Jiří Svoboda: Každá kapka vody má dobře posloužit. Proč v nové klimatické realitě musíme plánovat budoucnost, ne pouze kopírovat minulost

Česká debata o adaptaci krajiny na klimatickou změnu se v posledních letech rozvinula do intenzity. Stále častěji se oceňují velké i malé přírodě blízké projekty, ať už jde o obnovu šumavských rašelinišť nebo tůní v zemědělské krajině. Abychom však z omezeného množství vody, které na území České republiky naprší, vytěžili maximum, musíme opustit intuitivní krátkozraké nadšení a přejít k zodpovědné celoplošné vodohospodářské bilanci a rozvaze. V nastupující éře extrémů počasí totiž rozšiřování permanentně napuštěných ploch tam, kde to z pohledu celé republiky nedává velký smysl, může paradoxně sucho i povodňová rizika dokonce i prohlubovat. (Text vznikl s využitím AI Gemini.)

Mýtus návratu k „původnímu stavu“

Velká část současných revitalizačních projektů stojí na romantické myšlence: stačí smazat zásahy člověka z minulých staletí, uvést koryta a prameniště do původního stavu a příroda už se o zbytek postará sama. Tento přístup však přehlíží zásadní fakt. Žijeme v éře dramatické klimatické změny, která nám udává zcela jiné budoucí podmínky a požadavky.

Krajina před 150 lety fungovala v jiném vodním a teplotním režimu. Kopírovat mechanicky minulost v situaci, kdy čelíme vlnám veder a brutálním přívalovým dešťům, je technologická chyba. Dnes již nemůžeme krajinu pouze „restaurovat“ (opravovat do minulosti), musíme ji tzv. future-proofovat – tedy inženýrsky designovat na extrémy, které nás teprve čekají.

Zákon zachování vody v českých hranicích

Česká republika leží na hydrografické střeše Evropy. Žádná velká řeka k nám nepřitéká, jsme stoprocentně závislí na tom, co u nás spadne v podobě srážek. Objem vody v naší krajině je tedy konečný a platí pro něj neúprosný zákon zachování hmoty. S každým litrem vody musíme hospodařit celoplošně, s váhou podle toho, kde je ho nejvíce potřeba pro lidi, ekosystémy a hospodářství. Navíc nelze do sousedních států žádnou vodu v řekách nepouštět.

Zde narážíme na zásadní rozdíl mezi dvěma pojmy, které se v laické debatě často hází do jednoho pytle: retencí (trvalým zadržením) a akumulací (dočasným zdržením a transformací přívalu).

Pokud v prameništích našich řek, na horách a v chladnějších podhorských oblastech vytvoříme trvale zamokřené plochy, zvolili jsme retenci. Krajinná „houba“ se sice nasákne a drží vodu na místě, ale je trvale plná. Když pak v létě dorazí intenzivní přívalová vlna, nasycený povrch už nemá žádný volný objem. Voda z bleskového deště po něm steče bez jakéhokoliv zploštění povodňové vlny dolů do údolí, kde ohrozí hustě osídlené aglomerace. Pro novou klimatickou realitu potřebujeme pravý opak – akumulaci, tedy suché poldry, travnaté průlehy a záplavová území, která jsou většinu času suchá/prázdná a na zachycení přívalu teprve čekají.

Kde odpar pomáhá a kde chybí?

Permanentní mokřadní plochy s otevřenou hladinou navíc v horkých letních měsících fungují jako obří odpařovací hrnce. Skrze evapotranspiraci (výpar z hladiny a listů rákosin) odchází obrovské množství vody do atmosféry. Vzhledem k převládajícímu proudění vzduchu se tato vlhkost často posouvá dále na východ mimo naše území. Touto vodní párou navíc i lokálně navyšujeme skleníkový efekt.

Z celoplošného pohledu ČR tak dochází k paradoxní situaci: vodu, kterou bychom v suchém srpnu nutně potřebovali pro udržení minimálních průtoků v řekách pro města a průmysl v nížinách, promrháme na odpar v chladnějších horských oblastech, kde je mikroklima relativně přijatelné. Tato voda pak v celostátní bilanci chybí.

Když odpar, tak přes stromy a jejich dřevo pro pasivní domy

Výpar vody z krajiny je nesmírně důležitý pro její chlazení, ale musíme jej směřovat efektivně. Pokud má být voda spotřebována na odpar, měla by v první řadě pohánět růst lesních porostů a městské zeleně, nikoli stagnovat v mělkých močálech. Když vodu v krajině chytře zpomalíme pomocí hrázek nebo zasakovacích průlehů, neodpaří se z osluněné hladiny, ale vsákne se hluboko ke kořenům stromů a posílí stabilitu pramenů. Tento přístup přináší hned trojí užitek:

1. Termoregulace: Stromy skrze transpiraci chladí okolí přesně tam, kde je to potřeba (včetně stínění městských tepelných ostrovů).

2. Zachytávání CO₂: Živé, vodou dotované stromy masivně fixují atmosférický uhlík a pomáhají v boji s klimatickou změnou.

3. Cirkulární ekonomika: Vyprodukované dřevo z dobře hydratovaných hospodářských lesů se stává udržitelným stavebním materiálem. Pokud jej využijeme na stavbu moderních pasivních domů, uzamkneme v něm uhlík na celá staletí a nahradíme jím energeticky a emisně náročný beton či ocel.

Od intuice k inženýrství

Přírodě blízká řešení (Nature-based solutions) jsou správnou cestou, ale nesmí být stavěna na naivním předpokladu, že pro budoucnost stačí zkopírovat minulost. Moderní krajinné inženýrství musí být racionální, dopředné a podložené aspoň jednoduchými bilančními výpočty.

Prioritou budoucnosti musí být budování akumulačních kapacit s řízeným odtokem – od podhorských suchých poldrů až po městské zasakovací průlehy, které zachytí přívaly z ulic a nasytí kořeny uličních stromů. Projekty v krajině by neměly získávat podporu jen za to, že mechanicky obnoví historickou bažinu. Musí povinně vykazovat hydraulické výpočty, prokazovat volné kubatury pro extrémní srážky a respektovat celkovou hydrologickou bilanci České republiky v horizontu roku 2050. Jedině tak zajistíme, že naše omezené zásoby vody poslouží v kritických chvílích tam, kde lidé a krajina trpí nejvíce.

(Text vznikl s využitím AI Gemini.)

---

reklama

---