Matěj Pomahač: Zelené sucho vrcholícího podzimu varuje před nedostatkem vody

„Lidé ve městě tomu říkají hezké počasí, ale pro nás na venkově je to prostě sucho,“ těmito lapidárními slovy shrnul včera sedlák z Rakovnicka rozdílné vnímání velmi dlouhého, suchého a teplého „babího léta“, které mnoha lidem vyhovuje – pokud tedy nejste rybář, vodohospodář či zahradník. Vláhový deficit z léta se nejen nesnižuje, ale naopak se dále prohlubuje – pole se sice zelenají nově založenými porosty obilí, řepky či máku, ale povrchová vrstva půdy a zejména hlubší vrstvy půdního profilu, stav podzemních vod, zvodní a vydatnost pramenů, velmi slabý průtok řek i mnohdy téměř vyschlé přehrady jsou nezpochybnitelnými ukazateli dále se prohlubujícího sucha. Varovné je zejména to, že se sucho táhne tak dlouho do období vrcholícího podzimu – naposledy tomu tak bylo v letech 2015 a 2018, a předtím v letech 1947 a 1953. Dost pravděpodobně tedy stojíme na začátku další suché epizody, ovšem s daleko vyčerpanějšími rezervami vláhy v půdě i ve vodních zásobnících než kdykoli dříve.

Zelené sucho je paradoxní stav krajiny, kdy je vegetace na pohled zelená a živá, ale v hlubších vrstvách půdy, v podzemí a v povrchových tocích panuje vážný nedostatek vody. Povrch zkrátka klame – menší množství srážek z počátku podzimu stačilo ovlhčit svrchní kořenovou zónu rostlin. Ty ucítily vlhko, spustily fotosyntézu a transpiraci a rychle se zazelenaly. Srážek je však stále málo, takže se nedostanou hlouběji do podzemí, studny zůstávají poloprázdné a řeky téměř netečou – přestože krajina shora vypadá v pořádku.

Odborníci nyní diskutují o tom, do jaké míry může za stav krajiny samotný úbytek deště, a do jaké míry jde o výsledek desítek let odvodňování krajiny, která pak nedokáže zachytávat ani tu vodu, která spadne. Různící se pohledy pak ve vyhrocené veřejné debatě nabývají konfliktu „zadržovat vodu v přehradách“ vs „zadržovat vodu v půdě“. Jakkoli vidím daleko větší potenciál v investicích do obnovy půdní úrodnosti – půda je totiž potenciálně mnohonásobně větším rezervoárem vody než všechny reálně a nákladně vyprojektovatelné nádrže – v určité míře budeme pravděpodobně potřebovat nová malá či střední vodní díla zejména na podhorských úsecích řek, rozšiřování ochranných pásem současných vodních nádrží na pitnou vodu i masivní investice do čističek vody a technologií eliminujících nežádoucí látky v pitné vodě. V konkrétních opatřeních jde o to přihlížet k místním půdním a geologickým podmínkám a nacházet ekonomicky a ekologicky efektivní řešení. Právě taková odborně-politická debata je klíčová pro hledání a prosazování optimálních řešení extrémů nového nestabilního vláhového režimu.

Tento režim má dle hydrometeorologických zkušeností posledního čtvrtstoletí i klimatologických predikcí v zásadě dvě podoby: dlouhodobé sucho a extrémní srážky. Záludnost jeho zvládání spočívá v tom, že je třeba připravovat se na obojí. A to je jednak velmi nákladné, a jednak politicky obtížně vysvětlitelné. V obou případech to naráží na všeobecnou impotenci naší politiky, která už dávno rezignovala na strategická řešení strukturálních problémů.

Vlády se dnes předhání v „operativním managementu“ a hašení různých krizí, jejichž viditelnost je násobena fungováním mediálního světa a sociálních sítí. V případě katastrofálních povodní je proto pro premiéry či hejtmany svým způsobem „snadné“ obléknout si vhodný „disaster dress code“, mobilizovat záchranný systém či armádu a uvolnit rozpočtové prostředky pro řešení následků povodně. Ovšem příprava na desítky let nastupující sucho vyžaduje úplně jiný, strategičtější přístup – protože jde o to připravit se na něco, co teprve přijde. Současný politický mainstream – a je v podstatě jedno, jestli jde o současnou vládu nebo opozici – ovšem většinou řeší pouze akutní politickou agendu a plánuje v perspektivě ročního rozpočtu, nebo nanejvýš čtyřletého volebního období. To je však pro řešení komplexních problémů málo.

