Modré květy mizí z krajiny. Skupina JARO pečuje o poslední lokality hořců a hořečků v Česku

Ještě v druhé polovině 20. století byly hořce – například hořec křížatý – i jejich menší příbuzní hořečky na mnoha místech poměrně běžné. Jeden z hořců dodnes zdobí logo Krkonošského národního parku, jiný se stal symbolem milovické rezervace velkých kopytníků. Za několik posledních desetiletí se ale situace výrazně změnila. Některé druhy z nížin téměř vymizely, jiné ustupují například kvůli odvodnění mokřadů. Podobný osud potkal i hořečky.

Jak se změnila krajina

Ještě před několika desetiletími byla zemědělská půda kolem vesnic mnohem pestřejší mozaikou mezí, menších luk a pastvin, kde se běžně pásly krávy, ovce nebo kozy. Tato různorodost prostředí vytvářela ideální podmínky pro tisíce druhů rostlin i živočichů.

Během druhé poloviny 20. století se ale tato mozaika rozpadla. Meze byly rozorány, malé louky zarostly křovinami nebo byly převedeny na produkční travní porosty. Hnojení a jednotné sečení velkou technikou pak pak definitivně vytlačilo citlivější druhy na pokraj přežití.

Hořečky jsou na tyto změny obzvlášť citlivé. Jsou vázané na živinami chudé, pravidelně narušované stanoviště. Pokud se plocha přestane obhospodařovat, rychle ji ovládnou konkurenčně silnější rostliny.

Dobře to ukazuje příběh hořečku nahořklého. Ještě před zhruba 70 lety šlo o poměrně běžnou rostlinu, která se roztroušeně vyskytovala na mnoha místech. Dnes bojuje o přežití přibližně na 50 místech v České republice. Na části z nich populace jen přežívají, na jiných se díky cílené péči daří jejich stav stabilizovat.

Péče v praxi

Záchrana těchto druhů dnes stojí na cílené péči o jednotlivé lokality. Na ní spolupracují odborníci, ochranářské organizace, místní hospodáři i Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, která pro některé druhy připravila záchranné programy.

Praktická opatření jsou relativně jednoduchá, ale musí být dlouhodobá a přesně načasovaná: sečení, odklízení biomasy, odstraňování náletových dřevin nebo obnova pastvy.

Například členové Mezinárodní ochranářské skupiny JARO se podílejí na péči o několik lokalit v zemědělské krajině, kde udržují otevřený charakter stanovišť vhodných pro hořečky a další druhy.

Jedno z takových míst leží v nymburském Polabí na pozemcích, které ČSOP vykoupil v rámci programu Místo pro přírodu. Kromě pravidelné seče je zde potřeba také na jaře vyhrabávat mechy. Teplé zimy a zvýšený přísun dusíku z dopravy i zemědělství totiž podporují jejich růst. Husté mechové koberce pak ztěžují klíčení semen a růst semenáčků hořečků i dalších rostlin.

Do práce se zde zapojují dobrovolníci – například mladí přírodovědci z Prahy nebo skauti z Nymburka. Během jednoho z posledních pracovních víkendů zde botanici objevili i další populaci hořečku brvitého, který byl pro rok 2026 vyhlášen rostlinou roku.

Malé plochy, velký význam

Péče o území s výskytem hořečků má význam i pro řadu dalších druhů. Spolu s nimi se na těchto stanovištích daří i mnoha dalším rostlinám, které byly dříve běžnou součástí krajiny, ale dnes z ní ustupují. Vrací se sem také hmyz – motýli, brouci nebo kobylky, i další bezobratlí.

V současné zemědělské krajině taková místa fungují jako izolované, ale důležité ostrůvky biodiverzity. Bez pravidelné péče by však rychle zarostla a většina druhů by z nich během několika let zmizela.

Péče o tyto nenápadné rostliny proto není jen ochranou jedné květiny. Je to zároveň snaha udržet pestrost a odolnost krajiny, ve které žijeme.

---

reklama

---