Miroslav Koranda: Perpetuum mobile místo uhlí

Jezero.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Miloš Štáfek

Ideou z dílny státního podniku Palivový kombinát Ústí se podle médií pozitivně nakazil i ministr průmyslu. A nejen on - i mnoha mým nazelenalým přátelům ze Sudet se myšlenka zatopených dolů vyrábějících prý tolik elektřiny jako dva bloky jaderné elektrárny zalíbila a sdílejí ji všemi směry.

Ironická narážka na perpetuum mobile ovšem dává smysl. Přečerpávací elektrárny energii sice vyrábějí, ale taky jí dost spotřebují, světě div se, na přečerpávání vody. Čerpají, když je elektřiny v síti nadbytek a vyrábějí ve špičce. Jsou spíše akumulátory než plnohodnotnými producenty elektřiny. Proč ale píáristé Palivového kombinátu zamlžují pravou podstatu přečerpávacích elektráren a snaží se plánované jezerní kaskádě vytvořit image vodního Temelína?

Promovaní inženýři ♫

Jen Kostel Nanebevzetí Panny Marie tehdy inženýři po kolejích přesunuli a zachránili před zbořením. Jak ale říká starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt, byl to úspěch především technický a inženýrský, spíše než památkářský.

Tentokrát se nebude přesouvat kostel ani bořit město nebo vršit výsypka. Bude se budovat vodní a energetické veledílo.

Že vody nebude podle některých odborníků dostatek a podloží je nevyzpytatelné? Nevadí, my to dokážeme. A že stavět přečerpávací elektrárny může být ekonomický nesmysl? No…my to dokážeme!

Zatopit, nebo skutečně oživit

Podobně o Severozápadu uvažuje neméně významný krajinář Vladimír Sitta. V chomutovské senátorské kanceláři v listopadu řekl, že není velký rozdíl mezi povrchovým dolem a plošně zaplavenou krajinou (poslechněte si jej). Šéf krajinářského ateliéru na fakultě architektury ČVUT podobně jako jeho chilská kolegyně doporučil namísto technicistního přístupu ke krajině vydat se cestou větší bio/diverzity.

Neznám to nejlepší řešení. Ale vím, že přesně takové názory krajinářů a těžařským myšlením neposkvrněných odborníků by měly dostat ve veřejné diskusi mnohem víc prostoru ještě před tím, než si páni inženýři definitivně znovu dokážou, jak to s krajinou umí.

Tvořivost namísto velikášství

Jasně – leckdo může namítat, že na změnu přístupu je pozdě, že o zaplavovacích plánech je už dávno rozhodnuto. Není ale nic snazšího než otevřít opravdovou diskusi. Mnohem více by teď měli být slyšet také místní aktivní patrioti, tvůrčí talenti i široká veřejnost.

Palivový kombinát už na zatím neveřejné studie k jezerům vynaložil téměř 10 milionů korun. Další analýzy za miliony se chystají. Za takové peníze by se dalo pořídit hodně užitečné práce i těch nejlepších světových krajinotvůrců, urbanistů a strategických plánovačů.

Jen malou útěchou je, že vedení státního podniku je otevřené spolupráci s nezávislými architekty, s kterými třeba dotváří krajinu jezera Milada u Ústí nad Labem.

Celkový dojem z chladně technokratického, zpátečnického a nezdravě velikášského přístupu k přeměně Podkrušnohoří ale stejně přetrvává, a nabízí se tak otázka, zda by koordinací rekultivačních plánů neměl být pověřen subjekt více vzdálený těžařské loby a o dost bližší nezávislým odborníkům.

Máme tu vyzkoušeno, naposledy při miliardách utracených z ROP Severozápad, že investice do betonu samy o sobě ke zlepšení prostředí nestačí.

Vážně by stálo za to, aby to politici rozhodující o přeměně Podkrušnohoří zkusili trochu jinak. S větším citem pro věc.

A moji ekologicky smýšlející přátelé nadšení představou megawatových jezer by si mohli připomenout jeden bonmot z loňského souboje titánů filozofie – je třeba dát si pozor, aby to světlo, které vidíte na konci tunelu, nebyl jen další, v tomto případě hnědouhelný, vlak.