Miroslav Bobek: Letní návrat do Údolí klášterů
V této stepi jsme postupně začali vybírat nejvhodnější místa pro budovu reintrodukční stanice a zejména pro dvě dvojice ohrad, vždy jedné velké, o ploše 30 až 40 hektarů, a druhé menší, zhruba tříhektarové.
Podobný úkol se v nekonečné krajině může jevit jako banální, jenže zdání klame. Každá ohrada by měla přiléhat k vodě, avšak nesmí zahrnovat příliš velkou plochu mokřiny.
Uvnitř by neměly být srázy, ale pokud možno ani úplná rovina; koně potřebují malé vršky, na nichž by se v létě ochlazovali, a také mělké prolákliny, kde by se ukryli v zimě.
Je potřeba, aby se všechny ohrady daly snadno kontrolovat i obsluhovat. A tak dále, a tak dále…
Střídavě jsme procházeli terénem a vraceli se do jurty ke snímku krajiny, který jsme poskládali z desítek záběrů pořízených dronem.
Lukáš Divoký a David Broda zaměřovali v terénu nové a nové body a uvnitř je zakreslovali do snímku, kam pak také promítali další a další polohy i tvary ohrad, a jak se obávám, chvílemi ztráceli naději, že se nám nad soutok řeky s potokem podaří všechno umístit.
Ale nakonec jsme tenhle hlavolam přece jen vyřešili!
Další čeští a mongolští kolegové se paralelně věnovali výzkumným pracím. Po pravdě – asi nikdy nezapomenu, s jakou radostí mi profesor Battör přinesl ukázat epruvetu s nasbíranými klíšťaty.
Smyslem výzkumů je přitom nejenom to, abychom měli Údolí klášterů dokonale zmapované a byli co nejlépe připraveni na reintrodukci koní Převalského, ale také abychom byli schopni posoudit změny, které jejich návrat do krajiny postupně přinese. To je ale pořád ještě hudba dosti vzdálené budoucnosti.
Předtím nás čeká množství stavebních prací, což bude v liduprázdné a velmi obtížně dostupné krajině vzdálené přes tisíc kilometrů od Ulánbátaru docela tvrdý oříšek…
reklama