Karel Zvářal: Budka pro chocholouše (do města bez poštolek)

Chocholouš obecný.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | José Prego / Wikimedia Commons

Poštolka zajímající se o ptačí krmítko, kde v zimě lovila pěvce a na jaře tokala, neboť v něm měla v úmyslu zahnízdit.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Karel Zvářal

Hnízdění ve městech bylo známo na mnoha místech, bohužel, i tam měl nastat obrat k horšímu. Např. v Přerově zaznamenával pan František Hejl z Moravského ornitologického spolku ještě v 80. letech tři až čtyři hnízdění na střechách domů na sídlišti – všechna(!) však dopadla neúspěšně. Každý smutný příběh zakončil po kratší pomlce slovy – práce poštolky.

Tehdy jsme se tomu hloupě a hlasitě smáli – vždyť přece predátoři běžně loví mláďata ptáků! Když si na to dnes vzpomenu, stydím se nás všechny... Proč? Protože poštolka se stala pro mnohé ornitology ikonou plošně podporovanou budkami, navzdory tomu, že dokáže ulovit nejen mládě, ale i dospělého ptáka velikosti chocholouše!

Opuštěná snůška poštolky v budce na okně (pro sýčka) s těsným otvorem.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Karel Zvářal

Nárůst stavů poštolky hnízdící ve městě se kryje se vzestupem všech dravců v důsledku jejich ochrany po zákazu výrovky v polovině sedmdesátých let. Spolu s nimi začali přibývat i krkavcovití ptáci, a není divu, že straka a sojka se staly brzy též synantropními. To mělo negativní až fatální dopad na úspěšnost hnízdění většiny pěvců, zejména těch, co si staví odkrytá hnízda. Nový trend přibývání predátorů se tak zákonitě projevil na silném poklesu až vymizení ještě nedávno hojného chocholouše, který přestal hnízdit na rovných střechách, kde byl vydán napospas bystrému zraku početných ptačích predátorů.

Z poslední doby mě zaujalo hnízdění chocholouše na kruhovém objezdu, kde v keřících a jiné vegetaci ukrývá své hnízdo, přičemž rušný provoz odrazuje případné pozemní predátory – chytrá strategie! Jak se vede nemotorným mláďatům, není známo, jejich brzké opuštění hnízda a rozlezení v rizikovém okolí má předejít predaci celého vývodku.

Ale i celkově chocholouši změnili své chování. Jejich hlasy jsou tišší, méně časté, přílet na místo je bez avizovaných „fanfár“ a nezvykle rychlý. Prostě přežívají ti nejméně nápadní, a to pouze v ojedinělých případech.

Upravené hnízdiště poštolky, kde rok předtím hnízdila v okenním dlouhém květináči.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Karel Zvářal

V zajímavém starším článku jsem se dočetl o hnízdění chocholouše na střeše nízké budovy pod plechem (od větráku?). Autor to vysvětlil jako „únik před slunečními paprsky“ – avšak důvod či efekt úkrytu byl jistě jiný, závažnější – viz výše: ukrýt se před zraky predátorů, zejména poštolkou, která běžně loví dospělé pěvce, a to na zemi i ve vzduchu (rorýse). A byl to tento nevšední příběh, který se stal námětem k prototypu zde prezentované střešní budky pro chocholouše, ve které budou mláďata bezpečná před všemi ptačími i pozemními predátory.

Trojboká budka připomíná siluetu útulny, přední stěna je 7 cm nad povrchem otevřená, hřebíky 80 mm dlouhé jsou od sebe zatlučeny 55 mm a tvoří jakousi prolézačku, kterou se větší ptáci (straka, sojka, poštolka) neprotáhnou. Aby se nemohli dosáhnout dovnitř s hlavou a krkem, je 5 cm od vchodu natažený drátek ve výši 5 – 6 cm od země, pod kterým drobnější chocholouš podleze, zmíněné větší predátory však nepustí.

Hrubší štěrk za latí jako výstelka budky.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Karel Zvářal

Šikmé stěny stříšky jsou 20 cm široké a pokryty starým linoleem, prostor pro hnízdění je tak 20x40 cm. Zadní stěna, u které se předpokládá umístění hnízda, je 2 cm nad povrchem otevřená, škvírou prosvítající světlo umožní ptákům orientaci. Také nahoře (ve „štítu“) jsou menší (3 – 4 cm) otvory, aby uvnitř nebyla úplná tma. Jako „výstelka“ je několik hrstí drobných kamínků/štěrku u zadní stěny a za širší latí. Budka by neměla být celá na slunci, aspoň zčásti by měla být krytá stavbou (viz foto) a zatížená cihlou pro případ silného větru, nebo ještě lépe – umístěná v zástinu vegetace na zelené střeše.

A právě nízké, zelené střechy se jeví pro chocholouše optimální, neboť na nich se dobře ukryjí ještě ne zcela vzletná mláďata. Ptáky tam lze nalákat zimním příkrmem (oves, proso, pšenice), a i v době hnízdění jim pomoci ranní dávkou moučných červů. Nasycená mláďata nevyžadují tolik energie rodičů, a ti mají více času sledovat okolí při sběru potravy, zda se tam nevyskytuje případný ptačí predátor, tj. poštolka. Bude-li budka umístěna na vhodném místě s výskytem chocholouše, je dobrá šance na její obsazení s úspěšným výsledkem.

Budka pro chocholouše na nízké střeše.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Karel Zvářal

Je též na zvážení, zda chocholouše nezařadit do záchranného programu, určitě by si větší pozornost zasloužil. Jako málo plachý obyvatel zástavby a nenáročný strávník by mohl ve voliérovém chovu bez problémů odchovávat mláďata, která vypuštěná v příhodných, tj. zatravněných, biotopech a zvyklá na blízkost lidí, příkrm i hnízdění ve střešních budkách, by zůstávala na místě. Samozřejmě, při omezení známých rizikových faktorů, tj. zejména bez výskytu poštolky resp. její hnízdní podpory.

Způsobil-li člověk svým neuváženým přístupem k ochraně predátorů vymizení tohoto ještě nedávno hojného druhu, měl by se o jeho návrat alespoň pokusit. Biotop a potrava nejsou až takový problém, spíše jde o pomoc při odstranění rizik. A věřte, že chocholouš se za přátelský přístup dokáže odvděčit svými jedinečnými hlasovými a pohybovými kreacemi.