Josef Střítecký: Jak si v Africe uvařit oběd, aby z toho nebyl konec tamních lesů?

Není možné jen pálit a vůbec nesázet.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Martin Smola

Populační exploze má samozřejmě jednoznačný vliv na vývoj krajiny. Podmínky k životu se pořád zlepšují, stále však zůstává konstantně asi 2,5 miliardy lidí žijících v chudobě.

Venkovská rodina nebo rodina v předměstských slumech je při vaření zpravidla odkázaná na dříví nebo dřevěné uhlí. Denně spotřebuje jednu otep paliva. Pokud by měl být takový způsob života udržitelný, měla by se rodina postarat, aby z její iniciativy denně dorostlo palivové dříví ve stejném, či o něco větším objemu.

Pokud rodina žije v tropické lokalitě s charakteristikou „suchý les“, v oblasti s cca 1200 mm ročních srážek a s 5 měsíci bez deště, může v porostu při dobré kombinaci pěstovaných dřevin na 1 ha přirůstat za rok 15 m3 dřevní hmoty.

Podle mé zkušenosti potřebuje rodina na denní vaření 6 klacků o délce 0,8 m a průměru 6 cm, tedy 0,014 m3. Za rok spotřebuje cca 5 m3 palivového dříví.

To je objem, který přiroste na třetině hektaru, tedy pro představu, na ploše 33 x 100 m.

Aby se vytvořilo původní lesní mikroklima, je potřeba na 1 ha vysázet 5000 stromů.

Z toho tedy pro rodinu vyplývá povinnost vyprodukovat, vysázet a opečovávat cca 1650 vysazených stromků. Může sázet v řidším sponu, ale k produkci pak bude potřebovat větší plochu. V reálu by to mělo být až 2000 ks, protože při výsadbě a vývoji kultury vždy dochází k nějakým ztrátám.

Denně by měly vysázet 5 až 6 sazenic....

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Rod Waddington / Flickr

Je to pro představu produkce v malé lesní školce se záhonem o šířce 1,2 m a v délce 6,5 m (pokud se na běžném metru pěstuje 300 sazenic).

Pokud zmíněných 2000 kusů sazenic, jako úkol rodiny, která vaří z nalámaného dříví, propočteme na dny, vychází, že každý den musí rodina vysázet 5-6 sazenic. To je ve skutečnosti cena, kterou musí zaplatit za hodnotu, kterou představuje energie k přípravě jídla. Pokud tuto cenu neplatí, žije na dluh, který se následně projeví jako destrukce krajiny, ve které posléze nebude možné přežívat.

Rodina pak pro svou lesní školku potřebuje cca 0,7 m3 substrátu (kompostovaných organických zbytků) ročně. Potřebuje pravidelnou zálivku (zdroj vody), hnojivo, postřik proti plísním a škůdcům, rozprašovač na postřiky, technické zastínění sazenic před přímým žárem slunce. Taky konev, 2-3 plastové přepravky na roznášku sazenic, sazák nebo motyku, mačetu na ožínání buřeně k podpoře růstu už založených kultur (to je potřeba provádět každé 2 měsíce).

Pokud se sazenice nebudou v obalech držet déle jak 4 měsíce, může se substrát plnit i do obyčejných, mírně upravených igelitových pytlíků. Je dobře jim před uložením na záhon odříznout dno, a postupně do země prorůstající kořínky podřezávat mačetou, aby se ve dně plastového sáčku kořeny nezačaly stáčet do kruhu, což je pak trvalá deformace kořenového systému. Ta má za následek, že se takový stromek v cca 5 letech vyvrátí.

Protože si ale rodina musí na produkci počkat asi 4 roky, musí do té doby zalesnit asi 3 ha zanedbaných pastvin, či terénů, kde dochází k „vykrádání“ struktury dosavadního lesa. Pak může počítat s pravidelným výnosem, který bude vyrovnávat její aktuální spotřebu. Pak bude les pravidelně obnovovat na předtím už vytěžených plochách.

Pokud ale bude rodinný úkol větší, přispěje to k tomu, že v původně založených porostech bude zůstávat stále silnější dříví, které se stane základem budoucího lesa s trvalým vlivem na zvelebení krajiny. Toto silnější dříví pak taky představuje konstrukční materiál na stavby, či pro prodej. Je to jednoduchý koncept.

Ale prosadit ho v praxi je možná svízelnější, než se na první pohled zdá.

Je to o výchově k trvalé produkci. Ale také o tom, že rodinu je potřeba přesvědčit, že „musí“ o něco zredukovat svoje pastviny. A to je problém.