Matěj Pomahač: Velikonoční úvaha, proč chránit tajemnou krásu pro ni samotnou

Pančavská louka

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Matěj Pomahač

Letos mizí sníh (opět) hodně rychle, tak jsem se vydal nabrat síly do sice jarního, ale stále mrazivého povětří velikonočního pondělí.

Když si za těhto dnů - tedy místo pomlázkového rituálu - ráno přivstanete a za svítání vyrazíte z Horních Míseček po Masarykově silnici až nad hranici lesa, může se vám stát, že uslyšíte zvláštní zvuk - jakoby bublání potoka mezi kameny. Ač jsou ještě prameny zmrzlé a všude kolem jen sněhem přikrytá kleč, smrky a louky. Že by halucinace?

Ten tajemný zvuk vydávají malí ptáci, kteří tu nad ránem od března do května tokají.... když je radost, objeví se v kleči po pár týdnech vejce, a když je ještě větší, vylíhnutá mláďátka tetřívka obecného prodlouží krkonošskou existenci tohoto vysoce ohroženého druhu o několik dalších let.

Tetřívek (Lyrurus tetrix) nemá snadný život. Během zimy se živí hlavně energeticky málo výživným jehličím, a když se nakrmí, zahrabe se do sněhu a tam odpočívá - skryt před liškami a dravými ptáky. Je však lekavý a při sebemenším vyrušení ze svého sněhového úkrytu prchá - což v horském mrazu bere energii a přináší riziko.

Ke svému životu si navíc vybírá velmi specifický prostor. Potřebuje otevřenou krajinu, kde může z jara tokat. Ale taky kleč a nízké smrčky, které mu poskytují skrýš po zbytek roku, kdy se živí borůvkami a bobulemi. Taky to chce půdu s malými kamínky, které polyká, protože mu pomáhají trávit. No a ke všemu jde o živočicha velmi usedlého a konzervativního – samice tetřívka dokáže uletět nanejvýš deset kilometrů, a samci tráví celý život v kilometrovém okruhu od místa, kde se vylíhli.

Mimořádně specifický a konzervativní způsob života však tetřívkům umožňuje přežít na místech, kde by žádný jiný, méně odolný a tvrdý pták, nevydržel.

I samotné tokání je prý velké drama (sám jsem tohle představení nikdy neviděl a vidět nechci - abych ta stvoření ne(vy)rušil - tetřívčí ložnice je pro mě něco jako krabice se schrodingerovou kočkou). Dominantní samec prý stojí uprostřed otevřeného prostoru, a odhání konkurenci shromažďující se kolem louky – společně se samicemi. Někdy alfa tetřívek obhájí svoji pozici, jindy ho mladší samci - buďto naparováním nebo přímo bojem – vystrnadí. Tohle prý může trvat celé týdny, načež se vítězný samec spáří s drtivou většinou samic v okolí - pokud to tedy vyjde, protože když něco neklapne nebo jsou ptáci vyrušeni, je potřeba čekat další rok.

A těchto vyrušení přibývá. Na začátku našeho století žilo v Česku dva tisíce ptáků (a tedy polovina z toho v Krkonoších), o petadvacet let později je to sotva třetina. Současným tempem by ptáci měli z Krkonoš zmizet do roku 2040. Základním nepřítelem tetřívka je mizející životní prostor a narůstající stres. Zatímco před 100 lety byl tento černo-červeno-bílý pták vídán i u podhorské Jilemnice, rozšiřování lidských obydlí, silnic a sjezdovek ho v posledních desetiletích zahnalo až do nejvyšších krkonošských partií. Klíčová jsou propojení tetřívčích biotopů a populací - jakmile se nějaká populace dostane na okraji, ostatní tetřívci ji vyhodnotí jako špatně dostupnou, a odsoudí ji tím k postupnému zániku. Ptáci zkrátka chápou, kudy vedou frekventované trasy s davy lidí, a těm se vyhýbají. Mají ale obrovský problém s lidmi, kteří se od značených a tetřívky predikovaných tras odklánějí.

Proto ochrana přírody vytvořila asi 15 malých přirozených útočišť od východu Krkonoš až po Jizerské Hory. Jsou vybrána tak, aby plnila všechny požadavky na životní prostor tohoto "náročného tvrďáka", a přitom jsou od sebe umístěna "na samičí přelet" - tedy pár kilometrů od sebe, což má zajistit šanci na genetickou výměnu mezi západní a východní části hor.

