Jan Zeman: Ničivý požár v národním parku České Švýcarsko je selháním jeho správy

Zdroj | HZS ČR

Neuvěřitelná laxnost

Jako první požár zachytila 24. 7. ve 00.00 a znovu ve 02.00 družice, leč tyto zprávy o ohni v NPČŠ se k nám nedostaly. Kolem 7.00 ranní němečtí pracovníci správy Národního parku Saské Švýcarsko z pozorovatelny na saské straně státní hranice si všimli sloupu kouře v Malinovém dole poblíž (velké) Pravčické brány. Neprodleně varovali správu NPČŠ. Její reakce ale byla velmi laxní. Přišli na místo, usoudili, že požár je malý a není nebezpečný, že stačí, když ho bude kontrolovat družstvo místních hasičů. Výroky ředitele správy NPČŠ: „Chtěli jsme střed lesa nechat vyhořet…“(chtěli tak podpořit biodiverzitu) a „Chybu jsme však neudělali!“ které citovala některá média 27. a 28. července 2022, se zapíšou do černé knihy ekologického diletantství zlatým písmem. K diletantství je nutné připočítat i laxní přístup státních hasičů Ústeckého kraje, který musel řešit místostarosta Krásné Lípy a senátor Zbyněk Linhart s ministrem vnitra Vítem Rakušanem. Státní hasiči mají ale jedno velké, byť problematické alibi. Ředitel správy NPČŠ jejich zásah nežádal, údajněenergický zásah proti ohni přímo odmítal.

Boj s lesním požárem

Dva dny a jednu noc, až do odpoledne 25. července 2022 se požár držel na nevelké ploše tří hektarů svého vzniku. Prý byl pod kontrolou. Pak se objevilo další ložisko požáru, vzniklé zřejmě šířením ohně kořeny stromů. Současně se zvedl vítr a oheň se začal rychle šířit po západní části NPČŠ, jež je současně hlavním centrem tamního cestovního ruchu. Do rána 26. července. oheň zachvátil již několik set hektarů, v sobotu 30. července se psalo již o 1 060 hektarech tamních lesů v ohni + asi 250 hektarů lesa v sousedním Národním parku Saské Švýcarsko, kam se oheň rozšířil přes státní hranici. Musely být evakuovány stovky lidí, shořely i tři domy na Mezné a další byly poškozeny.

Teprve 25. července večer byly povoláni státní hasiči, postupně prakticky z celého Česka, na pomoc dorazili i hasiči z dalších zemí. První byli Němci ze Saska (ti se ale brzy stáhli k hašení téhož požáru, který se brzy přes státní hranici rozšířil do Saska), dále šlo o Poláky, Slováky, Italy, Švédy ad. Na 700, později na tisíc hasičů s malým úspěchem bojovalo s běsnícím živlem řadu dní. Únava hasičů z těžké nebezpečné práce byla veliká, zřejmě se i podepsala na osmi úrazech hasičů 30. července a na řadě dalších úrazůhasičů v jiných dnech.

Ostudou Česka je, že na hašení lesního požáru bylo s to nasadit jen čtyři vrtulníky. Největší pomoc ze zahraničí se týkala poskytnutí vrtulníků. Nasazení vrtulníků bylo jistě užitečné, ale svržení deseti hektolitrů labské vody do suchého hořícího lesa připomínalo plivnutí do moře. Pravda, lítal vrtulník za vrtulníkem po jakési elipse, ale když ve strmých soutěskách hoříles na ploše zhruba 2 x 5 km, nelze možnosti vrtulníků při hašení tak velkého lesního požáru přeceňovat. Toto platí i pro italské letadlo Canadair, které najednou pobere asi 60 hektolitrů vody. Krátce vypomáhalo při hašení požáru, leč v soutěskách Českého Švýcarska měly i vrtulníky značně omezenou manévrovací možnost. Zatímco české a polské (černý jestřáb) vrtulníky nabíraly vodu z Labe u Hřenska blízko požáru, dvě italská letadla Canadair (protože požáry sužovaly tou dobou i Itálii, musely se brzy vrátit do Itálie) a posléze je nahradivší dvě švédská letadla Air Tractor musely pro vodu létat až na jezero Milada u Ústí nad Labem.

