Linda Zachystalová, Karolína Šůlová: Konečně někdo z praxe napsal, že pastevečtí psi jsou důležití. Ale...

Souhlasíme s konstatováním, že praxe v používání pasteveckých psů není v České republice příliš zavedena.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Ochrana přírody

Souhlasíme s konstatováním, že praxe v používání pasteveckých psů není v České republice příliš zavedena. Právě proto vydala AOPK ČR metodickou a veřejně dostupnou příručku o chovu pasteveckých psů, která je podle autorky „silně nedostačující“ (ačkoliv se již nedozvídáme, v čem její nedostatky spočívají). Jsou v ní uvedeny právě informace, které sama autorka následně vyzdvihuje jako klíčové: vedení psa a jeho socializace, riziková období jeho výchovy, vhodná i méně vhodná plemena či problematické situace, které mohou nastat.

Existují země, které se s návratem vlka vyrovnávají mnohem déle než Česká republika a které postupně dokázaly vytvořit funkční systém preventivních opatření, včetně využití pasteveckých psů. Dobrým příkladem může být Sasko-Anhaltsko a zdejší spolek Ochrana stád a pes, který sdružuje chovatele pasteveckých psů. Zakládající chovatel Swen Keller provozuje mj. jakousi psí „jednotku rychlého nasazení“, která putuje hlídat tam, kde došlo k napadení vlkem a kde jsou pastevečtí psi akutně potřeba – není tedy pravda, že dospělého pasteveckého psa nelze předat. O opaku svědčí také skutečnost, že dva pastevečtí psi (z toho jeden dospělý) původem právě od pana Kellera již od podzimu hlídají stádo v severních Čechách.

Autorka tvrdí, že ohradníky nefungují. Zkušenosti i výsledky pilotních studií ale ukazují, že vhodně zvolený a správně nainstalovaný ohradník pomůže zabránit zhruba 80 % vlčích útoků. Pro ještě lepší ochranu se doporučuje kombinace ohradníku a pasteveckého psa (její účinnost bývá až 95 %). Stoprocentní ochranu si v přírodě nezajistíte nikdy. Například na Broumovsku se díky postupnému zavádění a zlepšování preventivních opatření daří snižovat škody na hospodářských zvířatech i přes nárůst počtu vlků v této oblasti.

Autorka svým článkem mj. zamýšlela, jak sama říká, „reagovat na tvrzení, že ovčáci jsou líní a nejsou schopni či ochotni účinně ochránit svá zvířata před šelmami a že pouze dělají problémy a stěžují si v médiích“. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR však nikdy nic takového netvrdila. Dobře víme, že naše krajina potřebuje jak území obhospodařovávaná pastvou, tak velké šelmy, které pomáhají regulovat stavy volně žijících velkých kopytníků. Vážíme si důležité práce pastevců, stejně tak si ceníme návratu vrcholového predátora do naší krajiny. Otázka by neměla znít „buď, anebo“, ale spíše „jak“ - jak společně s vlkem žít a vznikající konflikty minimalizovat?

O to se snaží také tzv. managementový plán – Program péče o vlka. Ten je v současné době v připomínkovém řízení a jsou v něm navržena i opatření, po kterých autorka volá, tedy zahrnutí vícenákladů (kafilerie, veterinární posudek aj.) do procesu vyplácení náhrad škod, jakož i celé zjednodušení tohoto procesu, jehož naléhavou potřebu si uvědomujeme. Jedná se však o změnu na úrovni zákona (č. 115/2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy), tedy o legislativní proces, který není v rukách AOPK ČR. Ministerstvo životního prostředí ale již v loňském roce doporučilo krajským úřadům zvýšení vyplácených částek podle návrhu Svazu chovatelů ovcí a koz.

Zároveň jsme rádi, že je v článku správně oceněn význam takových aktivit, jako je monitoring vlků či analýza jejich trusu. Vědecký výzkum totiž přinese cenná data o chování, pohybu a potravních preferencích vlků, která poslouží i při ochraně stád a posuzování účinnosti preventivních opatření (můžeme se z nich dozvědět např. nakolik se vlci přibližují k lidským sídlům, zda za útokem na stádo ve skutečnosti nejsou toulaví psi, nebo zda nejde o jedince s problematickým chováním).

Osobní výpady v článku a v diskusi pod ním necháváme bez komentáře.