Matěj Pomahač: Odyssea Ohře – řeka pod tlakem sucha a zájmů

Ohře je naše čtvrtá nejdelší a současně nejméně známá řeka. Dnes jsou její vody a biotopy pod zvyšujícím se tlakem dvou rizik. Pokud si vypůjčíme básnický jazyk, tak ji z jedné strany ohrožuje Charybda klimatických změn, a na druhé straně Skylla stoupajících nároků průmyslu, sanací po těžbě uhlí a nově také vládních záměrů zásobovat její vodou novou soustavu přehrad na vysychajícím Žatecku a Rakovnicku. Proto jsme na sklonku suchého srpna většinu jejího toku projeli lodí či – kde plout nešlo – prošli pěšky. Zjistili jsme, jak moc právě tahle řeka dostávala v uplynulém století od budovatelů průmyslu naloženo. Další zásahy by ji při současném klimatickém režimu mohly hodně ublížit. Přišed k Ohři chlapec ptá se:
„Kam tak spěcháš? Řekni mi!“
„Mířím k Labi" zurčí bujně,
"Až tam musím dotéci.“
A když k Labi chlapec došel,
mocněji zní odpověď:
„Dál do německého moře“
stejná řeka hřmí mu zpět.

Verše z písně Podersamer Heimatklänge se nachází na žulovém bloku při prameni Ohře na úpatí hory Schneeberg v německé části pohoří Smrčiny. Pramen je obložen také dvanácti kameny se jmény měst Cheb (Eger), Weissenstadt, Marktteuthen, Kynšperk (Konigsberg), Sokolov (Falkenau), Loket (Elbogen), Karlovy Vary (Karlsbad), Rybáře (Fischern), Klášterec (Klosterle), Kadaň (Kaaden), Žatec (Saaz) a Postoloprty (Postelberg). Ohře je tedy v podstatě sudetskou řekou a i samotný název Ohře, nebo také Ohara, Oharka či německy Eger, pochází pravděpodobně z keltských slov Ag znamenajícího lososa, a Ara což je výraz pro tekoucí vodu. Také její pověsti, jako ta o víle Sibylle, rytíři Arnoldovi a královně řeky Egérii s křišťálovým palácem v Kadani nepatří do kánonu českého národního obrození - i proto je Ohře řekou stále poměrně neznámou.

Tok řeky je dlouhý 316 km, z toho 250 se nachází na území Česka. Po opuštění Smrčin protéká postupně Chebskou a Sokolovskou pánví, Slavkovským lesem a Doupovskými horami, pak je opouští a Mosteckou pánví teče až k Postoloprtům. Za městem již pokračuje v Dolnooharské tabuli až do Litoměřic, kde se vlévá do Labe.

Fosfor, měď a rtuť

Prvním vodním dílem na českém území je Vodní nádrž Skalka, která byla vybudována v letech 1962 - 1964 za účelem vodního zásobování níže ležících průmyslových podniků a elektráren, a jako ochrana proti povodním. Mělká nádrž o maximální hloubce 12 metrů a objemu 19,5 milionu kubíků vody dlouhodobě trpí znečištěním fosforem, rtutí a kontaminovanými sedimenty. Fosfor se do vod dostává z odpadních vod z obydlí a z polí, a podporuje růst řas a sinic. V šedesátých a sedmdesátých letech se na jejich hubení používala aplikace modré skalice neboli síranu měďnatého – ta proti vodnímu květu působila pouze krátkodobě, ale měď se ve vodním prostředí nerozložila, navázala se na organickou hmotu a trvale se usadila na dně nádrže, kde dodnes tvoří významnou ekologickou zátěž. Rtuť do Skalky přitéká z německého příhraničí z říčky Reslava, jejíž sedimenty jsou zamořené z dřívějšího provozu chemičky v Marktredwitzu. I proto je v nádrži regulováno koupání a rybolov.

