https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jann-cincera-vychova-ke-stavce
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Jan Činčera: Výchova ke stávce

15.3.2019
Ano, ano, ano.
Ano, ano, ano.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Činčera
Máme za sebou první vlnu studentských stávek za ochranu klimatu. Zatím je těžké hodnotit, co konkrétního stávka přinesla. Jeden efekt už ale zřejmý je: k akci se vyrojila spousta příspěvků, které ji hodnotí ze všech myslitelných stran. Jeden motiv se vracel: je správné, aby studenti stávkovali? Neměli by raději zůstat ve škole a učit se? To je téma, které bych zde rád rozvinul.
 

 

Zapojení žáků a studentů do demonstrací za životní prostředí není z pohledu environmentální výchovy nic nového ani neobvyklého. Skoro přesně před čtyřiceti devíti lety se řada žáků zapojila i do akcí probíhajících ve valné části svobodného světa k prvnímu Dni Země (1970). Když se podíváme na některé fotografie z té doby, vidíme tváře dětí s transparenty požadujícími čisté ovzduší, vodu, přísnější ochranu přírody. Dospělí organizovali, děti vzali s sebou. Bylo to pochopitelné, šlo o jejich budoucnost, ale bylo to i kontroverzní některé děti byly zjevně příliš malé na to, aby rozuměly tomu, o čem je řeč.

V dalších diskusích o environmentální výchově se tento motiv vracel a řešil. Chceme vychovat děti tak, aby se chovaly odpovědně k životnímu prostředí. Kde je ale hranice mezi výchovou a manipulací? A co vlastně tedy po dětech chceme?

To, čemu říkáme odpovědné environmentální chování, může mít spoustu podob. Docela užitečné dělení pracuje se dvěma kritérii: rozlišuje chování přímé či nepřímé a individuální či kolektivní. V „přímém“ chování ovlivňujeme životní prostředí sami a rovnou: třídíme odpad, vypínáme světla. V „nepřímém“ naopak ovlivňujeme jiné: píšeme politikům, volíme, požadujeme. Něco můžeme účinně dělat sami („individuální“), na jiné akce je lepší se s někým spojit („kolektivní“).

V proudu environmentální výchovy jsou všechny tyto formy odpovědného chování podporovány. Přesto se v praxi na školách tradičně mnohem víc rozšířila podpora chování přímého a individuálního. Žáci jsou velmi často vedeni k tomu, aby třídili, vypínali, nevyhazovali, sbírali, případně nekupovali, ale již mnohem méně k tomu, aby psali, prezentovali, demonstrovali či dokonce stávkovali.

Má to samozřejmě svoje důvody. Přímé individuální chování je mnohem snazší a pro děti zvládnutelnější. Je relativně snadné dosáhnout změny, která je, v chování dětí, vidět. Další důvody jsou hlubší a méně viditelné. Kolektivní nepřímé akce jsou voláním po změně. Změny jsou narušením statu quo. Představují vždy implicitní kritiku moci, ať již reprezentované radnicí, krajem, vládou či někým jiným. Mají školy kritizovat ty, kdo o nich rozhodují?

Žijeme ve společnosti, ve které je „individuální“ žádoucí a „kolektivní“ podezřelé. V zemích, které si tak jako my prošly zkušeností s opačným přístupem, to je pochopitelné. Žijeme také ve společnosti, kde školy byly dlouho chápány jako nástroje k udržování stávajícího společenského pořádku spíše než k jeho narušování a kritice. Odsud volání: žáci se mají učit proto, aby se zapojili do systému, tak jak je. Stávky za klima se pak jeví jako trojnásob podezřelé: odvracejí žáky od učení, zavánějí kolektivismem totalitních let a je to „nepořádek“.