Kácení stromů, zvláště suchých, k zabránění šíření ohně korunami stromů přišlo pozdě a v mnoha případech pro kouř, případně postupující plameny nebylo možné. Protipožární chodníky, například v sousedním Polsku běžné, jsou u nás prakticky neznámé.

31. července se hasičům poprvé podařilo zmenšit hořící plochu z asi 3 575 ha na 2 680 ha. K zastavení šíření, lokalizaci požáru došlo až 1. srpna kolem 20.00 večer.

3. července byl požár zredukován na 450-500 ha. Do některých oblastí se mohli vracet místní obyvatelé. Turisté budou mít ještě nějakou dobu zákaz vstupu. V dalších dnech byl požár na větších plochách potlačen. Pokračoval boj s četnými ložisky požáru v obtížně přístupném terénu tamních skalních soutěsek. Teprve 12. srpna mohli hasiči říci „uhašeno“, ale v menším počtu na místě zůstali zasahovat proti možným, nově se objevujícím ohniskům. Boj s požárem pokračoval ještě několik dní v sousedním Národním parku Saské Švýcarsko. Četná horká místa na požářišti definitivně zlikvidovaly až deště ve dnech 19.-20. srpna 2022. V každém případě je před všemi hasiči bojujícími s ohněm v Českém Švýcarsku smeknout. Hanba české vládě, která týden před tím odmítla hasičům zvýšit platy tváří v tvář inflaci 17,2 % (červen 2022 proti červnu 2021).

Selhání Správa NPČŠ

Podle části ekologů za obří požár v NPČŠ mohou klimatické změny. To je jen část pravdy. Jistě horko a sucho přispělo k zběsilosti nejen tohoto lesního požáru, ale není to zdaleka celá pravda. Velkým problémem byla i politika bezzásahovosti, uplatňovaná od roku 2017 v NPČŠ zcela bezhlavě.

Když byl v roce 2000 vyhlášen NPČŠ, měl lesnatost neuvěřitelných 97 %, ale při velmi nepříznivém druhovém složení lesních porostů: asi 60 % tvořil nepůvodní smrk, asi 30 % tvořila nepůvodní invazní borovice vejmutovka a jen 10 % tvořily vcelku vhodné listnáče.

Těžkým úkolem pro správu nového národního parku bylo provést konverzi nepůvodních lesních porostů smrku a vejmutovky na porosty přirozené druhové skladby. Výchozí situace říkala, že k tomu bude nutná trpělivá pečlivá práce po dobu asi 200 let, tj. dobu dvojího obmýtí smrku ztepilého v nížině, a za podmínky, že nenastanou mimořádné nepříznivé okolnosti. První plán péče o národní park počítal s konverzí druhové skladby lesních porostů za pouhých 90 let. To samo o sobě bylo značně riskantní. Kdyby se ale podle tohoto plánu postupovalo, nemusel být požár v NPČŠ zdaleka tak ničivý.

Bezhlavá bezzásahovost

Zásadním problémem bylo, že se v Evropské unii, na českém ministerstvu životního prostředí i na správě NPČŠ začali prosazovat stoupenci nezasahování do přírody národních parků, a to ani v případech hrozby velkých havárií. Stačí vzpomenout na zneužití orkánu Kyrill v lednu 2007 k ponechání množství smrkových polomů v Národním parku Šumava osudu s tím, že kůrovec zlikviduje dosavadní, v zásadě nepůvodní, stejnověké a monokulturní smrkové porosty v mýtním věku a pak už s tím nebude s to nikdo nic dělat. Tak kůrovec zničil dominující smrkové lesy v Národním parku Šumava, rozšířil se po celé Šumavě a způsobil tam bezprecedentní, byť některými ekology oslavovanou ekologickou katastrofu. Tito ekologové ignorují zásadní skutečnost, že zničení dospělých lesních porostů na velkých plochách znamená zásadní podlomení mimoprodukčních funkcí lesa, a to nejméně na 30 let.