Ekologická zátěž vyžaduje mimořádně komplexní řešení - provádí se zpevnění koryta Reslavy pro záchyt sedimentů v Bavorsku, regulace rybolovu, odkanalizování vybraných chatových oblastí či modernizace čistíren odpadních vod. Řešení uvolňujících se usazenin na dně nádrže - tzv. vnitřní zátěže - však i po šedesáti letech existence přehrady představuje takřka neřešitelný problém.

V zemi lotosů

Pod přehradou Skalka se Ohře zaříznutým údolím prosmýká pod Chebským hradem a několik desítek dalších kilometrů meandruje Evropsky významnou lokalitou Ramena Ohře. Jedná se o nejzachovalejší část nivy řeky nížinného charakteru s množstvím mrtvých ramen a tůní – svým rozměrem je srovnatelná s Litovelským Pomoravím. Předmětem ochrany jsou smíšené jasanovo-olšové lužní lesy temperátní a boreální Evropy, přirozené vodní nádrže a bahnité břehy řek s bohatou vegetací. Stabilitu biotypů udržují jarní povodně, které zaplavují část říční nivy, přinášejí živiny a odnášejí neukotvené rostliny. Nejintenzivněji roste vodní vegetace mezi Tršnicemi – kde si půjčujeme lodě a pokračujeme po vodě - a Šabinou. Neustále se tu vyskytují ledňáčci chránění okolními stromy, i lovící volavky.

Homérův Odysseus na své cestě doráží do země pojídačů lotosů. Vodáci na Ohři nejpozději pod soutokem s potůčkem Odravou narazí nejen na sirnatou vůni podzemních minerálních pramenů, které vyvěrají přímo v korytě Ohře, ale hlavně na mimořádně bujnou říční vegetaci. Několikakilometrový úsek řeky před Kynšperkem tak od letošního července připomíná spíše… pastvinu. Na hladině se jako každoročně objevily chráněné rostliny stulík žlutý a lakušník štětičkový. Vedle nich žije v těchto místech i kriticky ohrožený druh vodního mlže velevrub malířský. Vodáci se při prorážení vegetace nadřou, rybáři nemají kde chytat a místní si dělají legraci, že to „vůbec nevypadá jako v Čechách, a chybí už jen krokodýl“, ale pro samotnou řeku to nepředstavuje nebezpečí – naopak vegetace řeku čistí. Vody je zkrátka málo a Ohře se mění spíš v soustavu rybníků a rozkvetlou louku - rostliny jsou totiž v řece pořád, jen při větším průtoku nebývají vidět.

Krajem obrů

Na takřka liduprázdném tábořišti Šabina končí nejintenzivnější úsek s vodním květem, řeka zrychluje a od Černého mlýna u elektrárny Tisová míří k Sokolovu. Ještě před městem se z Ohře odebírá voda pro umělé jezero Medard – což je hned poznat, protože dno těžké kanoe drhne o široké dno řeky. Vodák vystupuje z kánoe a nevěří svým očím, protože úsek řeky připomíná široké a několik kilometrů dlouhé parkoviště, přes které teče slabých deset centimetrů vody. A tak kráčíme po panelech mělkým korytem

Desetiletý syn, který je „na háčku“ se mne provokativně ptá, zdali to neudělali obři. Když kotvíme, zjišťujeme, že jde o následek radikální sanace po katastrofální důlní havárii v roce 1954. Během tehdejších masivních povodní se rozvodněná Ohře a sousední Svatava vylily z břehů a pod náporem obrovského množství vody došlo k prolomení samotného říčního dna, které se doslova propadlo do třicetimetrové jámy sousedního hnědouhelného dolu (tehdejší Jižní Lom, dnes jezero Medard). Řeka tehdy kompletně změnila směr a do lomu s sebou strhla stovky metrů vlastního koryta i okolní stavby včetně jezu, stavidel a hospodářských budov.

Škody na životech byly naštěstí malé – tehdejší jižní Lom byl už téměř „vyuhlen“ a na jeho dně se utopilo pouze několik starých rypadel. Opravdovým štěstím v neštěstí byl fakt, že bylo zaplnění lomu tak rychlé, že se jeho hladina spojila s řekou, díky čemuž přestal tlak na rozlamování říčního dna, které hrozilo stržením Krejcarového mostu a zatopením velké části Sokolova.

