https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/lukas-jelinek-krize-zelene-politiky
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Lukáš Jelínek: Krize zelené politiky

20.11.2010 | PRAHA
Žijeme v bludu. Kvalita života neroste, nýbrž klesá. „Během období let 1980 až 2005 klesl podíl nefragmentované krajiny z 81 na 64 procent rozlohy České republiky a prognózy předpokládají, že podíl nefragmentované krajiny bude v roce 2040 dosahovat pouze 53 procent,“ konstatuje Česká agentura životního prostředí CENIA. Současné tempo budování nových dálnic, silnic, železničních koridorů a obřích skladišť a dalších staveb podél těchto komunikací prý povede k tomu, že za třicet let zůstane v ČR už jen polovina souvislé, nerozdrobené krajiny.
 

A problémů je víc. Nedůsledná ochrana klimatu, zhoršující se stav ovzduší, neochota upřednostnit železniční síť před dálniční, žonglování s územními těžebními limity, ale i jadernou energetikou, pokusy ořezat Šumavský národní park a dusit vznik dalších, koneckonců i mediální témata typu fotovoltaiky a biomasy…

Hlas politiků zdůrazňujících kulturní, enviromentální, zkrátka neekonomickou dimenzi života je slabý. V tradičních partajích jsou obvykle v menšině: hon za „blahobytem“ pro všechny tomu tak velí. Mnohem efektivnější je, když do zavedeného klubu politických stran pronikne cílevědomý subjekt s přesněji definovanými zájmy, který následně silou svých mandátů v parlamentu či křesel ve vládě ovlivňuje politickou realitu.

Jako stvořená pro podobnou roli je Strana zelených. Dokáže jí však dostát?

V roce 2006 získala ve volbách do Sněmovny 6,29 procenta, šest poslaneckých mandátů a následně tři místa ve vládě Mirka Topolánka. Završila tím svůj vzestup započatý zkraje tisíciletí.

Lze vést debatu, zda měl Martin Bursík vsadit spíš na dlouhodobé budování pozice zelených skrze opoziční lavice, nebo zda bylo správné usednout ve středopravém kabinetu s ODS a KDU-ČSL. Příklon k vládním křeslům – který například zelení v sousedním Německu zkusili až po desetiletích parlamentní práce – v sobě skrývá riziko dojmu, že strana zradila své zásady. A česká SZ bohužel nedokázala širší veřejnost přesvědčit, že její vládní angažmá „stálo za to“. Zbrzdila rozvoj jádra i tlak na zrušení těžebních hnědouhelných limitů, v boji proti kamiónům na silnicích už byla úspěšná méně a v řadě dalších oblastí selhala úplně.

Uvnitř trpěla střetem liberálně pragmatického křídla s levicověji profilovanými idealisty, eskalovaným neschopností vedení vést dialog s „opozičními“ skupinami kolem Dany Kuchtové, Olgy Zubové, Matěje Stropnického, ale i s nespokojenými krajskými organizacemi. Mezi ekologickými aktivisty se musela vypořádávat s kritikou, jak málo toho ve vládě dokázala. A veřejnosti byla nejprve k smíchu („za 6 poslanců 3 ministři“), pak k pláči (kontroverzní podpora výstavby amerického radaru v Brdech, podpora sociálně necitlivým reformám v resortech zdravotnictví, financí a sociálních věcí) a vše vyvrcholilo ve sněmovních volbách v květnu 2010: SZ získala 2,44 procenta a byla ve Sněmovně nahrazena čerstvými nositeli naděje na změnu – Věcmi veřejnými, částečně též TOP 09.

Toto skóre již padá na bedra Ondřeje Lišky, který po prvním signálu sestupu zelených – prohře ve volbách do Evropského parlamentu – vystřídal v pozici lídra Martina Bursíka. Liška je politikem mimořádně vzdělaným a obratným. Zradila ho však, stejně jako Bursíka, sázka na špatný strategicko-politický koncept. Potíž není v situování zelených do středu politického spektra, tam by klidně mohli úspěšně zapustit kořeny. Museli by však mít po ruce přesvědčivý seznam úspěchů a za sebou rostoucí podporu veřejnosti. K tomu nedošlo. Nadto Bursík vyslovil na jaře pochybnosti, zda je Liška „dostatečně zkušený, výrazný a pevný" pro vedení předvolebního boje.