Významu mimoprodukčních funkcí lesů si byla dobře vědoma již císařovna Marie Terezie. Jí podepsané zásady hospodaření v lesích říkaly asi toto: „Mimoprodukční funkce lesa jsou pro společnost mimořádně užitečné a nejlépe se zajišťují vyrovnaným hospodařením v lesích, tj. rovnováhy těžby a obnovy lesa.“ Tomu tehdy, nikoliv dnes v podmínkách oteplování klimatu, odpovídala environmentálně problematická preference monokultur smrku ztepilého, na písčitých půdách též borovice lesní.

Podceňování mimoprodukčních funkcí lesů je letitý problém českého lesnictví. Názorně to dokládá i zákon o lesích, konkrétně nízká výše odvodů za odnětí lesní půdy. Podle výzkumů ing. Vladimíra Voráčka a kol. z 80. let by ocenění ekonomické části mimoprodukčních funkcí lesů mělo činit v lesích ochranných, městských, příměstských, rekreačních, lázeňských a zvlášť chráněných území asi dvacetinásobek,v hospodářských lesích asi čtyřnásobek a ve zbylé části lesů zvláštního určení asi šestinásobek čisté dřevní produkce hospodářského lesa. Skutečná hodnota mimoprodukčních funkcí lesů je ale ještě podstatně vyšší o principiálně nevyčíslitelné mimoekonomické škody. Jak je známo, zákon o lesích mimoprodukční funkce lesů oceňuje mnohem méně, údajně s odkazem na západní studie. Dnešní situace se liší zejména vysokými požadavky lidské společnosti na mimoprodukční funkce lesů, jež si vynucují odlišné způsoby hospodaření, které můžou, ale nemusí znamenat nižší dřevní výnosy, vyšší náklady, nebo obojí (typicky městské, příměstské, lázeňské a silně rekreační lesy), dále preferovat odolnější smíšené různověké lesní porosty s důrazem na domácí druhy při potírání druhů nepůvodních a zejména invazních (v NPČŠ zejména borovici vejmutovku).

Varující jsou i zahraniční zkušenosti

Zahraniční zkušenosti s režimem bezzásahovosti jsou rozporuplné. Tragické zkušenosti mají Spojené státy ve Skalistých horách. Dokud na západě USA hospodařili původní obyvatelé, hořelo tam sice často, ale na malých plochách. Větší množství suchého dřeva tam nenechávali. Tzv. ekologické hospodaření od počátku 20. století vytvořilo obrovské zásoby suchého dřeva, takže při nedávných obřích požárech opravdu mělo co hořet, lesní požáry se velmi rychle šířily a hasiči s nimi mnoho nezmohli. Nejednou rozšířili i jejich oběti.

V jiným směru jsou varovné čerstvé zkušenosti s Austrálie. Tam nešlo o bezzásahové, ale typicky kořistnické hospodaření v lesích. V rámci kořistění se tam rušily protipožární chodníky. Série rychle se šířících a postupně se spojujících požárů na podzim 2020 skončila vyhořením území většího než je Bulharsko. Pravda, v Austrálii hoří běžně, stejně jako hořelo na západě USA za indiánů. Zrušení protipožárních chodníků za účelem zvýšení výnosů dřeva v minulosti ale nepřekvapivě usnadnilo šíření série obřích požárů, jež se slila v superpožár.

Mezinárodní komunitou ochránců přírody požadovaný bezzásahový režim může být reálný v prakticky neosídlených regionech (i tam je ale problém, že ničivý požár může způsobit jak blesk, tak neukázněný návštěvník), nikoliv v hustě osídlené krajině České republiky a dalších států Evropy, a to ještě ne vždy. Ani na západě USA by nemělo jít o absolutně bezzásahový režim, resp. invazní druhy se musí potírat vždy a všude.