Je tady ale i problém. Přímé individuální chování toho zmůže málo. Samozřejmě, že má smysl třídit a vypínat světla. Známá metafora kapek, které tvoří moře. Bohužel, více a více se ukazuje, že na některé problémy ani moře nestačí. Dostáváme se tak do konfliktu: vedeme žáky k tomu, o čem sami víme, že nestačí. Učíme je kompetence, které jsou nedostačující. Neučíme je to, co je potřeba.

Možná učíme i něco, co je špatně. Jedním z mechanismů, kterými si dospělí lidé ospravedlňují, proč nedělají pro životní prostředí víc, jsou symbolické činy. Třídíme, tak děláme dost. Vypínáme světla a to přece stačí. Pokud určitou oblast odpovědného chování ve školách ignorujeme, můžeme způsobit, že ji žáci budou ignorovat i jako dospělí.

V rámci světa environmentální výchovy se o těchto problémech mluví už nejméně třicet let. Pojmy jako „akční kompetence“, „výchova k environmentálnímu občanství“ a další směřují tímto směrem. V odborné komunitě existuje poměrně velká míra shody na tom, že rozvíjet žákovské kompetence k zapojování do nepřímých kolektivních akcí je důležitou součástí environmentální výchovy.

Oproti roku 1970 už víme, čemu se vyhnout. Víme, že potřebné kompetence nelze rozvíjet jen „teoreticky“. Vstupní porozumění je důležité, ale bez vlastní zkušenosti to nejde. Žáci by tedy měli na škole zažít příležitost zapojit se do organizace akce prosazující opatření pro ochranu životního prostředí. Za roky výzkumů víme už něco o tom, co to s žáky dělá. Pokud všechno jde dobře, žáci si z takové akce odnesou přesvědčení, že něco dokážou. Zorganizovali přece demonstraci (stávku, petici). Jednali s politiky. Psaly o nich noviny. To všechno jsou velmi důležité zkušenosti posilující přesvědčení žáků o tom, že jim někdo naslouchá, že mohou něco ovlivnit.

Důležitou podmínkou je, aby zvolená nepřímá kolektivní akce vycházela z rozhodnutí žáků a byla z valné části v jejich režii. Rodiče ani učitelé by neměli využívat žáky k prosazování toho, čemu věří. Děti ale mají právo prosazovat to, co považují za důležité ony samy.

Věk určitě hraje roli. Malé děti by asi neměly řešit velké problémy. Na střední škole už jsou ale děti zralé dost na to, aby pochopily, co se ve světě děje. Co od nás potřebují, jsou prostor a kompetence. Žáci musí něco vědět o problémech světa kolem sebe, aby věděli, co měnit. Musí vědět, kde a jak a co se rozhoduje. Naučit se zjišťovat názory jiných lidí na problém. Formulovat svůj vlastní názor. Plánovat, spolupracovat, rozhodovat, hodnotit. Neměl by jim chybět soucit a chuť měnit svět. V tom všem jim můžeme a měli bychom pomoct.

K vlastní akci bychom jim pak měli dát potřebný prostor. Uvolnit ze školy. Nevysmívat se jejich názoru a nehledat v jejich prohlášení chyby. Ocenit jejich odvahu a motivaci.

Je tedy správné, když studenti stávkují za ochranu klimatu? Měli bychom je k něčemu takovému vychovávat? Ocenit, když nezůstanou ve škole? Ano, ano, ano.

Debata ke studentským klimatickým stávkám

Do začátku je dobré vědět, kdo je Greta Thunbergová a proč přestala chodit v pátek do školy. A že se z toho stala masová záležitost, která se týká i Česka.

Kriticky se na studentské stávky dívá Vladimír Wagner, viz K čemu povede hnutí studentů iniciované Gretou Thunbergovou? a Povede studentská stávka za klima k lepší znalosti dané problematiky? Ke studentské stávce se kriticky vyjádřil i klimatolog Ladislav Metelka textem Nepravdivé zdůvodnění studentské stávky za klima.

Kladně ji vnímá například ekopedagog Martin Kříž, viz jeho komentář Protesty žáků středních škol pohledem ekopedagoga, pedagožka Kristýna Hrubanová, viz její komentář Studenti plánují stávky za klima. Měli bychom se radovat, nebo Yvonna Gaillyová, viz její text Bouře našich vnuků aneb Studenti mohou dokázat to, co se nejlepším vědcům k jejich velké lítosti nepodařilo, ale i sto českých vědců. Někteří vědci výzvu ale nepodepsali. Své důvody popsal přírodovědec Jan Konvalinka.

Do širšího kontextu pak stávky zasazuje Jiří Dlouhý v textu Studentské stávky za klima aneb Něco se mění i ve společenském klimatu. Ekopedagog Jan Činčera pak odpovídá na otázku, zda máme děti vychovávat k tomu, aby stávkovaly.

Studentské prohlášení z 15. 3. 2019 Dáváme vám dva týdny!

foto - Činčera JanJan Činčera
Autor přednáší na Masarykově univerzitě Brno.
tisknout poslat
 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk

Všechny komentáře (7)

Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

J

Jiří Svoboda

15.3.2019 16:08
Dobrý den pane Činčero.
Píšete: "Na střední škole už jsou ale děti zralé dost na to, aby pochopily, co se ve světě děje."

Vy si opravdu myslíte, že tyto děti opravdu chápou, co se ve skutečnosti ve světě děje? A vy si to o sobě, coby mnohem starší člověk, taky myslíte? Nezaměňujete náhodou iluzi, která je médii a rekalmou do nás vtloukána, se skutečností? Toto je na dlouhou a vážnou debatu a můžeme si o tom, pokud chcete, někdy v našem Šalingradu popovídat. Mne by to asi obohatilo.
Odpovědět

Jan Činčera

15.3.2019 21:14 Reaguje na Jiří Svoboda
Vážený pane kolego,
děkuji za komentář a zájem o diskusi. Odpovím nedávnou zkušeností. V pondělí jsem jel vlakem do Hradce Králové. Po cestě jsem si povídal s milou starší paní, mimo jiné o počasí. Tak nějak jsme se dostali k otázkám klimatu a paní nahodila teorii, jestli to celé není způsobené tím, že se přesouvá zemská osa. Paní pak vystoupila a téma jsme nedokončili.
Míra, do jaké středoškoláci rozumí problému klimatických změn, se v průměru nijak zvlášť neliší od povědomí běžné populace, zahrnující i naše politiky, a se samozřejmě se propastně liší od vhledu, jaký mají klimatologové. Zájem studentů o téma možná míru jejich porozumění trochu nad tento průměr povyšuje, tady se samozřejmě jen dohaduji. Docela určitě občas něco zkreslí nebo řeknou nepřesně. To ale není podstatné.
Podstatné je to, že v demokratické společnosti nerozhodují a nemohou rozhodovat pouze experti. Svůj hlas mají obyčejní lidé, jako ta paní ve vlaku, Vy, nebo já. Je to samozřejmě dobře, protože rozhodování o tom, zda a jak se postavíme hrozbám, které podle expertů mohou v blízké době přijít, nesouvisí jen s mírou vhledu do problematiky, ale je z důležité části i otázkou hodnot, o kterých může legitimně diskutovat každý.
Máte pravdu v tom, že svět je složitý a v důsledku mu pořádně nerozumíme asi nikdo. No ale nějak se rozhodovat musíme a je dobře že k tomu Vy, já, paní z vlaku i studenti mají právo něco říct. A jsem rád, že studenti to právo využívají.

Odpovědět

Jan Šimůnek

16.3.2019 13:13 Reaguje na Jan Činčera
Problém je, že pokud budou tito lidé tlačit společnost ke špatným rozhodnutím, jak se to stalo v Německu, které nyní produkuje daleko více CO2 než krátce po svém sjednocení, tak bude výsledek tristní.

