Michal Skalka: Jak nezabít tetřívka
Zvířecím symbolem Krkonoš není ani jelen, ani vlk, ale tetřívek obecný. I když je velký asi jako slepice, moc lidí ho nevidělo. Je velmi plachý a lidí se bojí. A ještě k tomu ho je málo. V celé České republice živoří jen 800 až 1 000 kohoutků, slepiček je asi stejně. V Krkonoších bylo v roce 2001 asi 135 kohoutků, ale v roce 2017 už jen 74! Vymírají. Pokud něco neuděláme, tak do roku 2040 zahyne poslední.
Těžký život tetřívka v Krkonoších
Velkým problémem tetřívka v Krkonoších v zimě jsou skialpinisti, běžkaři a sněžničáři, nebo skútristi, kteří opouštějí vyznačené cesty v I. zóně KRNAP. Ty často vedou přes zimoviště tetřívků, tedy místa, kde se tetřívci zahrabávají do sněhu a přežívají zimu. Za ranního šera a večerního soumraku ze záhrabu vylezou, a jdou sezobat nějaké jehličí. Víc toho v zimě k jídlu nemají. Na to, že po cestě přes jeho zimoviště chodí lidi potichu, si zvyknou. Když ale lyžař nebo člověk na sněžnicích sejde z cesty do volného terénu, probudí je.
V Krkonoších, stejně jako jinde, platí, že jeden turista = žádný turista. Ale v roce 2017 se na území Krkonošského národního parku pohybovalo kolem 4,7 milionů návštěvníků, a počty outdoorových nadšenců rychle stoupají. A teď si představte, že vás každou noc někdo budí tím, že vám chodí po ložnici… Probuzení tetřívci pak musejí sehnat další jídlo na to, aby je neplánované probuzení nevysílilo k smrti. Je to podobné jako s autem v zimě - každý studený start opotřebuje motor víc, než desítky najetých kilometrů s teplým motorem. Shánění potravy přes den na víc pro ně znamená nebezpečí, že je lépe uvidí a snáze uloví liška nebo jiný predátor.
Druhým problémem jsou fotografové, kteří chtějí udělat skvělý snímek tokajících tetřívků. Tok probíhá brzy ráno na loukách hned po sejití sněhu. Sebemenší vyrušení je vyplaší a místo toho, aby se věnovali rozmnožování, utečou, a z námluv není nic. To by se asi nelíbilo nikomu. Ondřej Prosický, jeden z nejlepších českých fotografů přírody, řekl, že i když používá nejlepší maskovací techniky, tak zvířata, která fotí, o něm z 90 % vědí; proto jezdí fotit tetřívky do Skandinávie, kde jich hodně. Šance, že se před tetřívkem dokáže fotograf dokonale ukrýt je mizivá. Šance, že mu znechutí rozmnožování – velká.
Třetím problémem jsou boudaři, kteří zásobují chalupy v tetřívkových tokaništích začátkem jara, tedy v době, kdy tetřívci tokají brzy ráno. Při námluvách se o svoje pocity nechtějí dělit s někým jiným než se svojí vyvolenou, i když ten jiný jen veze rohlíky k snídani. Je tedy otázkou, jak schopni a ochotni jsou boudaři z chalup v tetřívkových „ložnicích“ upravit svůj provoz.
Čtvrtým problémem jsou lyžařské vleky a záchranné sítě kolem sjezdovek. V mlze a šeru jsou špatně vidět a náraz do nich tetřívek většinou nepřežije. Ano, je to sice nepravděpodobné, ale takové případy se v Krkonoších skutečně staly. Správa KRNAP proto přestala používat drátěná pletiva na oplocení mladého lesa v tetřívčích „ložnicích“.
Dalším velkým nepřítelem tetřívků jsou divoká prasata, lišky a krkavci, kteří jsou všude, tedy i na krkonošských hřebenech. Dokáží hnízdo, které je na zemi zničit i s jeho obyvateli. Zatím co prasata a lišky se běžně loví, protože v krajině chybí velké šelmy, tak krkavec je pták chráněný zákonem a lovit se nesmí. Nastává tak zapeklité ochranářské dilema - co dělat, když chráněné zvíře žere jiné chráněné zvíře. Naštěstí krkavci nejsou pro tetřívka pravděpodobně ten největší problém.
Úplně jiným problémem, na který může tetřívek v Krkonoších doplatit, je fragmentace krajiny a jistý konzervatismus tetřívků. To je to, jak jsou Krkonoše rozsekané frekventovanýma cestami, sjezdovkami, zástavbou atd. Zdá se, že 150 tetřívků v Krkonoších (kohoutků a slepiček dohromady) je dost, protože na životaschopnou populaci jich stačí 100. Není to úplně pravda. Celá krkonošská tetřívčí populace je složená ze čtyřech menších, z nich ta největší čítá asi 80 ptáků obého pohlaví. To je pod limitem. Genetika bývá neúprosná, a čím méně tetřívků v populaci, tím větší šance na genetické problémy. Tetřívci jsou ptáci dost konzervativní. Tam, kde se vylíhnou, tak pak žijí. Slepička se pohybuje do 5 – 6 km od rodného hnízda, kohoutek je konzerva o dost větší – dál jak 1 km nejde. Z toho vyplývá to, že tetřívci z Harrachova se nepotkají s tetřívky z Dlouhého hřebene ve východních Krkonoších.