Na sněmovní prohru zelení navázali slabými výsledky v komunálních volbách a propadákem ve volbách do Senátu. Do něj dokonce SZ nebyla ani schopna kandidovat zajímavou sestavu nezávislých osobností, ačkoli řada takových zelené verbálně podporuje.

Ondřej Liška je sice těsně spjat s minulými kiksy, žádná výraznější figura se silnější vizí si však o vedení strany neřekla. A tak byl Liška v sobotu opět zvolen předsedou, prvního místopředsedu mu bude dělat exposlanec Přemysl Rabas. Ondřejem Liškou prosazovaný úmysl být „hlídacím psem veřejného zájmu“ vyznívá sympaticky, jenže přichází pozdě (až poté, co zelení promarnili vládní šance) a není podpořen náležitou politickou silou. Spásonosné není oteplení vztahů se skupinou kolem Dany Kuchtové nebo řadou delegátů sjezdu vzývané oprášení spolupráce s Martinem Bursíkem. Příchod sedmi set nových členů po květnových volbách může být jistým příslibem, ovšem početní stav členské základny není ani u etablovaných partají zárukou kvality.

Skutečnou šanci vzkřísit zájem o zelenou politiku mají ve svých rukou úspěšní komunální politici. Přemysl Rabas (byť po komunálním vítězství v opozici) v Chomutově, Jana Drápalová (starostka) v Brně – Novém Lískovci, Jan Korytář (primátor) v Liberci, Matěj Stropnický (ve velmi silné opozici) v Praze 3… Je příznačné, že žádný špičkový komunální politik si o vedení SZ neřekl a i Rabas musel být do funkce 1. místopředsedy bezmála dotlačen.

Návrat Strany zelených na politické výsluní není aktuální, je však pravděpodobné, že jednou k němu dojde. Záleží jen na rychlosti, s jakou se zelení chopí přesvědčivé prezentace autentické politiky, a na působivé personální nabídce.

Do té doby bude zajímavé sledovat zelenou politiku stávajících parlamentních stran. ODS má „výkladní skříň“ v osobě ministra životního prostředí Pavla Drobila. TOP 09 sice disponuje exministrem Bedřichem Moldanem, ovšem jeho služeb příliš nevyužívá. Věci veřejné slibují, že brzy zezelenají. Co tím myslí, těžko soudit. ČSSD se sice může pochlubit nadšenými aktivisty v zelené platformě Zvonečník (dříve Platan), leč větší vliv na její praktickou politiku zatím má energeticko-průmyslový okruh kolem místopředsedy Milana Urbana.

Velké strany hovoří o tom, že se chtějí otevřít nestranické veřejnosti, občanským iniciativám, neziskovým organizacím… Zejména v případě sociální demokracie by to mohlo znamenat posun stanovisek směrem k ekologické odpovědnosti. Vše ale záleží na zájmu potenciálních sympatizantů. Do té doby mohou moudřejší partaje spolupracovat se Stranou zelených jako takovou – a budovat si v ní do budoucna nadějného koaličního partnera.

Než ale dostane zelená politika skutečně „zelenou“, chvíli potrvá. Už jen proto, že přichází doba škrtů, šetření a reforem. Za takové situace budou strany těžko motivovat firmy a občany k další dimenzi šetrnosti. V tomto směru Strana zelených v parlamentních lavicích výrazně chybí. Sama se o to víc musí snažit na lokální úrovni. A zbylé strany musejí být podrobeny inteligentnímu tlaku občanské společnosti.


reklama

 
foto - Jelínek Lukáš
Lukáš Jelínek
Autor je politolog a publicista.

 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist