Jiří Svoboda: Kompromis pro Nové Mlýny – může polosuchý poldr zachránit Dyji před ekocidou a Břeclav před stoletou vodou?

Vodní dílo Nové Mlýny na jižní Moravě je dlouhodobě jablkem sváru. Na jedné straně stojí volání ekologů po radikálním vypuštění nádrží, obnově lužních lesů a řešení každoročních masivních úhynů tun ryb pod přehradou. Na straně druhé argumentují vodohospodáři rizikem destrukce sypaných hrází, ztrátou vodní rezervy pro období sucha a miliardovými náklady. Existuje však elegantní inženýrské řešení „něco mezi“: transformace kaskády na řízený polosuchý poldr. Co by to obnášelo a proč to dává smysl ekonomicky i ekologicky? (Text vznikl s využitím AI Gemini.)

Tři nádrže, jedna technologická past

Kaskáda Mušovské, Věstonické a Novomlýnské nádrže byla vybudována se specifickým cílem – zásobovat intenzivní zemědělské závlahy. Tento účel však dnes téměř neexistuje. Zůstala obří, mělká vodní plocha (hloubka se nejčastěji pohybuje mezi 5 až 7 metry), která se v horkých letních měsících mění v prohřátou líheň toxických sinic.

Klíčovým problémem je fosfor, který do nádrží přitéká z nedostatečně vyčištěných odpadních vod a splachů z polí. Sinice v noci spotřebovávají veškerý kyslík. Když pak Povodí Moravy vypouští vodu ze spodních vrstev Dolní nádrže dál do koryta Dyje (například kolem jezu Bulhary), teče do řeky hnijící koktejl s nulovým obsahem kyslíku. Výsledkem jsou opakující se tragické obrazy: desítky tun udušených ryb a kolaps říčního ekosystému.

Radikální řez: Suchý poldr jako ekonomické sci-fi?

Část vědců a botaniků vidí řešení v úplném vypuštění Střední a Dolní nádrže a v jejich přeměně na obří suchý poldr. Z čistě matematického hlediska by to znamenalo uvolnění obrovského prostoru. Celá kaskáda zadržuje zhruba 130 až 140 milionů m³ vody, přičemž pro povodně dnes zbývá ochranná kapacita pouhých 14,5 milionu m³. Úplným vypuštěním by vznikl suverénně největší suchý poldr ve střední Evropě s volným objemem přes 100 milionů m³, schopný bezpečně spolknout i katastrofální stoletou vodu (Q100).

Jenže toto tvrdé inženýrské řešení má obrovskou technickou a finanční vadu. Zdejší přehradní profily jsou sypané zemní hráze s jílovým těsnicím jádrem. Tato jádra byla navržena tak, že musí být trvale pod vodou. Pokud by nádrže vyschly, jíl popraská, ztratí funkčnost a při první povodni hrozí protržení hrází.

Přeměna na čistě suchý poldr by tak vyžadovala masivní investice v řádu 3 až 5 miliard korun:

• Kompletní hloubkovou injektáž nebo stavbu nových betonových těsnicích stěn v tělesech hrází.
• Umělé vybagrování kilometrů nových koryt pro řeky Dyje, Jihlava a Svratka na obnaženém dně.
• Sanaci a odtěžení milionů tun starého sedimentu, který by jinak na suchu větral a prášil.
• Statické zajištění mezinárodních silnic vedoucích po korunách hrází, které by přišly o boční hydrostatický tlak vody.

Navíc by region přišel o možnost v suchých měsících nadlepšovat průtok v Dyji, což by bez napuštěné „vodní banky“ mohlo vést k tomu, že řeka v Břeclavi v horkém létě téměř vyschne.

Kompromis jménem „polosuchý poldr“

Jako ideální střední cesta se ukazuje model řízeného polosuchého poldru, který již v menším měřítku úspěšně funguje například na největším českém poldru Žichlínek nebo v Bezměrově, kde mokřadní nadržení záměrně udržuje patu sypané hráze ve vlhku.

