Jana Jebavá: Praha má plán, jak na klima

Foto | Jaromír Kavan / Unsplash

Je třeba přivítat snahu o dlouhodobý koncepční přístup a aktivní roli, kterou v něm hlavní město hraje: z pouhého hřiště, kde si různé zájmové skupiny porcují vliv a zakázky, se městská správa dostává do role klíčového hráče – na poli energetiky, mobility, odpadového hospodářství a v omezené míře i územního rozvoje. Skrze firmy a společnosti vlastněné městem, jejichž cílem není jen generovat zisk, lze mnohem lépe reagovat na měnící se potřeby velkoměsta ve 21. století a na zájmy jeho obyvatel.

Přestože ke Klimatickému plánu máme řadu dílčích připomínek, hlavní obavou je v tuto chvíli to, aby nezůstal jen na papíře – a to nikoli kvůli nerealizovatelnosti navržených projektů či mezerám ve financování, ale z nedostatku politické vůle. Je strategickou chybou, že Klimatický plán nebyl v předstihu projednán ani s opozicí, ani s městskými částmi. Bude to právě každodenní rozhodování na úrovni samospráv a také budoucích magistrátních koalic, na čem úspěch pražské klimatické politiky závisí.

Zemní plyn není řešení

Výstupem Klimatického plánu je 69 konkrétních opatření, rozdělených do tří hlavních oblastí – energetika a budovy, udržitelná mobilita a cirkulární ekonomika. Nejpodstatnější z nich je ta první, týkající se elektřiny a tepla. Pražská energetika je v současné době závislá na fosilních zdrojích. Právě zde je možné dosáhnout největšího poklesu v produkci CO2 (asi 65 % celkových úspor emisí), s cílem obejít se v roce 2030 zcela bez uhlí.

Praha se proto chce stát do jisté míry energeticky soběstačná. Elektřinu mají obstarávat v první řadě fotovoltaické panely na střechách (počítá se asi s 20 tisíci budov do roku 2030), doplněné dalšími nízkoemisními zdroji a nákupem certifikované zelené elektřiny. Velkým přínosem je záměr vzniku pražského energetického společenství, které by zásadně usnadnilo decentralizovanou výrobu elektřiny vlastníkům budov.

Majetek ve správě města, městských částí i organizací má být kompletně zahrnut v systému energetického managementu, který pomůže vyhodnocovat účinnost různých úsporných opatření. Se snížením celkové spotřeby elektřiny na území Prahy však plán nepočítá – vzhledem k růstu počtu obyvatel, očekávanému rozvoji elektromobility a zvyšujícím se nárokům na vytápění/chlazení bude naopak spotřeba narůstat. Tento trend však není dlouhodobě udržitelný a aktualizace plánu v příštích letech by se měla více soustředit právě na úspory.

Co se vytápění týče, podle Klimatického plánu může Praha pokrýt až 40 % spotřeby využitím tepla z vody, která projde Ústřední čistírnou odpadních vod. Zbytek mají obstarat nízkoemisní zdroje v budovách, které vedle biometanu a tepelných čerpadel počítají také se zemním plynem (v množství asi jen o 20 % menším, než je současná spotřeba). Plyn se má sice využívat efektivněji (pro produkci tepla i elektřiny zároveň) a technologiemi, které produkují mnohem méně emisí CO2 i NO2, jeho použití jakožto neobnovitelného fosilního zdroje je však problematické a musí být nutně dočasné. Je proto zásadní, aby investice do modernizace teplárenské soustavy nezafixovaly krátkodobé řešení a nebránily v přechodu na obnovitelné zdroje i v tomto sektoru.

V současné době dodává teplo Pražanům na základě dlouhodobých smluv Veolia (tento nadnárodní koncern v loňském roce koupil od Daniela Křetínského Pražskou teplárenskou), a to převážně z uhelné elektrárny v Mělníku, vlastněné ČEZ. Je otázka, jestli se hlavnímu městu podaří z těchto vztahů vyvázat a stát se samostatným producentem tepelné energie. Zkušenosti z měst jako je Hamburg či Vídeň však potvrzují, že teprve vlastní výroba umožní samosprávě uhlíkovou stopu dostatečně snížit.

Takhle se otepluje v Česku. Pruhy kampaně Show your stripes

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Show your stripes

Stavět z recyklovatelných materiálů

Klimatický plán předpokládá nárůst počtu obyvatel Prahy až na 1,4 milionu osob v roce 2030, a zohledňuje tedy i stavební rozvoj. Správně stanoví obecné zásady, které by měla nová zástavba splňovat: zahušťování města namísto rozprostírání do šířky, přímé napojení na MHD, smíšenou funkci budov – tedy bydlení, práce a služby dohromady, aby vzniklo tzv. město krátkých vzdáleností.

