Jan Činčera: Výchova ke stávce
15.3.2019
Ano, ano, ano. Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora Foto | Jan Činčera
Máme za sebou první vlnu studentských stávek za ochranu klimatu. Zatím je těžké hodnotit, co konkrétního stávka přinesla. Jeden efekt už ale zřejmý je: k akci se vyrojila spousta příspěvků, které ji hodnotí ze všech myslitelných stran. Jeden motiv se vracel: je správné, aby studenti stávkovali? Neměli by raději zůstat ve škole a učit se? To je téma, které bych zde rád rozvinul.
Zapojení žáků a studentů do demonstrací za životní prostředí není z pohledu environmentální výchovy nic nového ani neobvyklého. Skoro přesně před čtyřiceti devíti lety se řada žáků zapojila i do akcí probíhajících ve valné části svobodného světa k prvnímu Dni Země (1970). Když se podíváme na některé fotografie z té doby, vidíme tváře dětí s transparenty požadujícími čisté ovzduší, vodu, přísnější ochranu přírody. Dospělí organizovali, děti vzali s sebou. Bylo to pochopitelné, šlo o jejich budoucnost, ale bylo to i kontroverzní některé děti byly zjevně příliš malé na to, aby rozuměly tomu, o čem je řeč.
V dalších diskusích o environmentální výchově se tento motiv vracel a řešil. Chceme vychovat děti tak, aby se chovaly odpovědně k životnímu prostředí. Kde je ale hranice mezi výchovou a manipulací? A co vlastně tedy po dětech chceme?
To, čemu říkáme odpovědné environmentální chování, může mít spoustu podob. Docela užitečné dělení pracuje se dvěma kritérii: rozlišuje chování přímé či nepřímé a individuální či kolektivní. V „přímém“ chování ovlivňujeme životní prostředí sami a rovnou: třídíme odpad, vypínáme světla. V „nepřímém“ naopak ovlivňujeme jiné: píšeme politikům, volíme, požadujeme. Něco můžeme účinně dělat sami („individuální“), na jiné akce je lepší se s někým spojit („kolektivní“).
V proudu environmentální výchovy jsou všechny tyto formy odpovědného chování podporovány. Přesto se v praxi na školách tradičně mnohem víc rozšířila podpora chování přímého a individuálního. Žáci jsou velmi často vedeni k tomu, aby třídili, vypínali, nevyhazovali, sbírali, případně nekupovali, ale již mnohem méně k tomu, aby psali, prezentovali, demonstrovali či dokonce stávkovali.
Má to samozřejmě svoje důvody. Přímé individuální chování je mnohem snazší a pro děti zvládnutelnější. Je relativně snadné dosáhnout změny, která je, v chování dětí, vidět. Další důvody jsou hlubší a méně viditelné. Kolektivní nepřímé akce jsou voláním po změně. Změny jsou narušením statu quo. Představují vždy implicitní kritiku moci, ať již reprezentované radnicí, krajem, vládou či někým jiným. Mají školy kritizovat ty, kdo o nich rozhodují?
Žijeme ve společnosti, ve které je „individuální“ žádoucí a „kolektivní“ podezřelé. V zemích, které si tak jako my prošly zkušeností s opačným přístupem, to je pochopitelné. Žijeme také ve společnosti, kde školy byly dlouho chápány jako nástroje k udržování stávajícího společenského pořádku spíše než k jeho narušování a kritice. Odsud volání: žáci se mají učit proto, aby se zapojili do systému, tak jak je. Stávky za klima se pak jeví jako trojnásob podezřelé: odvracejí žáky od učení, zavánějí kolektivismem totalitních let a je to „nepořádek“.
Je tady ale i problém. Přímé individuální chování toho zmůže málo. Samozřejmě, že má smysl třídit a vypínat světla. Známá metafora kapek, které tvoří moře. Bohužel, více a více se ukazuje, že na některé problémy ani moře nestačí. Dostáváme se tak do konfliktu: vedeme žáky k tomu, o čem sami víme, že nestačí. Učíme je kompetence, které jsou nedostačující. Neučíme je to, co je potřeba.