Druhým problémem adaptace naší krajiny i společnosti na zvládání klimatických extrémů jsou peníze – je to zkrátka nesmírně nákladné a naráží to na všeobecnou neochotu politiků zvyšovat příjmy státního rozpočtu, které modernizace vodárenství či transformace zemědělství a obnova krajiny vyžadují. Minulé vlády jsem kritizoval třeba za snižování prostředků na komplexní pozemkové úpravy, současný kabinet se však v disciplíně škrtů na adaptaci stává premiantem. Nyní například Český hydrometeorologický úřad identifikoval tisíc obcí a lokalit nejvíce ohrožených suchem, a Ministerstvo životního prostředí vyhradilo na příslušná opatření zcela nedostatečných 500 milionů korun.

Reakce politiků zkrátka odpovídá tomu, že zatím nežijeme v extrémní situaci. Mezitím sucho nabírá na síle a je možné, že pokud by vydržel charakter počasí s vyššími teplotami a nižšími srážkami, budeme se do krize dostávat už napřesrok. V Praze s Vltavou plnou vody to sice politici nevidí a sociální sítě může uspokojit premiér „modlící se k Jezulátku“, ale sucho je v určité míře všude. Vyschlá povodí s bezprecedentními poklesy hladin řek a přehrad se nachází zejména v jižních a západních Čechách, na jižní Moravě a v části Vysočiny. Tyto oblasti jsou součástí velkého suchého evropského pásu, který zasahuje celé povodí Dunaje – od pramenných oblastí v Alpách právě přes jih Česka až po Ukrajinu a většinu Balkánu. Právě zde letní sucho zastavovalo lodní dopravu i velké elektrárny.

Všechno působí, jako bychom byli na samém začátku, respektive konci prvního roku dlouhé suché epizody – podobné té v letech 2015 až 2019. Ve střední Evropě se počasí na víc, než pár týdnů dopředu předpovídá jen obtížně, ale máme tu jednak sezónní predikce věštící teplejší zimu s občasnými mrazivými epizodami, jednak historickou zkušenost. V posledním víc, než půl století jsme měli jen velmi málo zim, které by byly tak bohaté na srážky, aby celkovou deficitní situaci, která nyní panuje, zvrátily a vylepšili celkovou vodní bilanci. Chybí stovky milimetrů srážek, které nejdřív musí nasytit jednotlivé vrstvy půdy, a pak – v podstatě sérií impulsů – dosytit vláhou vodní toky, přehrady, vyschlé zvodně, a nakonec podzemní zásoby vody.

Zároveň platí že klimatický systém má obrovskou setrvačnost a střední prognózy jeho dlouhodobého vývoje ukazují, že i kdybychom teď snížili celkové emise skleníkových plynů – což se globálně stále ještě neděje – tak v příštích desetiletích zažijeme minimálně jednou tak horší projevy klimatických změn. Včetně sucha, které se v posledním čtvrtstoletím stalo mnohem častějším jevem – a v dalším půlstoletí bude řádit ještě více.

Zároveň však máme při našem adaptačním úsilí na čem stavět. Dosavadní tlaky nám pomáhala zvládnout robustnost naší vodárenské infrastruktury a zároveň se nám dařilo snižovat celkovou spotřebu vody – v průmyslu i u domácností. Zatímco v roce 1989 činila denní spotřeba vody 171 litrů na osobu, v posledních letech je asi 90 litrů na osobu. Stojí za tím moderní spotřebiče a technologie, uvědomělejší chování i ekonomický tlak na šetření. Útlum energeticky a vodohospodářsky náročného socialistického průmyslu a masivní zavádění uzavřených chladících a recirkulačních systémů snížil spotřebu vody v průmyslu skoro o dvě třetiny.

V tom bude nutné pokračovat, a protože si další zvyšování efektivity nakládání s vodou vyžádá nákladné technologie a postupy, neobejde se to bez výrazných veřejných investic a podpor. Je třeba počítat s menším disponibilním množstvím vody pro chlazení elektráren, což je dalším důležitým argumentem pro podporu solární či větrné elektřiny, která na rozdíl od jádra či fosilních zdrojů nejisté chlazení nepotřebuje. Stejně tak je třeba prosazovat další snižováním náročnosti průmyslu na technologickou vodu – odstavené fabriky v Kalifornii či uzavřené velkofarmy v Austrálii budiž nám varováním, že několikaleté sucho dokáže likvidovat celá průmyslová odvětví.