V národních parcích Česka požadovaný tzv. bezzásahový režim je realizovatelný jen za určitých podmínek a s určitými výjimkami a jen jako dlouhodobý cíl. Lze ho dosáhnout zejména trpělivou dlouhodobou mravenčí prací. Nejhorší možná cesta k bezzásahovosti – nicneděláním zajistit obří katastrofu typu kůrovcového holožíru, velkého lesního požáru apod. – je nejhorší, byť někteří ekologové ji preferují. Realismus neznají, místní obyvatelstvo ignorují, zapomněli nejen na mimoprodukční funkce lesů, ale i na vzácné přírodní ekosystémy, které jsou předmětem ochrany v národních parcích a dalších zvlášť chráněných územích. Místní i návštěvníci ať si prý zvyknou…

Tragédie novely zákona č. 114 / 1992 Sb. z roku 2017

V roce 2017 byla po vleklých tahanicích přijata novela zákona o ochraně přírody a krajině včetně problematického, málo říkajícího ustanovení „§ 18 Členění území národních parků( 1) Území národních parků se člení podle cílů ochrany a stavu ekosystémů na 4 zóny ochrany přírody, a to: a) zóna přírodní se vymezí na ucelených plochách, kde převažují přirozené ekosystémy, s cílem je zachovat a umožnit v nich nerušený průběh přírodních procesů, ...“ Toto ustanovení lze vykládat různě, i tak idiotsky, jak činila a činí správa NPČŠ v posledních letech a již dříve, byť nebylo přijaté, správa Národního parku Šumava. Toto ustanovení je nutné zrušit a nahradit povinností dlouhodobého směřování k bezzásahovosti při trvalém uplatňování řady výjimek.

Rozhodně nemůže znamenat, resp. výjimkami musí být:

1) Rezignaci na ochranu v příslušném území chráněných ekosystémů. Správa NPČŠ reálnou podporou obřího požáru podpořila i zničení řady vzácných ekosystémů, jejichž ochranou byla pověřena, které měla chránit jako oko v hlavě.

2) Rezignaci na boj s invazními druhy. Nebojovat s invazními druhy znamená vzácné chráněné přírodní ekosystémy jim nechat na pospas, často přímo zničit, byť jinak než ohněm.Bezzásahovost rozhodně nemůže ignorovat nové paragrafy z poslední významné novely zákona č. 114/1992 Sb. zákona o ochraně přírody a krajiny, paragrafy přenášející směrnice EU o invazkách - § 13a-13i.

3) Ignoraci mimoprodukčních funkcí lesa, neboť jsou nenahraditelné a v případě plošného zničení lesních porostů minimálně na třicet let zásadně oslabené. Tedy, za podmínky, že se tam podaří obnovit nový lesní porost, což v náročných podmínkách NPČŠ není vůbec jisté.

4) S přiměřeným přístupem k místnímu obyvatelstvu a k cestovnímu ruchu. Jistě je nutné cestovní ruch usměrňovat a omezovat, ale nelze jej přísnými restrikcemi likvidovat. Oprávněné zájmy místních obyvatel včetně protipožární ochrany je nutné respektovat.

Kůrovcová zkáza

Velké, rekordní sucho v Česku v letech 2014 - duben 2020 významně přispělo k největší kůrovcové kalamitě v Česku, jež překonala i obří kalamitu bekyně mnišky, která vznikla válečným zanedbáním péče o lesy a v letech 1917-27 zničila asi třetinu smrkových lesů v Čechách. „Imisní“ kůrovcové kalamity 70. a 80. let byly podstatně menší. Aktuální kůrovcová kalamita po roce 2014 ale není způsobena jen klimatickými změnami, jak někteří ekologové tvrdí. Má čtyři základní příčiny:

1)z minulého vývoje i nadále převažující smrkové monokultury či porosty jim blízké,

2) katastrofální transformaci lesního hospodářství v letech 1990-95, která mimo jiné zničila funkční systém ochrany a péče o lesy,

3) sílící klimatické změny, zejména růst průměrných teplot, sucha a vichřic, spojené se zvýšeným rizikem vzniku lesních požárů, polomů, povodní ad.,

4) politiku bezzásahovosti, jež se stala osudná především regionu Šumavy, později regionu Saského Švýcarska, Českého Švýcarska, sousedních Lužických hor ad.

