Kristýna Hrubanová: Studenti plánují stávky za klima. Měli bychom se radovat

Přála jsem si, aby se víc pedagogů a pedagožek nebálo vést mladé k angažovanosti a k aktivismu. Na ilustračním snímku Greta Thunbergová (v bílé čepici) na první březnové stávce za klima.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Karin Desmarowitz / campact / Flickr

Radost mi ale lehce kazí nepochopení a kritika studentských stávek, která si také razí cestu mediálním prostorem. Ta je myslím způsobena kontroverzností tématu klimatické změny (ve smyslu – neexistuje většinově přijaté jasné řešení) a zvolené formy poukázání na problém (tedy stávka jako nástroj občanské nebo chcete-li studentské neposlušnosti). Jako ukázku si lze přečíst např. diskuzi pod článkem Čeští středoškoláci vyzývají vrstevníky ke stávce za klima na serveru Ekolist.cz. Další texty tu zcela záměrně nebudu propagovat.

Ale zpátky ke kritice směřující ke studentské stávce a jejím iniciátorům  – na základě zcela subjektivního pozorování a zkoumání bych ji shrnula asi takto: 1) jsou to pokrytci – měli by začít sami u sebe a např. přestat kupovat oblečení, mobily nebo létat na dovolené;  2) měli by se prvně učit;  3) nenavrhují žádné řešení a odpovědnost házejí na druhé. No a pak obligátní bonus ve stylu: stejně se chtějí jen ulít ze školy. Na to lze reagovat snad jen příznačným: OMG! Really?!?

Zkusím se ale vrátit k serióznímu tónu a vzít to postupně. Prvně k pokrytcům – ano, každou změnu bychom měli začínat u sebe a věřím, že většina mladých lidí zapojených do organizace stávek to dělá (minimálně ti, se kterými jsem se měla možnost potkat). Rozsah problému, na který upozorňují, je ale bohužel tak velký, že na jeho řešení individuální akce nestačí. Navíc, studenti požadují dodržování závazků, které byly stanoveny na politické úrovni (zejména Pařížská dohoda) a týkají se tedy politik a opatření na systémové úrovni. Jejich dosahování by tedy jaksi mělo být „náplní práce“ našich politických zástupců. 

Za druhé, pokud chceme, aby se mladí prvně učili (nebo prostě jen chodili do školy, protože tak se to dělá a tak je to správně), mělo by být našim úkolem a zodpovědností jim nabídnout nějaký smysluplný záměr a obsah učení. Pokud se jim tohoto ve škole nedostává, zjevně někde selháváme (anebo spíše selhává současná podoba školy jako instituce).

No a za třetí, kdo že tu mluví o pokrytcích? Chtít po studentech, aby navrhli řešení, mi přijde stejně pokrytecké, jako když jim vyčítáme, že nezačínají u sebe. Realizace opatření, které je třeba dělat, totiž opravdu reálně nejsou v jejich moci. No a potom nezapomínejme, že tihle středoškoláci a středoškolačky, jakkoli si můžeme myslet že se flákají někde za školou a nemají nic lepšího na práci než organizování stávek, mají také plné ruce práce s nabitým rozvrhem, písemkami a přípravou na zábavnou věc s názvem státní maturita. Obávám se, že chtít po nich, aby za nás vyřešili zásadní environmentální a společenský problém dneška, je opravdu trochu moc. Jediné, co by možná šlo studentům a studentkám vyčítat je to, že nedokážou jasněji a přesněji reagovat na ony protiargumenty a kritiku a možná (byť já o tom silně pochybuji) nejsou dostatečně připraveni na cestu, na kterou se vydali. Ale je asi zřejmé, že to není selhání jejich, ale selhání naše. A právě proto bychom jim měli přestat házet klacky pod nohy.

A nyní zpátky k radosti. Tu mi dělá i to, že se množí hlasy vyjadřující studentům a studentkám podporu a respekt. V deníku Guardian to už na konci února jasně a nekompromisně napsal George Monbiot v textu My generation trashed the planet. So I salute the children striking back, který je určený právě přímo mladým. Přeložený do češtiny si jej můžete přečíst zde. Monbiot mladým pokorně vzdává hold a vyzývá, abychom se jimi nechali vést: „Ti z nás, kdo boj o klima vedou už dlouhá léta, vás ale teď neopustí. Přichystali jste nám výzvu, kterou zkrátka musíme přijmout. Stojíme při vás. Ač jsme my ti staří a vy ti mladí, necháme se vámi vést. Alespoň tohle vám dlužíme.“ V českých vodách se k tématu vyjádřil například Martin Kříž v textu Protesty žáků středních škol pohledem ekopedagoga na serveru Ekolist. Podobně jako já výše (a nutno říct že bez ironie a emocí, které si já nedokážu odpustit) reaguje na (proti)argumenty a kritiku, která se v souvislosti s avizovanou stávkou objevila. V textu jasně a srozumitelně vyjadřuje postoj z pozice pedagoga environmentální výchovy, který je, nepřekvapivě, podpůrně radostný. Podobné akce studentů a studentek lze totiž považovat za jeden z cílů environmentální výchovy. Obdiv a podporu iniciátorce hnutí Gretě Thunberg už dříve vyjádřil i Aleš Máchal v textu Pomozme najít české Grety Thunberg! a tak trochu předpověděl akce, které už se v době kdy text psal chystaly i u nás.

Já se raduji i z toho, že se mi tak trochu plní i neplní přání, které jsem si tu napsala k Vánocům v roce 2017 v příspěvku Aktivismus do školy patří. Přála jsem si, aby se víc pedagogů a pedagožek nebálo vést mladé k angažovanosti a k aktivismu. Pedagogů a pedagožek možná trošku přibylo, ale zjevně přibývá mladých kterým došlo, že se musejí vést sami. My jsme totiž trošku zaspali. Přestaňme tedy prosím aspoň na chvíli mudrovat o tom, zda je stávka legitimní nebo ne, zda to ti mladí mají dostatečně srovnané v hlavě nebo zda by se třeba raději neměli věnovat něčemu užitečnějšímu. Namísto toho jim zkusme naslouchat a nechme se vést. Věřte, že to může být silná zkušenost. V pátek 15. března k tomu budeme mít ideální příležitost.

Přečtěte si také |

Debata ke studentské klimatické stávce