Miroslav Bobek: Velvyslanci divoké přírody

Podle knihy Genesis měla Noemova archa 300 stop na délku a 50 stop na šířku. Převedeno do současných jednotek měřila zhruba 135 krát 22 metrů. Vtěsnat na ni po páru, či dokonce sedmi párech každého zvířecího druhu musel být naprosto neřešitelný úkol. Stejně tak je nemyslitelné, aby se Noemovou archou, která přinese spásu všem ohroženým druhům živočichů, staly zoologické zahrady. Na to jich je příliš málo a jsou příliš malé. Jistě, některé druhy se jim zachránit podařilo. Zářným příkladem může být kůň Převalského, který za své přežití do značné míry vděčí naší Zoo Praha. Ale marná sláva, všechny „potřebné“ zoologické zahrady nespasí.

Zoo však mohou pomoci také jinak, a to ochranou ohrožených druhů přímo v oblastech jejich výskytu, in situ. Ve srovnání s „Noemovou archou“ má tento přístup přinejmenším dvě zásadní výhody. Za prvé: je daleko lepší zabránit vyhubení daného druhu, než jej posléze pracně vracet do volnosti (což v některých případech ani není možné). A za druhé: ruku v ruce s ochranou in situ jde ochrana prostředí, které příslušný druh obývá, v důsledku tedy rovněž mnoha a mnoha dalších organismů.

Příkladem tohoto druhého přístupu může být naše snažení v Kamerunu. „Vlajkovým druhem“ je tam pro nás gorila nížinná, ale jestliže se snažíme omezit pytláctví a ničení pralesa, prospíváme tím i tolika dalším druhům, že jejich seznam by zabral podstatnou část prostoru, který je vymezen pro tento text.

V tomto smyslu jsou pak gorily nížinné v naší zoologické zahradě jakýmisi velvyslanci divoké přírody. Díky jejich přítomnosti získáváme veřejnost pro myšlenku jejich ochrany – a díky jejich přítomnosti se nám také daří získávat prostředky na práci v Kamerunu. Podobných velvyslanců však máme v zoo celou řadu. Například luskouny.

Těmto „velvyslancům divoké přírody“ samozřejmě musíme vytvářet optimální podmínky k životu. Nejde přitom jen o prostor nebo vhodné složení potravy, ale stejně tak o to, aby žili v přirozených sociálních skupinách, mohli mít mláďata a měli také dostatek vnějších podnětů. Tomu slouží tzv. enrichment, který může mít řadu podob, od ukrývání pochoutek po složité hlavolamy.

Současně je nesmírně důležité, aby přítomnost těchto velvyslanců měla smysl. Musí být vidět, musíme o nich mluvit, musíme je přibližovat lidem. V tom nám pomáhá i to, že mají jména, že o nich můžeme mluvit jako o osobnostech. Vždyť co by to bylo za velvyslance, kdyby zůstával skryt v anonymitě?

---

reklama

---