spojené se stavbou jaderných reaktorů.

Vyvine MPO například alespoň nějaký náznak trhu s vyhořelým palivem? Třeba by se mohl rozhořet boj mezi českými obcemi, kdo si za nejmenší částku nechá na svém území vybudovat skladiště vyhořelého paliva. Najde se vůbec nějaká taková? A co odpovědnost za jadernou škodu? Tu zákon nyní ohraničuje pro provozovatele reaktoru na 8 miliard korun. Nad touto hranicí je na úvaze státu, zdali poškozené odškodní. Možná prostě budou mít smůlu anebo tak nějak „tržně“ škody zaplatí všichni daňoví poplatníci. Nebo se najde nějaká pojišťovna, která pojistí veškeré případné škody? Ty by se v případě Fukušimy mohly vyšplhat přes 5 bilionů korun, u Černobylu se mluví o podobných sumách (ačkoli přesné vyčíslení je takřka nemožné) a možná škoda při havárii jedné francouzské elektrárny by se mohla vyšplhat až na 11 bilionů korun (jen malou útěchou budiž fakt, že třetina by byly image costs, například by lidé méně kupovali francouzské zemědělské výrobky).* Kolik miliard bude tržní pojistné?