I tak byly škody obrovské. Ze zbytkové jámy bylo nutné odčerpat více než milion metrů krychlových vody, a část škod se likvidovala ještě počátkem 70. let. Dnes je mezi Svatavou a Sokolovem lesopark, loděnice a kemp. A široké vybetonované koryto Ohře, které má dva hlavní účely: betonová krusta izoluje řeku od uhelných slojí a zabraňuje tomu, aby voda pod tlakem propadala do podzemních chodeb, nebo vymílala podzemí pod městem. Zároveň má vybetonované, napřímené a hladké koryto schopnost bleskově odvádět kritické množství vody kolem Sokolova, aniž by se stihla rozlít do okolí a poškodit průmyslovou infrastrukturu. Negativem tohoto obřího inženýrského zásahu je ovšem ekologická a do značné míry nevratná likvidace biotopu celé řeky.

Krajinou vodních nymf

Pod Sokolovem a Královským poříčím vtéká řeka do Přírodní památky Údolí Ohře. Strmé svahy jsou členěny erozními rýhami a vystupujícími skalními bloky, ve kterých se vytvořily pseudokrasové jeskyně s množstvím dalších dutin. Pseudokrasové jevy souvisejí s boční výmolovou činností Ohře a jsou českým unikátem.

V královském Lokti opouští řeka podkrušnohorské pánve, obloukem obtéká město a hrad ze 13. století, a pokračuje územím Slavkovského lesa. Jsme v další evropsky významné lokalitě Kaňon Ohře. Proplouváme bájemi a pověstmi opředeným místem, národní přírodní památku Svatošské skály. Tvoří je množství skalních pilířů, hranolů a jehlanů, vytvořených postupným zvětráváním a odnosem žulových bloků, činností řeky i erozivním působením mrazu. Obvykle zde řeka bývá rychlá, ale za nynějšího velmi nízkého stavu spočívá hlavní dobrodružství v tom vyhnout se místům, kde loď drhne o mělké dno.

Stejně jako má Odyssea mořskou nymfu Kallypsó, má také Ohře své vodní víly. Jedna z mnoha pověstí o krásných a mocných vodních stvořeních vypráví o tom, že se jedná o svatební průvod Hanse Heilinga neboli Jana Svatoše, který nechala zkamenět vodní víla z Ohře poté, co Heiling porušil svůj slib, že se nikdy neožení. Víla Heilinga zasvětila do umění černé magie, ten se však zamiloval do pozemské dívky a výsledkem je dodnes zkamenělý svatební průvod. Místo inspirovalo mnoho významných osobností, mimo jiné i J. W. Goetha, který jej opakovaně navštěvoval a nejspíš se jím inspiroval při tvorbě svého Fausta.

Mattoni pořád není

Za Karlovými Vary vstupuje Ohře do Doupovských hor. Za procházku stojí třeba Šemnická skála či unikátní geologický jev, národní přírodní památka Skalky skřítků. Zde řeka Ohře při jejím zahlubování ve vulkanických vrstvách obnažila kanálkovité dutiny, pravděpodobně po vyhnilých kmenech třetihorních stromů zalitých sopečnou lávou.

Peřejnatým úsekem se blížíme ke Kyselce, kdysi půvabným lázním, které proslavil česko-rakouský spisovatel italského původu Heinrich Kaspar von Mattoni a jím do celého světa expedovaná minerální voda. Toto místo je už několik desítek let dějištěm renovací, evropských fondů a protikladně působících majetkových sporů a sil rozkladu. Kavárna je uzavřena, tak pijeme z pramene a pod historickým dřevěným mostem se sedlovou šindelovou střechou. Pak už kloužeme a přetahujeme do Velichova s průhledy do vojenského prostoru Hradiště, Vojkovic a Stráže nad Ohří.

