Martina Skohoutilová: Nejde o kozy. Jde o to, co ještě zbývá zachránit

Případ několika zdivočelých koz na vrchu Brník v Českém středohoří vyvolal v posledních dnech překvapivě emotivní diskusi. Ochránci přírody podle některých komentujících nevědí, co chtějí. Na jedné straně zavádějí pastvu, aby zachránili vzácné rostliny a živočichy, a na druhé jim najednou vadí několik koz, které dělají přesně totéž. Vždyť se tu přece páslo po staletí a příroda to nejen přežila, ale mnohým vzácným druhům právě pastva umožnila existovat. Tento argument má pravdivý základ. Jenže opomíjí několik podstatných ekologických souvislostí. Především rozdíl mezi historickou a současnou krajinou, mezi přirozeným působením býložravců a cílenou ochranářskou pastvou i mezi ochranou jednotlivých zvířat a ochranou celých populací a společenstev.

Z vlastní zkušenosti vím, jak důležitou roli mohou kozy v ochraně přírody sehrát. Pomáhají omezovat náletové dřeviny, potlačovat zarůstání a udržovat otevřená stanoviště, na která je vázána řada ohrožených druhů rostlin a živočichů. Bez pravidelné péče by mnohé z těchto lokalit postupně zarostly.

Problém tedy není v kozách samotných, ale v tom, kde, jak intenzivně a jak dlouho se pasou.

Pastva není automaticky prospěšná ani škodlivá

Kozy domácí jsou velmi přizpůsobiví býložravci. Ve srovnání s ovcemi či koňmi se ve větší míře zaměřují na dřeviny, keře, listy a mladé výhony. Právě proto mohou být mimořádně účinné při obnově zarůstajících stepí, bývalých pastvin a světlých lesů.

Zároveň dobře využívají strmé svahy, skalnatý terén a vyvýšená místa. Právě tam se přitom často nacházejí mimořádně cenná společenstva skalních stepí s rostlinami citlivými na opakovaný intenzivní okus a sešlap.

Pokud se na relativně malé lokalitě dlouhodobě pohybuje skupina zdivočelých koz bez možnosti regulovat její početnost a prostorové využívání, může docházet k nadměrnému zatížení některých částí území. Jiná místa přitom mohou dál zarůstat.

Samotný sešlap, okus nebo obnažení půdy ovšem nelze automaticky považovat za poškození přírody. Naopak. Narušování vegetace, odborně disturbance, je pro mnoho stepních druhů zásadní a někdy přímo nezbytné.

Na obnažených místech mohou klíčit rostliny, které by v zapojeném trávníku neměly šanci. Rozvolněný drn poskytuje vhodné podmínky některým druhům hmyzu. Krátkostébelné porosty vyhovují jiným živočichům než vysoká vegetace. Zvířecí trus je zase prostředím pro řadu specializovaných bezobratlých.

Jenže různé organismy potřebují různé podmínky. A především je potřebují v různých obdobích svého životního cyklu.

Rostlina může dobře snášet opakovaný okus, ale pokud několik let po sobě nestihne vykvést a vytvořit semena, její populace může postupně zaniknout. Někteří motýli potřebují nízký a rozvolněný porost, ale jejich housenky zároveň potřebují dostatek živných rostlin a vhodná místa k přezimování. Jiný hmyz je závislý na vysokých stéblech, květech nebo přítomnosti nezasažených částí vegetace.

Proto nelze účinky pastvy hodnotit pouze podle toho, zda je lokalita zarostlá, nebo naopak pěkně vypasená. Rozhodující je, jaké podmínky vytváří pro konkrétní druhy a zda je dokáže udržet dlouhodobě.

Dříve se páslo více. Ale krajina byla jiná

Jedním z nejčastějších argumentů v diskusi o Brníku je skutečnost, že se v Českém středohoří po staletí pásla hospodářská zvířata. A že právě díky pastvě zde přežila mimořádně cenná stepní společenstva.

Ano, to je pravda. Jenže tehdejší krajina vypadala jinak.

Otevřených a polootevřených stanovišť bylo mnohem více a často byla vzájemně propojená. Vedle stepí existovaly obecní pastviny, světlé pastevní lesy, meze, úhory a další plochy využívané různými způsoby. Zvířata se pohybovala v podstatně rozmanitější krajině a rostlinné i živočišné druhy měly více možností přežívat na sousedních stanovištích a znovu osídlovat místa, kde došlo k výraznému narušení.

Také samotná pastva často probíhala jinak. Pastevci potřebovali zvířata především uživit, a proto je přesouvali podle dostupnosti potravy a ročního období. Jednotlivé plochy tak byly zatěžovány různě intenzivně a v různých obdobích.

Samozřejmě existovala i místa dlouhodobě intenzivně spásaná. Historická hospodářská pastva nebyla vždy šetrná, rovnoměrná ani ekologicky optimální. Její význam ale musíme hodnotit v kontextu celé tehdejší krajiny, nikoliv jednoho izolovaného vršku kopce.

Dnešní krajina je mnohem fragmentovanější. Řada někdejších pastvin byla rozorána, zastavěna, zalesněna nebo samovolně zarostla. Z rozsáhlých soustav otevřených stanovišť často zůstaly jen malé, vzájemně izolované lokality.

A právě na nich se dnes snažíme zachránit poslední zbytky kdysi mnohem rozšířenějších, druhově mimořádně bohatých společenstev.

To zásadně mění důsledky lokálního narušení.

Pokud v minulosti na určitém místě vlivem intenzivní pastvy dočasně ustoupil některý rostlinný druh, mohl se za vhodných podmínek znovu rozšířit z okolních stanovišť. Dnes už v okolí často žádné další populace nejsou. Pokud druh z poslední izolované lokality vymizí, nemusí se mít odkud vrátit.

Jde tedy nejen o intenzitu pastvy, ale také o prostorové měřítko, propojenost stanovišť a možnosti obnovy populací.

Historickou přítomnost býložravců proto nelze automaticky používat jako důkaz, že jakákoliv jejich současná pastva musí být prospěšná.

Přímo pod Brníkem přitom probíhá řízená pastva

Zajímavé je, že v bezprostředním sousedství diskutované lokality probíhá projekt obnovy historického pastevního lesa.

V odborném časopise Ochrana přírody vyšel letos článek Jakuba Kyseloviče o obnově pastevního háje na severozápadním úpatí Brníku. Historické mapy zde dokládají někdejší pastviny i průhony, po kterých pastevci převáděli stáda mezi jednotlivými částmi krajiny.

V současnosti zde probíhá cílená obnova světlého lesa, spojená s prosvětlováním porostu a řízenou pastvou ovcí, v některých letech také koz. Stádo se pohybuje pod dohledem pastevce, pastva je časově omezená a propojuje lesní i nelesní stanoviště.

První výsledky monitoringu ukazují vyšší druhovou bohatost několika sledovaných skupin organismů na ploše s obnovním managementem oproti sousední kontrolní ploše.

Právě tento příklad velmi dobře ukazuje, že ochrana přírody není proti pastvě. Naopak ji cíleně obnovuje, ale snaží se přizpůsobit její podobu konkrétním podmínkám.

Volně žijící býložravci nejsou výjimkou

Někdy se setkáváme také s představou, že problémy s nadměrnou pastvou se týkají především koz či ovcí, zatímco velcí volně žijící kopytníci podobné negativní dopady nemají.

Ani to není pravda.

Rozdíly mezi jednotlivými býložravci jsou významné. Kozy, ovce, koně, skot, zubři, srnci, daňci či mufloni mají odlišné potravní preference a různě ovlivňují vegetaci, půdní povrch i další složky prostředí. Žádný z nich ale není za všech okolností pouze prospěšný nebo pouze škodlivý.

Vhodná kombinace různých druhů může naopak vytvářet pestrou strukturu vegetace, protože každý využívá prostředí trochu jinak. Účinky ale vždy závisí také na početnosti, délce pastvy, produktivitě stanoviště a možnostech prostorového pohybu zvířat.

Podobné problémy jako u zdivočelých koz mohou nastat také u volně žijících kopytníků, zejména pokud se jejich působení dlouhodobě koncentruje na omezenou plochu.

Nedávno jsem navštívila rakouskou Hohe Wand, kde se volně pohybují kozorožci horští. Na horních částech skalnatých svahů je jejich působení na vegetaci místy velmi výrazné.

Zajímavé přitom je, že zdejší populace pravděpodobně vznikla ze zvířat uniklých ze zajetí a následně se značně rozmnožila. Nejde tedy o domestikované kozy, ale o volně žijící druh s nepřirozeným původem místní populace.

Samotný původ ze zajetí samozřejmě nedokazuje změněné chování nebo negativní ekologický vliv. Může ale ovlivňovat například počáteční zkušenosti zvířat s člověkem a jejich prostorové chování. Rozhodující jsou nakonec skutečné podmínky, v nichž populace žije.

Odborná rakouská publikace Natura 2000 und Wald popisuje na Hohe Wand nadměrné lokální stavy kozorožců a kamzíků a jejich negativní dopady na lesní porosty, vegetaci i předměty ochrany soustavy Natura 2000. Upozorňuje také na fragmentaci stanovišť, rekreační využívání území a způsob managementu zvěře.

Koncentrace pastevního tlaku tedy nemusí být problémem pouze u domestikovaných zvířat. Může se projevovat i u volně žijících populací, zvláště pokud je dostupný prostor omezený nebo se změnily podmínky jeho využívání.

Čertoryje: když ubývají květy, ale počet rostlinných druhů nemusí klesat

Ještě názornější příklad máme přímo z České republiky.

V Bílých Karpatech se v posledních letech výrazně zvýšil pastevní tlak daňka skvrnitého na některých mimořádně cenných loukách, včetně národní přírodní rezervace Čertoryje.

Na konferenci Ekologie travního porostu v lednu 2026 představili Martin Kočí a Ivana Jongepierová výsledky sledování z let 2024–2025, zaměřeného na NPR Čertoryje, PR Vojšické louky a PR Horní louky.

Výsledky ukazují výrazné změny ve struktuře vegetace. Ustupují vysoké, květnaté byliny, zatímco se prosazují nízké trávy a druhy odolné vůči opakovanému narušování. Spásané porosty mají nižší vegetaci, menší množství biomasy a především podstatně méně kvetoucích rostlin.

Zvlášť zajímavé je, že celkový počet zaznamenaných rostlinných druhů v některých srovnáních dokonce vzrostl. Přesto se charakter cenných lučních společenstev výrazně změnil a jejich květnatost poklesla.

To je velmi důležité zjištění. Ani samotná druhová bohatost totiž nemusí dostatečně vypovídat o tom, zda se podařilo zachovat přírodní hodnoty určitého stanoviště.

Pokud z porostu ustupují rostliny významné pro konkrétní společenstvo a současně přibývají běžné druhy dobře snášející intenzivní okus, může být výsledkem ekologicky nežádoucí změna, přestože součet druhů na papíře neklesá.

A úbytek kvetoucích rostlin samozřejmě neovlivňuje pouze botanickou hodnotu území. Může se promítnout také do nabídky potravy pro opylovače a dalších vztahů mezi organismy.

V případě Bílých Karpat navíc nejde pouze o subjektivní hodnocení vzhledu luk. Výzkumníci porovnávali vegetaci na spásaných a oplocených plochách a využili také starší botanické záznamy. Autoři označují vysokou početnost daňčí zvěře za závažnou hrozbu pro zachování tamních mimořádně hodnotných luk.

Proč má řízená ochranářská pastva jiný smysl

Zásadní rozdíl mezi nekontrolovaným působením býložravců a cílenou ochranářskou pastvou spočívá především v jejím účelu.

Při běžné hospodářské pastvě je jedním z hlavních cílů zajistit zvířatům dostatek potravy a odpovídající podmínky chovu. Při ochranářské pastvě je hlavním cílem dosažení konkrétního efektu na stanoviště a jejich druhová společenstva. Samozřejmě za současného zajištění potřeb a welfare pasených zvířat.

Tomu se přizpůsobuje výběr druhu a počet zvířat, období a délka pastvy i její prostorové rozložení.

Někdy potřebujeme intenzivní krátkodobý zásah, jindy mírnou nebo opakovanou pastvu. Na některých plochách je vhodné potlačit dřeviny, jinde omezit dominantní trávy nebo narušit souvislý drn. A někde je naopak nezbytné pastvu dočasně vyloučit, například aby mohly určité rostliny vykvést, vytvořit semena nebo aby citlivé druhy hmyzu dokončily svůj vývoj.

Důležité je také střídání zásahů a ponechávání částí území bez pastvy. Ne proto, že by každá plocha musela pravidelně odpočívat podle nějakého univerzálního pravidla, ale proto, že různé druhy vyžadují odlišné podmínky a jejich životní cykly se liší.

Dobře vedená ochranářská pastva proto neusiluje o dokonale rovnoměrně vypasený porost. Cílem je pestrá mozaika různě vysoké vegetace, narušených míst, křovin, otevřených ploch a dočasně nepasených částí.

Ani řízená pastva samozřejmě není automatickou zárukou úspěchu. Může být nevhodně načasovaná, příliš intenzivní nebo zaměřená na nesprávně stanovený cíl. Proto je důležité sledovat její skutečné výsledky a podle nich postup upravovat.

A platí to pro kozy stejně jako pro ovce, koně, skot nebo velké volně žijící kopytníky.

Zachraňujeme poslední zbytky někdejší biodiverzity

Při celé této diskusi bychom neměli zapomínat na jednu zásadní skutečnost.

Dnes už se často nesnažíme chránit rozsáhlou a vzájemně propojenou soustavu stepí, luk a pastevních lesů. Snažíme se zachránit poslední fragmenty kdysi mnohem rozšířenějších přírodních společenstev.

Na některých z těchto malých lokalit přežívají poslední regionální populace ohrožených druhů. Často izolované od dalších vhodných stanovišť a závislé na dlouhodobě zajišťované péči.

Proto může být dlouhodobé nadměrné zatížení jediné lokality podstatně závažnější než podobně intenzivní narušení v historické krajině s rozsáhlou sítí vhodných biotopů.

A proto si také nemůžeme dovolit nad stavem těchto stanovišť jednoduše mávnout rukou.

To ovšem neznamená, že bychom měli přírodu zakonzervovat a zabránit jakémukoliv narušování. Právě naopak. Musíme obnovovat ekologické procesy, které k udržování těchto společenstev přispívaly. Současně ale potřebujeme zohledňovat, že jejich dnešní zbytky jsou mnohem zranitelnější a možnosti přirozeného návratu vymizelých druhů bývají omezené.

Ochrana jednotlivého zvířete není totéž co ochrana přírody

Diskuse o Brníku ale otevřela ještě jednu otázku, která přesahuje samotnou problematiku pastvy.

Jak rozdílně vnímáme ochranu jednotlivých zvířat a ochranu přírody jako celku?

Představa usmrcení několika konkrétních koz pochopitelně vyvolává silné emoce. Konkrétní zvíře, které můžeme vidět, vyfotografovat nebo si k němu vytvořit vztah, v nás vyvolává mnohem bezprostřednější reakci než postupný úbytek rostlinného společenstva či zánik malé populace některého nenápadného druhu.

To není samo o sobě špatně. Schopnost soucítit s jednotlivými zvířaty je důležitá a má své místo i v ochraně přírody.

Problém nastává ve chvíli, kdy na základě těchto emocí začneme přehlížet širší ekologické souvislosti.

Záchranné stanice například odvádějí velmi důležitou práci, zejména při pomoci zvířatům zraněným nebo ohroženým lidskou činností. Současně je ale legitimní ptát se, co vlastně záchranou konkrétního zvířete sledujeme a jaký je její skutečný přínos.

Pomáháme danému jedinci? Přispíváme tím také k ochraně jeho populace nebo druhu? Je možné zvíře vrátit do prostředí, kde bude schopné samostatně přežívat? A jaké dopady může mít takový zásah na samotné zvíře?

Tyto otázky nejsou zpochybňováním smyslu záchranných stanic. Jsou součástí odpovědného rozhodování o tom, jak zvířatům skutečně pomáhat.

Záchrana jednotlivého zvířete přitom nemusí mít žádný významný ochranářský přínos, aby byla eticky opodstatněná.

Jen bychom neměli automaticky zaměňovat péči o jednotlivce s ochranou biodiverzity. Jsou to dvě odlišné, byť často se doplňující oblasti. Zatímco welfare se zabývá stavem a životní pohodou jednotlivých zvířat, druhová ochrana a ochrana přírody pracují také s životaschopností populací, vztahy mezi druhy a dlouhodobým fungováním ekosystémů.

Někdy se jejich cíle přirozeně doplňují. Jindy mezi nimi může vznikat skutečný konflikt, který nelze vyřešit jednoduchým tvrzením, že správné je vždy zachránit každého jednotlivce, nebo naopak že zájem populace automaticky převáží nad životem jednotlivého zvířete.

A jak vlastně přemýšlíme o životě zvířat?

Podobné otázky bychom si měli klást také v širším kontextu našeho vztahu ke zvířatům.

Zatímco osud několika zdivočelých koz dokáže vyvolat obrovské rozhořčení, podmínky, v nichž žijí miliony hospodářských zvířat v intenzivních chovech, často přijímáme jako samozřejmost.

Někdy dokonce předpokládáme, že zvířatům v uzavřeném chovu musí být lépe. Mají přece střechu nad hlavou, pravidelný přísun krmiva a nemusí se o nic starat. Na rozdíl od těch „ubohých“ zvířat, která se bezprizorně potulují krajinou.

Jenže kvalitní život zvířete nelze posuzovat pouze podle dostatku potravy a ochrany před nepříznivým počasím. Důležitá je také možnost přirozeného pohybu, sociálního chování, vyhledávání potravy a dalších druhově specifických projevů.

Zároveň samozřejmě neplatí, že každé volně žijící zvíře se má automaticky lépe než zvíře v lidské péči. Ve volné přírodě existují nemoci, hlad, zranění i další rizika. Ani samotná velikost chovu nevypovídá dostatečně o úrovni welfare. Rozhodují konkrétní podmínky a to, jak naplňují biologické a behaviorální potřeby zvířat.

Nemusíme být vegany ani odmítat chov hospodářských zvířat, abychom si přiznali, že náš vztah k jejich životu a utrpení bývá značně nejednotný.

Právě u zvířat, která chováme a využíváme, přitom neseme přímou odpovědnost za jejich životní podmínky, způsob zacházení i způsob usmrcování.

Možná bychom si proto měli častěji klást otázku, zda naše představa o tom, co je pro zvíře dobré, skutečně vychází z jeho potřeb, nebo spíše z našich vlastních představ o bezpečí, pohodlí a záchraně.

Nejde o kozy proti rostlinám

Vrátíme-li se na Brník, podstatou problému není otázka, zda jsou kozy dobré, nebo špatné.

Kozy mohou být mimořádně užitečnými pomocníky v ochraně přírody. Stejně jako ostatní býložravci mohou vytvářet podmínky pro řadu vzácných druhů a přispívat k obnově cenných stanovišť. Jejich působení ale není automaticky prospěšné za všech okolností.

Konkrétní dopady na Brníku je přitom nutné posuzovat podle skutečného stavu vegetace a populací ohrožených druhů, nikoliv pouze podle samotné přítomnosti koz nebo fotografií obnažené půdy. Stejně tak nelze případné negativní dopady odmítat pouze s odkazem na to, že se zde historicky páslo.

Smyslem ochrany přírody není chránit každou rostlinu před okusem, každý kus půdy před sešlapem ani každé zvíře před všemi přirozenými riziky. Jejím úkolem je mimo jiné udržovat podmínky, které umožňují dlouhodobé přežívání druhů, populací a celých společenstev.

A právě proto je důležité rozlišovat mezi zásahem prospěšným pro konkrétní stanoviště a dlouhodobým působením, které může jeho přírodní hodnoty postupně snižovat.

Nejde o rozpor v ochraně přírody. Jde o respektování ekologických souvislostí, které jsou podstatně složitější než jednoduché tvrzení, že pastva je buď dobrá, nebo špatná.

Podklady k článku:

Strnadová, M. (2026): Kozí problém v Českém středohoří. Zdivočelá zvířata spásají vzácné rostliny. iDNES.cz, 22. 10. 2026.
Kyselovič, J. (2026): Pastevní háj pod Brníkem v Českém středohoří. Ochrana přírody 3/2026.
Kočí, M. & Jongepierová, I. (2026): Vliv pastvy daňčí zvěře na druhově bohaté louky v CHKO Bílé Karpaty. Sborník abstraktů Ekologie travního porostu X., s. 18.
Kuratorium Wald / E.C.O. Institut für Ökologie (2015): Natura 2000 und Wald. Kapitola o Hohe Wand, s. 42.
Evropská agentura pro životní prostředí (2026): Extensive livestock systems and nature in Europe.
Beaulieu, M. (2025): Rehabilitating wild animal welfare: A focus on veterinary rescue and rehabilitation interventions. Research in Veterinary Science.
Světová organizace pro zdraví zvířat (WOAH): Animal welfare.

---

reklama

---