Pro dobrodružstvíchtivého běžkaře či skialpinistu to znamená jisté nepohodlí v podobě zavřených tras či bariér s cedulemi "zákaz vstupu, tetřívkova ložnice". Ale přiblížit se k těmto místům klidu, a tu hranici respektovat a dát prostor jiným životním formám pro jejich milostné rituály, má přeci nesmírnou hodnotu. Přinejmenším nám to dává pocit "dobročinného panství" - a na ten guláš na Voseckou se dostanete také, jen trochu oklikou a navíc s hezčími výhledy. Ale hlavně - a proto to právě dneska píšu - si myslím, že láska a respekt k přírodě otevírá dveře k důležitějším částem nás samotných, které se daleko méně soustředí na sebe – a o kterých jsem vlastně velkou část svého života nevěděl, že vůbec existují.

Když jsem byl mladší, líbil se mi svět přírody. Dneska vím, že jsem ho nemiloval, ale určitě se mi moc líbil. A protože jsem se intenzivně zabýval tím, co v tomto světě nebylo v pořádku, byl jsem přirozeně tažen k ekologickému hnutí. Tolik problémů! Nárůst teplot a změna klimatu, znečištění prostředí, likvidace posledních pralesů a k tomu postupně růst společenských nerovností... byl jsem čím dál naštvanější... a v určitém okamžiku, kdy už nešlo tuhle naštvanost vydržet, jsem se rozhodl přestat se tím (mentálně) trápit.... Stále jsem si sice hlídal uhlíkovou stopu, ale napětí pominulo a já se díky tomu postupně naučil (opět) vidět věci v jejich kráse - detaily, jako listy stromů, květy, křídla čmeláků, průsvit slunečního světla, a celé to bohatství souvislostí a vztahů... prostě jsem se zamiloval.

A protože s láskou vždycky začínají problémy, tak jsem nemohl než si opět dělat starosti o životní prostředí (někdy v té době jsem ostatně postupně odešel z korporátního poradenství do zemědělství a vystudoval ekologické a biodynamické farmaření.... a také jsem vstoupil k Zelení - Strana zelených).

Tetřívkova ložnice na Vosecké cestě.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Matěj Pomahač

Zprávy z ekologické sféry jsou dnes mnohem horší, než na počátku století - nehledě na katastrofální kroky egoistických politiků v posledních týdnech a měsících - ale ohrožené lesy a mokřady, a také venkovská zemědělská či příměstská krajina s lidmi, kteří je obývají, už pro mě nejsou jenom scenériemi, kterými jsem se kochal či trápil, ale předmětem vztahů a konkrétních příběhů a zkušeností. Má zuřivost je stále přítomná, stejně jako moje obavy o půdu a zemi, ale navíc cítím zřetel vůči lidem, kteří v ní žijí... to všechno je vlastně daleko intenzivnější, ale přesto a právě proto se mi dnes žije (a bojuje) v určitém smyslu o dost lehčeji.

Ochrana přírody i lidí (protože lidé jsou součástí přírody) - stejně jako zastavení se před tetřívkovou ložnicí a tiché naslouchání - tak znamená zkrocení své potřeby běžet "stále dál a rychleji, všechno pojmout a kontrolovat", a místo toho se konfrontovat se svým já. Naší fundamentální daností je, že jsme naživu chvíli a zanedlouho zemřeme. A před tím faktem můžeme buď utíkat, nebo ho - na způsob lásky - přivítat s otevřenou náručí. Myslím, že právě tohle je základní předpoklad skutečné změny k lepšímu světu.

Právě proto cítí stále více lidí všech generací potřebu přírodu chránit - a protestují proti vládním krokům, které chtějí její ochranu okleštit. Protože jde o život samotný.

Americký spisovatel Jonathan Franzen ve své eseji "Bolest mě nezabije" napsal; "když člověk zůstává ve svém pokoji a běsní, šklebí se, nebo krčí rameny, jak jsem to dělal po mnoho let já, svět a jeho problémy jsou skličující. Ale když z něj vyjde ven a zaplete se do opravdového vztahu se skutečným člověkem nebo jen se skutečným zvířetem, nastane velmi reálné nebezpečí, že někoho z nich začne milovat. A kdoví, co bude pak? Tož krásné Velikonoce všem bytostem!

(Sepsáno na pondělí velikonoční ve Slavičím údolí.)