Pamatuji si to jako divokou vodu, ovšem při letošním stavu vody spočívalo dobrodružství hlavně v navigaci zbytky proudnice mezi jednotlivými mělčinami. Řeka se zkrátka za sucha mění v soustavu rybníčků. Od Stráže to už dále nešlo. „Ať si lidi říkají, co chtějí, tak ta klimatická změna se prostě děje, vidíme to rok od roku,“ říká mi provozovatel půjčovny, kterému vracíme kánoi. „První půlku léta to občas ještě šlo a pronajímali jsme rafty, ale jakmile voda klesla, šly tržby dolů. Je to vidět i na obratech kempů a hospod,“ dodává. Loučíme se a pokračujeme pěšky.

Údolí hadů

Odysseus se na svých cestách dostává do říše mrtvých, tedy do Hádu. Přírodnímu parku Stráž nad Ohří se zase říká Údolí Hadů. Žijí tady totiž všechny druhy českých plazů, i např. kriticky ohrožené užovky podplamaté, stromové, obojkové nebo hladké. Za účelem ochrany rapidně klesající populace užovky stromové zde bylo dokonce vybudováno jejich líhniště.

Geomorfologicky jde o unikátní území, kde Ohře dělí masiv starých Krušných Hor od třetihorních sopečných Doupovských hor. Už pěšky stoupáme kolem minerálních pramenů Korunní kyselky a po úbočích starých sopek se přes Boč blížíme Perštějnu a Klášterci nad Ohří, kde se nachází poslední lázně naší cesty - i tady ovšem čteme příběhy o rytířích, kteří zradili lásku říčních nymf, a ve vzdálené cizině je potkávala smrt. Pověsti odráží starou víru, že vše v přírodě má svou duši, prameny léčí tělo i ducha, voda je podmínkou přežití a zúrodnění krajiny, a nerespekt člověka k přírodě má obvykle osudové následky.

Voda pro průmysl, rekultivace, zemědělství…

Pod Klášterem začíná vzdutí Vodní nádrže Kadaň, která zajišťuje stabilní zásobování elektrárny Prunéřov i Tušimice a Podkrušnohorského přivaděče, který zdejší vodu převádí z povodí Ohře do povodí Bíliny. Jde o soustavu vodních kanálů, potrubí a nádrží, které chrání podkrušnohorské povrchové doly před povodněmi z menších krušnohorských toků a zásobuje vodou z řeky Ohře průmysl na Chomutovsku. Stavba přivaděče začala v roce 1957 a byla dokončena v roce 1982. Celé dílo o délce 33,8 km vede od Klášterce až za Jirkov – tam ústí právě do řeky Bíliny, která je zde svedena do umělého Ervěnického koridoru.

Následuje obrovská Nechranická vodní nádrž, která byla vybudovaná v letech 1961 až 1968. S rozlohou 13,4 km² je pátou největší přehradní nádrží na území České republiky a má nejdelší sypanou přehradní hráz ve střední Evropě (3280 metrů). Její výstavba na geologicky nestabilním sesuvném území s mnoha artéskými studněmi zničila vsi Běšice, Chotěnice, Čermníky, Dolany, Drahonice a Lomazice. Původně dokonce byla navrhovaná bez protipovodňové ochrany - a přezdívalo se jí „nechrnanice“, protože spodní povodí před povodní prakticky nechránila. Dnes dokáže zachytit pětiletou a desetiletou vodu a během letošního sucha významně zajišťovala odtok na dolním toku řeky - i přesto dosahovala Ohře pod přehradou historicky minimálních stavů. Aktuálně je přehrada naplněna asi ze 77,3 % a hladina je asi pět metrů pod optimálním stavem.

Střední a spodní tok Ohře se nachází ve srážkovém stínu Krušných hor, a proto byla Ohře využívána k zásobování vodou průmyslu i zemědělství. Pod přehradou je ve Stranné významný jez, odkud je napájen Průmyslový vodovod Nechranice zásobující Chomutovské železárny, Mosteckou úpravnu vody Velebudice, elektrárnu Komořany či Chemopetrol. Donedávna se jím napájelo i jezero Benedikt u Mostu vzniklé zatopením hnědouhelného dolu, avšak finanční náročnost, odpar a úbytek vody z Ohře vedly k tomu, že se nové jezero v lomu ČSA zvané Centrum nebude dopouštět vodou z Ohře, ale z podzemních pramenů a potoků Krušných hor.