Současně se musí změnit celková strategie nakládání s vodou. Dosavadní posilování a propojování izolovaných vodárenských soustav za desítky miliard korun spočívalo na celkovém dostatku zdrojů – tedy velkých nádrží, která nás dokáží podržet až několik let. I ty však mají své limity, a pokud se omezíme pouze na jejich propojování, respektive zvyšování efektivity jejich využívání, může v budoucnu nastat okamžik, kdy celkovou spotřebu zkrátka nepokryjí – a systém zkolabuje. Jak jsme si řekli výše, efektivní možnosti výstavby dalších velkých přehrad jsou limitované a omezené spíše na menší podhorská vodní díla, kde mohou plnit i protipovodňovou ochranu – protože zadržovat vodu na vyschlých potocích v krajině suchého Žatecka opravdu není efektivní.

Další limity přináší geologie Česka. Takzvané Moldanubikum zasahuje jih, západ a část středu Čech a Českomoravskou vrchovinu a tvoří jej většinou metamorfované horniny jako ruly, pararuly a svory doplňované žulami. Voda se tam nemůže vsakovat do hlubin, je vázána na mělké systémy puklin, trhlin a zlomů, které nedokážou akumulovat její větší množství. Hluboké zvodně české křídové pánve a jejích moravských výběžků či dalších pánevních oblastí, které jsou k filtraci a ukládání vody geologicky vhodnější, pak trpí nadměrným čerpáním, chybějícím zásobováním vody z odtávajícího sněhu a plošným odvodněním zemědělské půdy melioračními trubkami (týká se zejména lehčích půd, kde voda místo vsakování odtéká trubkami pryč). Právě proto je tak důležité zadržování vody v celé ploše krajiny – tedy v půdním profilu, odkud se dostává do hlubších vrstev půdy, a napájí prameny a podzemní rezervoáry. Jde také o velmi efektivní způsob skladování vody v krajině. Cestou jsou proto nejen moderní zemědělské technologie, ale také vyšší pestrost krajiny či zalesňování celých povodí, což vede k lepšímu plnění podzemních rezervoárů i malý vodní cyklus v krajině.

Zásadním problémem, který v diskusi půda vs přehrady zaniká, je ovšem kvalita disponibilní vody – ta souvisí s její kvantitou. Naše stávající technologie čištění odpadních vod počítají s tím, že v řekách zůstává určitý průtok, který je schopen rozpustit částečně vyčištěné odpadní vody – ve kterých při stávajících metodách a postupech zůstává určité množství organických látek a fosforu. Pokud je vody celkově méně a je díky vlnám veder teplejší, zvyšuje se v řekách i vodních nádržích množství sinic. Třeba letos mnohé menší potoky kolem Prahy plnila hlavně přečištěná voda z čističek. Nový vodní režim proto vyžaduje další investice do čistírenských technologií.

Všechny cesty k řešení naší národní vodní bezpečnosti jsou velmi nákladné. Stát ovšem v budoucnu bude mít celou řadu priorit – od obrany přes sociální a zdravotní systém až po adaptaci krajiny na klimatickou změnu – a nemůže je uspokojovat bez navýšení finančních prostředků. Ostatně, jen v nadcházejícím roce se rovnají příjmy státu povinným výdajům na mandatorní platby a úhradu státního dluhu. Aby klimatickou adaptaci neplatili lidé z vlastních kapes, musí je financovat stát prostřednictvím dodatečných daňových příjmů, primárně v oblasti zdanění miliardářů a nadměrných zisků korporací, digitálních daní, zdanění kapitálu či špinavé a luxusní spotřeby.

Dneškem zřejmě končí druhá část „tereziánského“ babího léta, která se v běžných letech vyznačuje ranními mrazíky, chomáčky a příkrovy mlh, postříbřenými vlákny pavoučích sítí a sluncem pozlacenou krajinou o polednách. Letos bylo babí léto přes krátící se interval bílého dne neobvykle teplé, dlouhé a suché – a příznačné mrazíky a mlhy většinou chyběly. Nyní nás čekají takzvaná šimonská chladna, tedy povětrnostně již méně příznivé období vrcholícího podzimu s příznačným zvýšený výskytem sychravý chladných a větrných dnů, ranních mrazíků, mlh a jinovatek. Dříve docházelo ve vyšších polohách i k silnému sněžení a déšť se sněhem se vyskytoval i ve středních polohách. Přiznám se, že letos budu sledovat každý milimetr deště či vody v podobě sněhu nejen v létě, ale i v zimním období, protože míra doplnění vláhového deficitu rozhodne o tom, jak náročný nás čeká příští rok – v zemědělství, průmyslu i zásobování obyvatelstva vodou.

---

reklama

---