Plán doporučuje stavět od roku 2025 už jen stavby s bezemisním provozem (míněno pro stavby od určité velikosti) a zároveň do jejich uhlíkové stopy začít započítávat také emise vzniklé během celého životního cyklu použitých stavebních materiálů – od výroby až po likvidaci. Emise CO2 produkované stavebním průmyslem se totiž do celkové pražské bilance započítávají jen z hlediska energie spotřebované při stavbě, nikoli už při výrobě materiálů. To je přitom velmi podstatná položka – pro představu stačí uvést, že kdyby se do průměrné uhlíkové stopy Pražana počítaly i emise vázané v nakoupených výrobcích (například automobilech) a v postavených budovách, zvýšily by ji ze 7,2 na 10 tun CO2 ročně.

Snižování této celkové uhlíkové stopy budov by pak řešilo i druhý problém stavebního průmyslu, kterým je udržitelnost: ve stavebnictví se dnes používají z 90 % přírodní zdroje, které se dále téměř nerecyklují, a stavební odpad po demolicích tvoří 78 % celkové produkce odpadu na území Prahy. Klimaticky odpovědná výstavba tak znamená najít nová řešení materiálů i postupů, které budou odpovídat principům cirkulární ekonomiky. Tyto skutečnosti jsou však známy a minimálně od roku 2019 i vyčísleny v cirkulárním skenu, který si Praha nechala zpracovat. Je škoda, že Klimatický plán nepřichází již s konkrétním návrhem řešení, namísto obecného konstatování.

Vzhledem k tomu, že obecní byty se v současnosti prakticky nestaví, musí Praha najít cesty, jak dodržování zmíněných urbanistických zásad a klimatických standardů prosazovat při jednáních s developery. Do 30. září 2021 má Rada hl. m. Prahy předložit návrh pravidel klimaticky odpovědné výstavby. Pokud návrh nebude dostatečně odvážný nebo se jej nepodaří realizovat v praxi, zůstane klimaplán v oblasti územního rozvoje na úrovni nesmělých doporučení.

Okruh a nová dráha zhorší emise

V řešení dopravy navazuje klimaplán na již existující Strategický plán a Plán udržitelné mobility, ke kterým přidává další opatření s cílem snížit do roku 2030 spotřebu fosilních paliv alespoň o čtvrtinu. Cestou k tomu je především nahrazení tradičních paliv alternativními, zejména biometanem. Nejkonkrétnější závazek je tak nahrazení 75 % autobusového vozového parku Dopravního podniku, dnes většinou s dieslovými motory, vozy na elektřinu nebo bioplyn.

Plán konstatuje, že pro snížení emisí je klíčové snížit intenzitu osobní automobilové dopravy, která místo toho setrvale roste. Přímá opatření v této oblasti se však omezují na regulaci zón placeného stání a opatrný návrh na zavedení mýta, který byl zpracován v několika neveřejných variantách. Od zpoplatnění vjezdu do centra se očekává 15% pokles dopravního výkonu, což například AutoMat hodnotí jako zcela nerealistické. Parkování je řešeno pouze v souvislosti se zónami, nikoli v kontextu územního rozvoje. Bez omezení parkování na povrchu a změny stavební normy na minimální počet parkovacích míst při výstavbě bytových domů však nelze očekávat, že lidé budou motivováni k využívání carsharingu, spolujízdy a dalších služeb nahrazujících vlastnictví automobilu.

Klimatický plán navíc zcela pomíjí otázku velkých dopravních staveb, zejména dokončení vnitřního městského okruhu, které zcela určitě objem dopravy a tedy i emisí navýší. Nehledě na nemalé množství emisí vzniklých samotnou stavbou, které plán nezohledňuje vůbec.

Podpora veřejné dopravy se soustředí zejména na metro a kolejovou dopravu a má nepříliš ambiciózní cíl udržet podíl MHD na celkové denní přepravě na 42 %, což stanoví už Plán udržitelné mobility. Podíl nemotorové dopravy, tedy pěšky či na kole, by se měl zvýšit: cyklodoprava se v současnosti na celkovém dopravním výkonu podílí pouze 1–2 %, v plánu je zvýšit ji na 7 % (v sezóně). Ve srovnání s metropolemi jako Kodaň (28 %) je to stále smutně málo, ovšem v pražských podmínkách i tento cíl předpokládá stavbu nové bezpečné infrastruktury – tedy oddělených cyklopásů či cyklostezek. Data totiž naznačují, že méně komfortní opatření integrovaná do provozu (cyklopruhy) nestačí k tomu, aby pro cestu do práce nebo do školy sáhlo po bicyklu více lidí.

Prioritou č. 5 v oblasti mobility je pak transformace letecké dopravy. Očekávaný pokles emisí CO2 o 15 % v tomto sektoru má nastat víceméně samovolně, v návaznosti na vyšší efektivitu paliv a nové technologie pohonu. Praha má ambice pouze “zahájit dialog” a “nepřímo působit” na Letiště Praha tak, aby např. snížením letištních poplatků zvýhodnilo lety s nižší spotřebou paliva. Hlavní město má přitom v ruce mnohem pádnější nástroje pro vyjednávání: hraje zásadní roli ve schválení změny územního plánu, která umožní stavbu nové ranveje a tedy znásobení kapacity letiště. O nové dráze však Klimatický plán mlčí.