Možná učíme i něco, co je špatně. Jedním z mechanismů, kterými si dospělí lidé ospravedlňují, proč nedělají pro životní prostředí víc, jsou symbolické činy. Třídíme, tak děláme dost. Vypínáme světla a to přece stačí. Pokud určitou oblast odpovědného chování ve školách ignorujeme, můžeme způsobit, že ji žáci budou ignorovat i jako dospělí.
V rámci světa environmentální výchovy se o těchto problémech mluví už nejméně třicet let. Pojmy jako „akční kompetence“, „výchova k environmentálnímu občanství“ a další směřují tímto směrem. V odborné komunitě existuje poměrně velká míra shody na tom, že rozvíjet žákovské kompetence k zapojování do nepřímých kolektivních akcí je důležitou součástí environmentální výchovy.
Oproti roku 1970 už víme, čemu se vyhnout. Víme, že potřebné kompetence nelze rozvíjet jen „teoreticky“. Vstupní porozumění je důležité, ale bez vlastní zkušenosti to nejde. Žáci by tedy měli na škole zažít příležitost zapojit se do organizace akce prosazující opatření pro ochranu životního prostředí. Za roky výzkumů víme už něco o tom, co to s žáky dělá. Pokud všechno jde dobře, žáci si z takové akce odnesou přesvědčení, že něco dokážou. Zorganizovali přece demonstraci (stávku, petici). Jednali s politiky. Psaly o nich noviny. To všechno jsou velmi důležité zkušenosti posilující přesvědčení žáků o tom, že jim někdo naslouchá, že mohou něco ovlivnit.
Důležitou podmínkou je, aby zvolená nepřímá kolektivní akce vycházela z rozhodnutí žáků a byla z valné části v jejich režii. Rodiče ani učitelé by neměli využívat žáky k prosazování toho, čemu věří. Děti ale mají právo prosazovat to, co považují za důležité ony samy.
Věk určitě hraje roli. Malé děti by asi neměly řešit velké problémy. Na střední škole už jsou ale děti zralé dost na to, aby pochopily, co se ve světě děje. Co od nás potřebují, jsou prostor a kompetence. Žáci musí něco vědět o problémech světa kolem sebe, aby věděli, co měnit. Musí vědět, kde a jak a co se rozhoduje. Naučit se zjišťovat názory jiných lidí na problém. Formulovat svůj vlastní názor. Plánovat, spolupracovat, rozhodovat, hodnotit. Neměl by jim chybět soucit a chuť měnit svět. V tom všem jim můžeme a měli bychom pomoct.
K vlastní akci bychom jim pak měli dát potřebný prostor. Uvolnit ze školy. Nevysmívat se jejich názoru a nehledat v jejich prohlášení chyby. Ocenit jejich odvahu a motivaci.
Je tedy správné, když studenti stávkují za ochranu klimatu? Měli bychom je k něčemu takovému vychovávat? Ocenit, když nezůstanou ve škole? Ano, ano, ano.
reklama
Jan ČinčeraAutor přednáší na Masarykově univerzitě Brno.
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou
diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem
Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného
textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (11)
Dobrý den pane Činčero.
Píšete: "Na střední škole už jsou ale děti zralé dost na to, aby pochopily, co se ve světě děje."
Vy si opravdu myslíte, že tyto děti opravdu chápou, co se ve skutečnosti ve světě děje? A vy si to o sobě, coby mnohem starší člověk, taky myslíte? Nezaměňujete náhodou iluzi, která je médii a rekalmou do nás vtloukána, se skutečností? Toto je na dlouhou a vážnou debatu a můžeme si o tom, pokud chcete, někdy v našem Šalingradu popovídat. Mne by to asi obohatilo.
Odpovědět
Vážený pane kolego,
děkuji za komentář a zájem o diskusi. Odpovím nedávnou zkušeností. V pondělí jsem jel vlakem do Hradce Králové. Po cestě jsem si povídal s milou starší paní, mimo jiné o počasí. Tak nějak jsme se dostali k otázkám klimatu a paní nahodila teorii, jestli to celé není způsobené tím, že se přesouvá zemská osa. Paní pak vystoupila a téma jsme nedokončili.
Míra, do jaké středoškoláci rozumí problému klimatických změn, se v průměru nijak zvlášť neliší od povědomí běžné populace, zahrnující i naše politiky, a se samozřejmě se propastně liší od vhledu, jaký mají klimatologové. Zájem studentů o téma možná míru jejich porozumění trochu nad tento průměr povyšuje, tady se samozřejmě jen dohaduji. Docela určitě občas něco zkreslí nebo řeknou nepřesně. To ale není podstatné.
Podstatné je to, že v demokratické společnosti nerozhodují a nemohou rozhodovat pouze experti. Svůj hlas mají obyčejní lidé, jako ta paní ve vlaku, Vy, nebo já. Je to samozřejmě dobře, protože rozhodování o tom, zda a jak se postavíme hrozbám, které podle expertů mohou v blízké době přijít, nesouvisí jen s mírou vhledu do problematiky, ale je z důležité části i otázkou hodnot, o kterých může legitimně diskutovat každý.
Máte pravdu v tom, že svět je složitý a v důsledku mu pořádně nerozumíme asi nikdo. No ale nějak se rozhodovat musíme a je dobře že k tomu Vy, já, paní z vlaku i studenti mají právo něco říct. A jsem rád, že studenti to právo využívají.
Odpovědět
Problém je, že pokud budou tito lidé tlačit společnost ke špatným rozhodnutím, jak se to stalo v Německu, které nyní produkuje daleko více CO2 než krátce po svém sjednocení, tak bude výsledek tristní.
A ani referendum se stoprocentní účastí a se sto procenta hlasů "pro" nezmění přírodní zákony, bez jejichž změny to, co navrhují studenti, prostě není uskutečnitelné.
Odpovědět
Děkuji za názor. Studenti ale podle toho, co jsem viděl a slyšel, netlačí studenty ke špatným rozhodnutím, ale k rozhodnutím. Nevím, jak jinde, ale v Liberci jednoznačně říkali, že se necítí dost vzdělaní na to, aby navrhovali vládě, jak má změny klimatu řešit. Jádrem požadavku bylo jen, aby vláda klima řešila.
Ještě obecnější komentář: "dobré" a "špatné" jsou hodnotové kategorie. Je na expertech, aby vyhodnotili, jak jsou ta či ona možná řešení účinná, nákladná, technicky realizovatelná, jaké mohou mít vedlejší dopady. Co z toho je dobré a špatné by si pak, na základě daných expertíz, měl posoudit každý na základě vlastní hodnotové orientace. A pak se o tom musíme nějak dohodnout.
Odpovědět
Podkladem pro každé rozhodnutí je nějaký cíl. Pokud dané rozhodnutí bylo dobé, tak jsme cíl dosáhli, nebo se mu alespoň přiblížili. Bylo-li špadné, pak jsme se mu nepřiblížili, nebo naopak vzdálili.
Rozhodnutí, ke kterému dotlačili ekologové Německo, bylo jednoznačně špatné, protože proponovaným cílem bylo snížení produkce CO2, a toho nyní Německo naopak produkuje víc.
Na porovná ní dvou čísel, produkce CO2 Německem před zavedením "ekologické a "alternativní" energetiky a nyní, stačí pátá obecná.
Odpovědět
No a to je problém.
Lze si totiž snadno sesumírovat, že než tlačit ke špatným řešením, to raději netlačit vůbec.
A špatných řešení už jsem viděl mraky. Těch dobrých je jen pár a zatím jim ani zdaleka většina populace nenaslouchá. Natož v Německu, které si zjevně bude muset prožít ještě hodně škaredé chvilky, aby se zmátořilo ze zeleného antiekologického primitivismu.
Odpovědět
Opět zareaguji na váš ostavec, se kterým, bohužel, nemohu souhlasit.
"Podstatné je to, že v demokratické společnosti nerozhodují a nemohou rozhodovat pouze experti. Svůj hlas mají obyčejní lidé, jako ta paní ve vlaku, Vy, nebo já. Je to samozřejmě dobře, protože rozhodování o tom, zda a jak se postavíme hrozbám, které podle expertů mohou v blízké době přijít, nesouvisí jen s mírou vhledu do problematiky, ale je z důležité části i otázkou hodnot, o kterých může legitimně diskutovat každý."
Tady jste zmínil tři úrovně mého hlasu:
1. Mohu svobodně říci svůj názor. Ano mohu ho vyslovit v hospodě či na ulici, chci-li ho vyjádřit přes média a názor je nekomformní, neuspěji neboť ho nepublikují.
2. Mohu věcně/racionálně diskutovat, ale o to je mizivý zájem, jako není zájem o dobrá řešení. Ideologie a zaběhané postupy prostě vítězí.
3. Mohu upozorňovat na nedostatky jednotlivé složky státní moci a se sebelepšími argumenty neuspěji, vyjádří se k něčemu úplně jinému a dále se nebaví.
Když to shrnu, formálně v demokratické společnosti každý máme svůj hlas, pro ovlivnění důležitých věcí má však nulovou váhu. Vrchnost si bude důležité věci dělat posvém.
Odpovědět
Děkuji za reakci. Je asi věcí názoru, jak vidíte svoje možnosti v současné demokracii. Shodneme se ale, že kolektivní akce mají větší sílu, než individuální. Studenti tedy podle mého názoru postupují velmi racionálně, když na místo své individuální nespokojenosti jí raději dávají najevo společně.
Odpovědět
Dokud nebudou konkrétně vědět, co chtějí, bude hlas nespokojených zas a znovu jen manipulován a zneužíván těmi, kteří už mají velmi konkrétní představy o tom, jak na celé věci dnes vydělat a jak si urvat ještě více na úkor budoucnosti...
Odpovědět
V tom máte pravdu - v mase je síla. Ale zdravá společnost by se přece měla chovat/řídit podle faktů a správnosti argumentů nezávisle, kolik lidí a kdo je vysloví. Není v tomto počátek úpadku naší společnosti?
Odpovědět
Problém je, že ti experti mají zpravidla tunelové vidění a řada souvislostí, které se týkají životů prostých lidí, jim nedochází.
Pokud si vezmete třeba nedávný zákaz účinných vysavačů, který způsobí, že vysávání podlahy bude trvat 2 - 3 krát tak dlouho. Zcela jistě to nepálí dobře placeného experta, EUrokomisaře nebo poslance EUroparlamentu: Ti mají na takové práce (polo)otroky ze zemí 3. světa a zcela jistě jim prachy nepřidají. Ale zatraceně to bude bolet normální lidi, kteří si tyhle práce dělají sami. Na ty ovšem "experti" a další výše jmenovaní kálejí zvysoka.
Fungující demokracie by jistě mohla tyhle idiotštiny omezit. Už proto, že povinné zavedení nekvalitních vysavačů žádnou úsporu elektřiny nepřinese, lidé budou prostě uklízet déle, a pravděpodobně jí s málo výkonným vysavačem spotřebují víc, než při použití výkonného vysavače (a vím o lidech, co si už koupili průmyslový vysavač, na který se tato idiotština nevztahuje).
Stejně tak v případě žárovek byly prvně zakázány ty s nejvyšší spotřebou, které mají paradoxně vyšší procento konverze elektřiny na viditelné světlo než slabé žárovky, které se směly prodávat déle. Opět ukázka duševní méněcennosti a negramotnosti lidí, kteří tato omezení vymýšlejí.
Čili nejlepší je takové uspořádání společnosti, v němž tihle "experti" nemohou rozhodovat o ničem. Což ovšem znamená zlikvidovat totalitní EU nebo z ní vystoupit.
Odpovědět
|
|
Debata ke studentské klimatické stávce
Jan Činčera: Revize RVP a jedinečná příležitost ovlivnit podobu základního vzdělávání na desítky let
Jan Činčera: Jaký byl Světový kongres environmentální výchovy?
Jan Činčera: Rok 2020 z pohledu environmentální výchovy a vzdělávání pro udržitelnost