Jan Mrkvička: COP27 v tísni
Jenomže ono už do značné míry pozdě je. Proto se čím dál větší důraz klade na tzv. adaptační opatření, tedy snahu, aby se lidé kdekoli na světě již nezvratným změnám přizpůsobili a aby dopad na životní prostředí byl co nejnižší. To nic nemění na tom, že je třeba dál usilovat o snižování emisí skleníkových plynů, protože škála dopadů změny klimatu začínající na „zásadní“ a končící na „katastrofální“ je pořád dost široká.
Kompenzace ztrát a škod v popředí zájmu
Kromě adaptace je poprvé na jednacím stole i téma finanční pomoci zemím poškozeným v důsledku globálního oteplování (loss & damage). Konečně se totiž oficiálně přistoupilo na myšlenku, že jsou země, které už za změny klimatu platí, a že ti, kteří platí nejvíce, na ní mají nejmenší podíl. Ono to zní logicky, ale etické a politické důsledky přiznání téhle pravdy jsou zásadní.
A tohle jsou také hlavní důvody, proč se konference účastní i Člověk v tísni. V zemích, jako je Etiopie, Zambie, Mongolsko nebo Kambodža, už roky pracujeme na tom, aby se místní komunity změnám přizpůsobily a naučily se v nových podmínkách žít. Víme, že to jde. Umíme například místa zdevastovaná vodní a větrnou erozí přeměnit v oblasti, kde se v krajině zadržuje voda a znovu rostou lesy. Nejde to bez zájmu a pochopení místních lidí a institucí, kteří se musí stát sami nositeli změn, a to bez dotací, kterými si pomáháme v Evropě. Na dotace totiž peníze v rozvojových zemích nejsou.
A v zemích, jako je Nepál, Filipíny, Afghánistán, Angola nebo Mali, zas pomáháme obětem extrémních klimatických jevů. Bohužel, peněz na tuhle práci není dost, protože pomoc je vnímaná jako něco extra, něco navíc, nikoli jako platba za to, že jsme klimatickou změnu léta popoháněli, co to šlo. A zároveň říkáme, že se po naší západní cestě průmyslového boomu, které byla zaplacena emisí ohromného množství skleníkových plynů, už nikdo další nesmí vydat. Kdyby bylo více prostředků pro země postižené klimatickou změnou, bylo by také možné víc investovat do prevence dopadů katastrof a do budování systémů včasného varování. To ve svém důsledku nejen ušetří lidské životy, ale také miliony dolarů na humanitární pomoc.
Jenže, v roce 2020 z 83,3 miliard USD určených na financování opatření v oblasti klimatu šlo pouze 28,6 miliardy USD na adaptační opatření. Na konferenci COP26 bylo dohodnuto zdvojnásobit financování adaptačních opatření, aby bylo dosaženo kýžené rovnováhy financí na adaptaci a mitigaci (snižování emisí), což se nastalo. Nehledě k tomu, že ani nebylo dosaženo slíbené celkové částky 100 miliard USD.
V praxi to z pohledu Člověka v tísni znamená, že prostředky na smysluplné adaptační projekty, které přinášejí konkrétní a jednoznačně měřitelné výsledky, jsou jen velmi těžko dostupné. Přitom se na rozdíl od čistě mitigačních investic jedná o spíše méně nákladná řešení.
Ve světle nových problémů, kterým čelíme, se nové investice zdají být utopií. Jenže pokud to neuděláme, svět se bude otřásat ještě víc a čekají nás nejspíš migrační krize, jaké jsme v novodobé historii nezažili. Důležitou zprávou také je, že většina rozvojových zemí se nevnímá jen jako oběť a nečeká na spásnou pomoc ze zemí bohatších. I tady na COPu je vidět spousta inovací a příkladů, jak místní vlády v zemích strádajících změnami klimatu svou situaci řeší. Jenže bez společného úsilí a propojení finančních a lidských zdrojů bez ohledu na to, odkud jsou, se ze spirály stále se prohlubujících dopadů změny klimatu ti nejhůře postižení nedostanou.
Sledujte novinky o COP 27 od Jana Mrkvičky na Twitteru.
Text vyšel na blogu Jana Mrkvičky na Aktuálně.cz.
reklama
Dále čtěte |
Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (18)
Miroslav Vinkler
11.11.2022 08:22Nutno podotknout, že to nadnárodním korporacím vyhovuje a umožňuje i lépe drancovat přírodní bohatství Afriky , než by tomu bylo za kolonialismu.
Jaroslav Řezáč
11.11.2022 08:32 Reaguje na Miroslav VinklerPavel Hanzl
11.11.2022 09:03 Reaguje na Miroslav VinklerJaroslav Studnička
11.11.2022 10:00 Reaguje na Pavel HanzlMilan Dostál
11.11.2022 12:47 Reaguje na Pavel HanzlPavel Hanzl
11.11.2022 17:13 Reaguje na Milan DostálKatka Pazderů
11.11.2022 15:39 Reaguje na Miroslav VinklerJaroslav Studnička
11.11.2022 16:15 Reaguje na Katka PazderůPavel Hanzl
14.11.2022 07:41 Reaguje na Katka PazderůA tohle jednání je nebezpečnější, než náš konzum. Prostě jen proto, že ty děcka budou taky chtít konzumovat a hlavně nemají o nějaké ekologii vůbec páru.
Z deseti nejšpinavějších řek světa není žádná v Evropě nebo sev. Americe.
Jarka O.
14.11.2022 16:53 Reaguje na Pavel HanzlJaroslav Řezáč
11.11.2022 08:25Michal Ukropec
11.11.2022 09:05Jiří Svoboda
11.11.2022 12:28V tom s Vámi pane Mrkvičko plně souhlasím!
Asi před rokem jsme ve vaší organizaci byli a nabízeli spolupráci v šíření konceptu globálního zpoplatnění těžby fosilního uhlíku a 100% dividendy, kde by pro chudé země automaticky vznikl velký zdroj peněz pro adaptační i mitigační opatření. Bohužel, Vaši kolegové spolupráci odmítli.
Pracuji jako vědecký pracovník a vím, že na svůj výzkum musím peníze někde získat. Možná by i Člověk v tísni mohl svou troškou přispět k tomu, aby podpora chudých klimatickým rozvratem postižených zemí nebyla výsledkem žebrání, nýbrž fungování spravedlivého systému.
Svatá Prostoto
11.11.2022 14:00Nicméně ten článek zcela pomíjí to, že ta situace v řadě zemí stojí za pikaču především díky místním. Ať už se jedná o zcela nekontrolovaný růst populace, který prostě ty oblasti nemají šanci nějak rozumně uživit a bez mz pomoci by tam byl větší fičák než začátkem třicítek v Sojuzu, nebo o to, že jejich věčné hobby je po sobě střílet. Stačí se podívat na Etiopii. O situaci v Afganistánu už potom vůbec škoda mluvit.
Stručně řečeno, prakticky všechny vyjmenované státy si za tu situaci mohou min z poloviny samy a současně jsou aktuálně v takovém zmaru, že cpát tam další peníze má z velké části asi stejný efekt, jako je pálit ... sorry, ekologicky likvidovat:-)))