Jak by to fungovalo na Nových Mlýnech? Střední a Dolní nádrž by se nevypustily úplně. Hladina by se trvale snížila na kritické minimum (např. na 1 až 2 metry hloubky). Tento zdánlivě jednoduchý krok přináší synergický efekt:

1. Hráze jsou v bezpečí: Jílová jádra zůstávají trvale zaplavená a vlhká. Odpadá riziko jejich popraskání i nutnost miliardových injektáží. Boční tlak na silnice zůstává stabilní.
2. Obří protipovodňová intenzita: Nad sníženou hladinou se stále uvolní gigantický volný prostor o objemu 85 až 95 milionů m³. To je pro utlumení stoleté vody pro Břeclav a obce po proudu plnohodnotná a zcela dostačující kapacita.
3. Přírodní brzda povodňové vlny: Na ploše stovek hektarů vznikne unikátní mozaika tůní, mokřadů a rákosin. Když dorazí povodeň, voda nevteče na holou pláň, ale narazí na hustou vegetaci. Tento hydraulický odpor krajiny povodňovou vlnu přirozeně zpomalí a rozprostře ještě předtím, než doteče k hlavní hrázi. Odtok do Břeclavi je pak mnohem plynulejší.
4. Konec hnití vody: Voda protékající živým mokřadem se průběžně okysličuje a chladí. Mokřadní vegetace navíc funguje jako přirozený biofiltr, který spotřebovává fosfor. Do Dyje pod přehradou by tak odtékala nesrovnatelně kvalitnější voda než dnes.

Finanční realita: Kde vzít peníze a jak narovnat trh bez dotací?

Transformace na polosuchý poldr by si vyžádala investice v řádu „pouze“ 400 až 800 milionů korun – primárně na úpravu spodních výpustí, stavitelných segmentů a lokální přírodní úpravy dna. Ušetřené miliardy oproti suché variantě však stát nemusí složitě dotovat do drahých komunálních technologií. Skutečný kořen problému – tedy znečištění fosforem – lze totiž vyřešit chytrou legislativou, která donutí znečišťovatele jednat a nastartuje tržní cirkulární ekonomiku.

Zde narážíme na širší globální souvislost. Evropská unie nařizuje velkým čistírnám povinnost recyklovat fosfor z kalů od roku 2029. Přírodní fosfátové doly v Maroku či Číně se vyčerpají během několika desetiletí (tzv. Peak Phosphorus se odhaduje mezi lety 2035 až 2070) a Evropa je na dovozu suroviny klíčové pro zemědělství stoprocentně závislá. Problém je, že čistý recyklovaný fosfor z kalů (např. ve formě struvitu) je dnes 4× až 6× dražší než ten těžený. Pokud by stát nutil zemědělce kupovat drahý recyklát skokově, promítlo by se to do trvalého zdražení potravin o 5 až 12 %.

Cesta ven vede přes postupně rostoucí ekologické clo na dovážený surový fosfor. Pokud by stát zavedl clo, které by v průběhu deseti let plynule rostlo od nízkých hodnot až po úroveň, která dovoz z Maroka ekonomicky úplně zastaví, trh by dostal jasný signál a čas se přizpůsobit. Vybrané peníze z cla by v prvních letech financovaly transformaci Nových Mlýnů. S rostoucí cenou dovozového fosforu by pak domácí, ekologicky šetrný a pomalu se uvolňující struvit z čistíren přirozeně vyhrál tržní souboj – bez jediné koruny státních dotací.

Čištění u zdroje: Povinná recyklace pro průmysl

Aby centrální čistírny odpadních vod nad kaskádou nebyly přetíženy, musí jít ruku v ruce s clem druhá legislativní páka: přenesení povinnosti recyklace přímo na průmyslové podniky. Domácí prací prášky a tablety do myček již dnes podléhají přísným evropským zákazům fosfátů. Hlavními producenty chemického znečištění tak zůstávají průmyslové provozy – velké komerční prádelny, jatka, mlékárny, pivovary či chemičky.

Zavedení zákonné povinnosti zrecyklovat fosfor přímo v místě jeho použití (tedy před vypuštěním do veřejné kanalizace) dává obrovský smysl. V horkých a vysoce koncentrovaných průmyslových kalových vodách je separace fosforu technologicky mnohem snazší a levnější než na koncové městské čistírně, kde je znečištění naředěno miliony litrů dešťové vody. Průmyslové podniky by tak na konci svých linek provozovaly lokální srážecí stanice a generovaly čistý struvit přímo pro regionální zemědělce. Do centrálních čistíren a následně do Nových Mlýnů by tak odcházela voda, kterou příroda dokáže bez problému unést.

Závěr

Debata o Nových Mlýnech by neměla být černobílá. Úplné vypuštění je technicky nebezpečné a ekonomicky neúnosné. Zachování statusu quo zase znamená tichý souhlas s opakující se ekologickou havárií v řece Dyji.

Řízený polosuchý poldr v kombinaci s tlakem na průmyslové znečišťovatele a postupným zpoplatněním dovozových fosfátů představuje funkční, bezpečný a finančně soběstačný systém. Udělá z Nových Mlýnů moderní zbraň proti klimatické změně – systém, který v zimě spolehlivě zadrží povodně, v létě nabídne útočiště přírodě a pod hráz propustí vodu, ve které mohou ryby konečně volně dýchat.

---

reklama

---