Nová vláda Andreje Babiše však hodlá Ohři patřičně využít a od Stranné hodlá vybudovat několik desítek kilometrů dlouhý a stovky výškových metrů překonávající přivaděč pro zásobování nových přehrad v Kryrech, v Senomatech a v Šanově. Leží totiž na zcela vyschlých potocích, a bez vody z Ohře by neměly šanci fungovat.

Volání Sirén

Právě na dolním toku Ohře nás zastihuje tisková zpráva Svazu pěstitelů chmele, kterému se nelíbil můj předchozí článek v Deníku Referendum Přehrady na Žatecku a Rakovnicku sucho nevyřeší. Profitovat bude Agrofert. Předseda svazu Jiří Smetana – mimochodem někdejší kandidát na senátora za Chomutovsko a odborný garant strany Trikolora pro zemědělství a potravinářství - reagoval, že právě letošní nedostatek vody ukazuje, jaký problémem je pro chmelaře sucho a nemožnost přístupu k závlahové vodě. Pan Smetana horuje za výstavbu vodního díla Kryry doplněné převodem vody z Nechranic na Rakovnicko a dalšími vodními díly, bez ohledu na to, komu projekt prospěje. Více viz Aktuality.

Právě v kontextu letošního sucha a evidentní hydrologické, ekologické a průmyslové zátěže Ohře ve všech částech jejího toku třeba podobné projekty odmítnout. Přehrady zamořené fosforem a sinicemi, voda odváděná za účelem zásobování provozů polostátních a oligarchických korporací a klimatická situace posilující efekt srážkového stínu Krušných Hor, kde většina srážek spadne na německé straně, a proto se do povodí Ohře vůbec nedostane, vybízí k ukončení intenzivního využívání této průmyslově nejzatíženější České řeky a obnově a ochraně přirozených biotopů.

Návrat do budoucnosti

S našimi znalostmi a zkušenostmi, a ve světle nastupujících rizik si zkrátka nemůžeme dovolit velikášský budovatelský přístup ke krajině, jehož výsledky byly vždy velmi rozporuplné. Sucho nevyřeší přehrady, ale stovky a tisíce drobných opatření včetně důsledného vymáhání protierozních pravidel, obnovy přirozených lesů a krajinné mozaiky, a podpory nejlepší zemědělské praxe, která zvýší vodozádržnost našich půd o miliardy kubických metrů vody. Ve srovnání s tím jsou přehrady mnohonásobně dražší a mají mnohonásobně nižší efekt - protože zadržují vodu v přehradě, ne v krajině. Jak vidíme nejen na středočeském Orlíku či jihomoravských Nových Mlýnech. Dolní tok Ohře protéká Žatcem, Postoloprty, Louny a Libochovicemi, Doksany a u Terezína se vlévá do Labe. Míjí další přírodní památky, paleontologické lokality, v údolí ležící chmelnice (jejichž rostliny si svými kořeny sahají pro podzemní vodu, a tak často ani nepotřebují závlahy) a občas mimořádně zachovalé lužní lesy.

Odyssea končí návratem hrdiny domů a obnovou starého řádu, který panoval před Trójskou válkou. Naše cesta po Ohři končí pozdravem Labi, které „hřmotně míří k německému moři“. Když se za naší „agarskou odysseou“ ohlédnu, jsem stále pevněji přesvědčen, že v době ekonomických a klimatických otřesů nespočívá cesta dál ve zpátečnickém budování vysychajících přehrad, ani v přešlapování na místě, ale v rozsáhlé obnově krajinného rázu, pramenů, potoků a říčních biotopů – protože právě z takové harmonické a zdravé krajiny, která mírní extrémy, vždycky vycházeli lidé a bohatství celé naší země.

Pokud jste četli až sem, doporučuji se podívat i na tenhle dokument, který - ani po šestnácti letech od své premiéry v pražském Kině Atlas – neztratil na aktuálnosti.

Řeka v proudu času - iVysílání | Česká televize

---

reklama

---