Jak pomáhá tetřívkovi Správa Krkonošského národního parku
Pomineme-li to, že se snaží na vymírání tetřívků upozornit (a jestli čtete tento článek, tak to asi už víte), tak se snaží:
• skialpinisty a jiné outdoorové nadšence udržet na značených cestách;
• přesvědčit fotografy o tom, že hezčí fotky tokajících tetřívků udělají třeba ve Finsku, než v Krkonoších;
• jednat s místními budaři o tom, zda by mohli zásobovat v dubnu a květnu až po 8. hodině ranní;
• lovit prasata a lišky;
• vytvářet na odlehlých místech tzv. tetřívčí centra, což jsou 1 – 7 ha velké paseky, kde je pár solitérních stromů, borůvčí a dost volné plochy, kde tetřívci mohou tokat (a při tom doufat, že to bude dost blízko ke stávající tetřívčí „ložnici“, aby se tam tetřívci rozšířili.
Jak můžete pomoci tetřívkovi v Krkonoších přežít právě vy
Pomoc je velmi jednoduchá - nevstupujte mimo značené cesty v I. zóně KRNAP a chovejte se tam tiše. Tedy dodržujte Návštěvní řád (zde: Opatření obecné povahy č. 2/2010 – Návštěvní řád Krkonošského národního parku (účinnost od 1. 10. 2010)). Tetřívky se nepokoušejte hledat, fotografovat ani jinak rušit. Pokud máte psíka, mějte ho na vodítku, případně pod stálým dohledem a nedopusťte to, aby běhal mimo cesty.To, jestli tetřívek u nás přežije rok 2040, závisí na nás všech.
Kdo je ten tetřívek
Tetřívek obecný (Tetrao tetrix) je středně velký hrabavý pták příbuzný většímu tetřevu hlušci. Samec tetřívka se od samičky výrazně liší. Samec je převážně černý s modrozeleným kovovým leskem. V křídle má bílou pásku, bílá jsou i některá pera v ocase. Jeho vnější pera jsou lyrovitě zahnutá. Zvláště v období toku má na hlavě červené kožovité výrůstky nazývané poušky. Slepička je rezavě hnědá, tmavě kropenatá, aby nebyla na hnízdě v suché trávě na zemi vidět.
Většina tetřívků žije ve Skandinávii a na Sibiři. Ve střední Evropě je tetřívek rozšířený jen ostrůvkovitě, a to hlavně na horách. U nás se ještě kolem roku 1950 vyskytoval na většině území, v nyní se jeho rozšíření omezuje zejména na Krušné hory, Šumavu, Krkonoše a Jizerské hory. Ve vnitrozemí je jen ve vojenských výcvikových prostorech Libavá a Doupovské hory. Vyhledává otevřenou krajinu s mozaikou rašelinišť, lesních porostů různého stáří a luk, pastvin nebo pasek. Jeho množství v posledních desetiletích u nás i v celé Evropě klesá. Současný stav v ČR se odhaduje na 800–1000 samců, a za posledních 30 let poklesl o 80 %, na Šumavě dokonce o 95 %! Krkonoše s odhadovanou početností 75 samců (sčítání v roce 2017) tak zůstávají jednou z posledních dvou oblastí u nás (spolu s Krušnými horami), kde má populace tetřívka šanci na přežití.
Péče o hnízdo, vajíčka i mláďata spočívá výhradně na slepičce, která snáší 6–10 vajec do mělkého důlku v zemi vystlaného trávou a vlastním peřím. Kuřata se líhnou asi po 25 dnech a hned po oschnutí opouštějí hnízdo. Už od prvního dne si za pomoci matky vyhledávají potravu, většinou mravence a další hmyz, po jednom týdnu jsou schopna dokonce poletovat. V rodinách se zdržují do konce léta a na podzim se rozdělují do hejn podle pohlaví.
Tetřívčí tok začíná již v březnu (někdy i v únoru) a trvá do začátku června. Nejsilnější je brzy ráno, ale výjimkou není ani večerní tok. Samci během něho vydávají zvuky nazývané pšoukaní, bublání a kodrcání.
Území KRNAP a část jeho ochranného pásma byly vyhlášeny jako jedna z ptačích oblastí České republiky, jejímž předmětem ochrany je (vedle dalších ptačích druhů) právě tetřívek obecný (viz nařízení vlády č. 600/2004 Sb.). Dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. k zákonu č. 114/1992 Sb. patří také mezi silně ohrožené druhy České republiky.
reklama
Michal Skalka: Umilovat přírodu v Krkonoších
Jak moc jsou krkonošské sjezdovky zelené?
Kde se u nás dají nejlépe stopovat ledovce? V Krkonoších