Spalování není recyklace

V oblasti nakládání s odpady a opětovném využívání zdrojů již Praha urazila kus cesty – v první řadě spoluprací s Institutem pro cirkulární ekonomiku a tvorbou již zmíněného cirkulárního skenu v letech 2018–2019. Cíl klimaplánu, který působí ambiciózně – recyklovat v roce 2030 už 60 % komunálního odpadu namísto dnešních 27 % – vyplývá z evropské legislativy a není tedy žádným překvapením. Můžeme se ptát, proč již nejsme ve fázi realizace jednotlivých opatření a v Plánu se teprve mluví o zadání tvorby strategie cirkulární ekonomiky v Praze.

Třídění odpadů má zásadně zlepšit nová linka na dotřídění plastů, kovů a tetrapaku, která odstraní starost s hledáním příslušných kontejnerů, dále umisťování barevných popelnic přímo v domech a podpora sběru bioodpadu. Právě bioodpad, který dnes tvoří celých 40 % směsného odpadu, je klíčový pro projekt bioplynové stanice, která má produkovat biometan využívaný jako palivo. Z klimaplánu však není příliš zřejmé, jak chce město lepšího vytřídění bioodpadu dosáhnout. Pro bioplynku slouží jako potrava všechen organický odpad – zbytky jídel, prošlé potraviny atp. Čistě rostlinný odpad je však lepší kompostovat, aby vznikla organická hmota, kterou je možné dodávat zpět do půdy. Pokud se tedy chce Praha zaměřit na svoz gastroodpadu, měla by zároveň více podporovat domácí a komunitní kompostování. Sběr gastroodpadu probíhá od minulého roku pilotně na Praze 5, 6, a 7 a má svá úskalí – nádoby jsou těžší, Pražské služby je moc nechtějí zavážet do domu, i přes těsnící víko mohou zapáchat, ne každý je má kam umístit. Klimaplán však s výstupy projektu nepracuje a nenavrhuje v tomto směru žádná konkrétní opatření. Je přitom celkem jisté, že pouhá informační kampaň k lepšímu třídění bioodpadu stačit nebude.

Jedno z 69 opatření klimaplánu, uvedené v oblasti energetiky, je navýšit kapacitu spalovny ZEVO Malešice. Rekonstrukce, která zahrnuje i výměnu kotlů za nové s nižšími emisemi, již probíhá a spalovna tak brzy bude mít kapacitu skoro 400 tis. tun odpadu ročně. Pokud chce Praha dostát svému cíli recyklovat v roce 2030 celých 60 % komunálního odpadu, tak velké kapacity rozhodně nepotřebuje – může samozřejmě sloužit i Středočeskému kraji, ten má však vlastní závazky v oblasti recyklace odpadů. Jako opatření pro snižování emisí CO2 tento projekt nedává smysl: spalováním samozřejmě emise vznikají, stejně jako další odpadní produkty, jejichž využití je velmi problematické. Škvára, která tvoří až čtvrtinu původního objemu odpadu, v současnosti končí na skládkách a vysoce toxický popílek je nutné bezpečně likvidovat.

Ve městě nežijí jen lidé

Samostatnou kapitolu tvoří adaptační opatření, která sama o sobě nesnižují emise CO2, ale pomáhají zmírňovat dopady změny klimatu (zejména letního vedra a sucha) na město a jeho obyvatele. Klimaplán zde navazuje na Adaptační strategii a Implementační plán pro roky 2020–2024, který obsahuje 207 konkrétních opatření.

Nedá se tedy říct, že by městu chyběly strategie, jak se na změnu klimatu připravit: plány na výsadbu stromů, recyklaci odpadní vody pro splachování, čištění nebo závlahu, výměnu povrchů za propustnější, dešťové zahrádky a další úpravy zadržující vodu, zelené střechy a stěny, instalování vodních prvků, podporu komunitních zahrad nebo ozelenění vnitrobloků – to vše se musí posunout z roviny pilotních projektů do standardního řešení úprav veřejného (i soukromého) prostoru. Pozitivní je, že tato opatření zlepšují kvalitu života ve městě tak očividně, že se na nich obvykle shodnou zastupitelé napříč politickým spektrem.

Kapitola o adaptaci bohužel zcela pomíjí problém mizející biodiverzity, která je ve městech stejně palčivá jako ve volné přírodě. Je chybou pohlížet na město výlučně perspektivou člověka a jeho potřeb. Klimatický plán neříká nic o ochraně městské divočiny, míst přitažlivých pro hmyz, ptáky a drobná zvířata. Přitom taková místa bývají obvykle velmi atraktivní i pro lidi.

Zatímco v oblasti energetiky přináší Klimatický plán konkrétní a inovativní řešení, jejichž realizace bude mít reálný dopad na množství vyprodukovaných emisí, v dalších kapitolách je často příliš nesmělý a vágní. Hrozí tak reálné nebezpečí, že ambice skončí v politických půtkách o dílčí detaily, zatímco za zády toho všeho budou pokračovat trendy z minulého století – stavba okruhu a nové dráhy letiště, rozšiřování spalovny nebo developerské projekty v polích závislé na automobilové dopravě, které celkový výsledek znehodnotí.