Správa NPČŠ na hrozbu kůrovcové kalamity prakticky nereagovala a uplatňovala politiku nezasahování do přírodních dějů za každou cenu. Kůrovec se rychle přemnožil a zničil velkou část smrkových lesů na území NPČŠ. Vznikaly zde obří kůrovcové roje, které vítr přenášel široko daleko. Na podzim 2018 a pak ještě několikrát zamořily Lužické hory (někteří návštěvníci hory Luž odhadují, že 75 % smrčin Lužických hor bylo v létě 2022 sežráno kůrovcem), v létě 2019 se dostaly na Ještěd a na Kozákov, v létě 2020 a v létě 2021 byly větrem zaneseny do Krkonoš a Jizerských hor, kde kůrovce zastavila správa Krkonošského národního parku, resp. správa Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory ráznými opatřeními. Politika bezzásahovosti správy NPČŠ tak zdevastovala významnou část smrkových lesů v severních Čechách.

Současně se správa NPČŠ rozhodla kůrovcem zabité stromy nechat stát na místě, pokud neohrožovaly provoz na silnicích či turistických stezkách. Tak se na nevelkém území NPČŠ nahromadilo asi 2-2,5 miliónů kubíků suchého smrkového dřeva. Představitelé samospráv Krásné Lípy a dalších obcí marně varovali, že to povede k obřímu ničivému požáru. Povzdech typu: „Věděli jsme, že tu obří požár bude. Pouze jsme nevěděli, kdy se tak stane.“nevyžaduje komentář. Správa NPČŠ ale všechna varování ignorovala a i nyní vyjadřuje přesvědčení, že to dobře dopadne, až se situace uklidní. Zřejmě má za to, že se experiment podařil. Žádná rezignace na funkce, jak by se po takovém průšvihu u slušného státního úředníka ve slušné společnosti čekalo.

Správa NPČŠ vyhodnotila starší drobné požáry v NPČŠ, způsobené neukázněnými návštěvníky, jako prospěšné pro zvyšování biodiverzity. Ignorovala přitom, že v NPČŠ jsou zcela rozhodující lesy a jejich mimoprodukční funkce, které je nutné úzkostlivě chránit, mimo jiné v zájmu přežití vzácných chráněných ekosystémů. Ničení lesů kromě zničení příslušných ekosystémů v úzkých strmých soutěskách Českého Švýcarska otvírá cestu masivní vodní erozi půdy. Eroze na pískovcových skálách zesílí také z důvodu jejich poškození vysokým žárem během požáru.

Zaznamenali jsme i další podivné představy na správě NPČŠ: stojící suché smrky prý nemohou hořet. Ptám se, od kdy? Při větším ohni hoří i zdravé zelené stromy, natož ty uschlé.

V NPČŠ obří požár ještě neskončil a někteří ekologové žádají neprodleně zavést na ohněm devastované ploše bezzásahový režim. Podivný experiment se podle nich podařil (ani asi 400 miliónů korun vynaložených na hašení požáru prý nestojí za řeč, o vyčerpaných a nejednou i zraněných hasičích nemluvě) a je důvod otvírat šampaňské. Společnost je nezajímá, jejich experimenty nade vše! Někteří se přitom pohoršují, že všichni starostové obcí na území Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko odmítají vyhlášení národního parku Křivoklátsko na pětině území CHKO. Záměr některých ekologů nechat sežrat tamní smrčiny, například u Emilovny, kůrovcům je známý. Prý co si to ti starostové dovolují…

Neukáznění návštěvníci

Podle všeho vznik požáru způsobili neukáznění návštěvníci. Rozdělování ohňů v lese a kouření je pro nebezpečí požárů sice u nás zakázáno již od dob starého Rakouska Uherska, ale dodržování tohoto zákazu se nedaří a příslušné úřady jsou vesměs nečinné. Nedivme se, profese hajného byla po roce 1989 těžce degradována, a to nejen vznikem velkých polesí (3-4 někdejší polesí se sloučily v jedno), které hajný neprochází pěšky, ale objíždí autem, z kterého ale mnoho nevidí, o zrušení malých lesních čet k běžným zásahům proti škodlivým činitelům a o novém kultu svobody bez hranic, i charakteru svévole, nemluvě. Vícekrát jsem narazil za letního sucha a vedra na „turisty“, kteří rozdělali oheň i v přírodní lesní rezervaci. V Prokopském údolí jsem byl vícekrát svědkem, jak policisté rozdělávání ohňů v přírodní rezervaci přehlédli. O kouření některých kuřáků v lesích nemluvě…