Vendula Povolná: Má také úřední šiml ušní známky?
Z těchto předpisů vyplývá, že v současnosti musí být zvířata označena dvěma identickými ušními známkami. Je samozřejmě nezbytné, aby byla hospodářská zvířata označena v zájmu zabránění přenosu chorob a kontroly pohybu těchto zvířat, obzvláště v rámci volného obchodu v ES. Na druhou stranu označování ušními známkami je nehumánní, způsobuje zvířatům zbytečné utrpení. Ušní známky se totiž často zatrhávají, rozdírají zvířatům uši, hnisají a podobně, a to i při dodržování všech povinností a hygienických standardů při označování zvířat a při maximální péči chovatelů.
Problémy mají zejména ekologičtí zemědělci a ti, kteří nemají svá zvířata celoročně ustájena, ale nechávají je ve volném výběhu, kde zvířata např. zachytávají ušními boltci se známkou o keře. Domnívám se, že by se v některých případech současný způsob označování mohl dostat i do rozporu se zákonem č. 246/1992, na ochranu zvířat proti týrání, např. s jeho § 3, zejména písm. m) a n), která se týkají utrpení zvířat (tj. stavu, který je zvířeti způsoben jakýmkoliv podnětem nebo zákrokem, kterého se zvíře nemůže samo zbavit a který u zvířete způsobuje bolest, zranění, zdravotní poruchu anebo smrt) a jim způsobené nepřiměřené bolesti (definované zákonem jako bolest neodpovídající povaze potřebného zákroku).
Současně i nařízení je vnitřně rozporné, neboť v příloze A nařízení odstavec 3 se uvádí, že první identifikační značka podle čl. 4 odst. 2 písm. a) se musí skládat z ušní známky schválené příslušným orgánem, připevněné na jedno ucho, která je vyrobena z odolného materiálu, je nepadělatelná a snadno čitelná po celou délku života zvířete a navržena tak, aby zůstala připevněna ke zvířeti, aniž by mu škodila. Ušní známka nesmí být znovu použita a nápisy provedené podle bodu 3 musí být nesmazatelné. Podmínky jsou znovu zopakovány v odstavci 7. Toto ustanovení nařízení je však nesplnitelné - nemůže být splněna podmínka užití ušní známky jako bezpodmínečný uzpůsob označování a zároveň podmínka připevnění známky ke zvířeti, aniž by mu škodila - viz naše argumenty v předchozím textu.
Přes všechny výše uvedené skutečnosti se však domnívám, že je možné při identifikaci zvířat postupovat tak, aby „se vlk nažral a koza zůstala celá“. Řešením je tzv. elektronická identifikace (obdoba „mikročipů“ u domácích zvířat-např. u psů). Tento způsob označování sice zavádí již zmíněné nařízení ES, ale celou řadou výjimek. Elektronická identifikace by měla být povinná od 1. 1. 2008 pro všechna zvířata, ale členské státy, kde celkový počet ovcí a koz nepřesahuje 600 000, mohou stanovit, že u zvířat, jež nejsou určena pro obchod uvnitř Společenství, je tato elektronická identifikace nepovinná. Členské státy, kde celkový počet koz nepřesahuje 160 000, rovněž mohou stanovit, že u koz, jež nejsou určeny pro obchod uvnitř Společenství, je tato elektronická identifikace nepovinná.
Chovatelé se v současnosti stále více ozývají a bojují za změnu stávající právní úpravy. Důkazem je např. nedávná petice k Evropské komisi za změnu označování hospodářských zvířat (1). Bohužel tato petice měla poměrně malý ohlas, zejména proto, že mnoho chovatelů, zemědělců a jinak zainteresovaných osob nemělo tušení, že zde obdobná akce je. Chtěla bych tímto článkem mj. upozornit na to, že nyní můžete podepsat obdobnou petici určenou českému ministrovi zemědělství (2).
Nebuďme lhostejní k utrpění zvířat, protože zvířata si sama pomoci nemohou. To můžeme jen my-lidé.
(1) http://www.ziegen-caprine.ch
(2) http://www.petice.euweb.cz
reklama