A ani referendum se stoprocentní účastí a se sto procenta hlasů "pro" nezmění přírodní zákony, bez jejichž změny to, co navrhují studenti, prostě není uskutečnitelné.
Odpovědět

Jan Činčera

18.3.2019 12:37 Reaguje na Jan Šimůnek
Děkuji za názor. Studenti ale podle toho, co jsem viděl a slyšel, netlačí studenty ke špatným rozhodnutím, ale k rozhodnutím. Nevím, jak jinde, ale v Liberci jednoznačně říkali, že se necítí dost vzdělaní na to, aby navrhovali vládě, jak má změny klimatu řešit. Jádrem požadavku bylo jen, aby vláda klima řešila.
Ještě obecnější komentář: "dobré" a "špatné" jsou hodnotové kategorie. Je na expertech, aby vyhodnotili, jak jsou ta či ona možná řešení účinná, nákladná, technicky realizovatelná, jaké mohou mít vedlejší dopady. Co z toho je dobré a špatné by si pak, na základě daných expertíz, měl posoudit každý na základě vlastní hodnotové orientace. A pak se o tom musíme nějak dohodnout.
Odpovědět

Jan Šimůnek

18.3.2019 19:28 Reaguje na Jan Činčera
Podkladem pro každé rozhodnutí je nějaký cíl. Pokud dané rozhodnutí bylo dobé, tak jsme cíl dosáhli, nebo se mu alespoň přiblížili. Bylo-li špadné, pak jsme se mu nepřiblížili, nebo naopak vzdálili.
Rozhodnutí, ke kterému dotlačili ekologové Německo, bylo jednoznačně špatné, protože proponovaným cílem bylo snížení produkce CO2, a toho nyní Německo naopak produkuje víc.

Na porovná ní dvou čísel, produkce CO2 Německem před zavedením "ekologické a "alternativní" energetiky a nyní, stačí pátá obecná.
Odpovědět
J

Jiří Svoboda

17.3.2019 19:12 Reaguje na Jan Činčera
Opět zareaguji na váš ostavec, se kterým, bohužel, nemohu souhlasit.

"Podstatné je to, že v demokratické společnosti nerozhodují a nemohou rozhodovat pouze experti. Svůj hlas mají obyčejní lidé, jako ta paní ve vlaku, Vy, nebo já. Je to samozřejmě dobře, protože rozhodování o tom, zda a jak se postavíme hrozbám, které podle expertů mohou v blízké době přijít, nesouvisí jen s mírou vhledu do problematiky, ale je z důležité části i otázkou hodnot, o kterých může legitimně diskutovat každý."

Tady jste zmínil tři úrovně mého hlasu:
1. Mohu svobodně říci svůj názor. Ano mohu ho vyslovit v hospodě či na ulici, chci-li ho vyjádřit přes média a názor je nekomformní, neuspěji neboť ho nepublikují.
2. Mohu věcně/racionálně diskutovat, ale o to je mizivý zájem, jako není zájem o dobrá řešení. Ideologie a zaběhané postupy prostě vítězí.
3. Mohu upozorňovat na nedostatky jednotlivé složky státní moci a se sebelepšími argumenty neuspěji, vyjádří se k něčemu úplně jinému a dále se nebaví.

Když to shrnu, formálně v demokratické společnosti každý máme svůj hlas, pro ovlivnění důležitých věcí má však nulovou váhu. Vrchnost si bude důležité věci dělat posvém.
Odpovědět

Jan Činčera

18.3.2019 12:39 Reaguje na Jiří Svoboda
Děkuji za reakci. Je asi věcí názoru, jak vidíte svoje možnosti v současné demokracii. Shodneme se ale, že kolektivní akce mají větší sílu, než individuální. Studenti tedy podle mého názoru postupují velmi racionálně, když na místo své individuální nespokojenosti jí raději dávají najevo společně.
Odpovědět
reklama


Blíž přírodě



Pražská EVVOluce

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist