Miroslav Petr: Ach ty plasty!

Řekněte mi, kolik druhů plastů se používalo, když jste se narodili, a já vám povím, kolik je vám let. Asi tušíte, že u těch nejstarších mezi námi to bude nejjednodušší. Začínali bychom totiž u bakelitu, prvního plně syntetického plastu. Dnešní sortiment těchto materiálů čítá již na tisíce druhů. Ovšem problém s plasty není ani tak v tomto počtu, jako především v množství stále rostoucí produkce a na ní navazující likvidaci použitých plastových výrobků. Ano, jen přibližně 10 % je v současnosti recyklováno, zbytek se stává odpadem. Navíc mezinárodní vyjednávání představitelů cca 180 zemí pod hlavičkou OSN s cílem uzavřít „Úmluvu o znečištění plasty“, která by zahrnovala jejich celý životní cyklus, stále nedospělo k tolik žádoucí dohodě. Proč tomu tak je a jaké jsou postoje a zájmy jednajících stran nabídly na únorovém semináři Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ) odpovědi jak přímých účastníků tohoto mezinárodního procesu, tak i dalších našich odborníků.

Na vině jsou protichůdné zájmy celých skupin států - od velkých producentů ropy a plastů až po rozvojové ekonomiky. Nepříznivě do procesu vyjednávání zasahuje i měnící se geopolitická situace, respektive probíhající konflikty, a k neúspěchu přispělo i nezvládnuté vedení vyjednávacího procesu nyní již minulého předsedy INC (Mezivládní vyjednávací výbor), vysvětlil Jan Maršák, ředitel odboru cirkulární ekonomiky a odpadů MŽP, který se za Českou republiku mezinárodního jednání účastní.

Jindřich Petrlík, vedoucí programu toxické látky a odpady v neziskové organizaci Arnika, další přímý účastník neúspěšné ženevské konference v minulém roce, konstatoval, že znečištění plasty již překročilo planetární hranice. A představa, že řešení přinese recyklace plastů je zcela mylná. Zásadní je omezení jak výroby, tak i spotřeby těchto materiálů.

Jeho kolegyně Nikola Jelínek, odbornice na chemické látky v životním prostředí, zmínila výsledky studií na kterých se Arnika v rámci IPEN (International Pollutants Elimination Network) podílela v Thajsku a v Keni. Pomocí monitorovacích náramků byly sledovány chemické látky pronikající do organismů pracovníků z provozů jako je recyklace a zpracování plastů. Ty obsahují přes 13 tisíc jednotlivých látek, z toho u třech tisíc panují obavy z jejich negativních zdravotních účinků v podobě endokrinních disruptorů, látek vyvolávajících rakovinu, látek toxických pro lidskou reprodukci, látek s imunologickými a neurologickými dopady a látek poškozujících játra, ledviny i mozek. Vystupující mluvila v této souvislosti o koktejlovém efektu, kterému se nedá v dnešní době vyhnout.

Lukáš Pokorný, koordinátor mezinárodní spolupráce z Národního centra pro toxické látky, Recetox, př. f. MUNI, Brno, z organizace zabývající se plasty z hlediska jejich toxického působí na zdraví a životní prostředí a vyhodnocováním rizik, předcházející příspěvek ještě doplnil. Uvedl, že látky z plastů, kterými jsme obklopeni, se dostávají do lidského těla vdechováním, v potravinách, a pronikají i přes kůži. Zvláště zranitelné jsou děti a těhotné ženy. V rámci několika projektů zkoumají možná rizika u plastového nádobí a u sto druhů plastových hraček, dále i zdravotní rizika mikroplastů (menší než 5 mm) a nanoplastů (menší než 1 mikrometr).

Podrobněji o mikroplastech hovořila Petra Innemanová z Ústavu pro životní prostředí, př. f. UK Praha. Dlouho se jejich existence ignorovala, uvedla. Nyní je díky dálkovému přenosu nacházíme v ledě Arktidy i na vrcholcích hor a v čistírenském kalu. Velkým rizikem je, že se na nich koncentrují pesticidy a další toxické látky. Pokud jde o nanoplasty, tak ty mohou vyvolávat poškození již na úrovni jednotlivé buňky.

Miroslav Šuta, předseda Centra pro životní prostředí a zdraví z.s., vzpomenul, že na ftaláty v hračkách upozorňoval spolu s kolegy již v roce 2000. Ze strany hygieny však bylo toto varování tehdy označeno jako strašení. Připomněl také, že mikroplasty se vyrábějí dokonce i cíleně, například jako přísada do zubní pasty. Za nejvýznamnější jejich zdroje však považuje povrchy hřišť, otěry z nátěrů a pneumatik. A ještě dodal, že o tom, co v lidské buňce způsobují se doposavad ví jen velmi málo.

V rámci diskuze doplnila svého kolegu z Recetoxu Petra Přibylová, vedoucí tamní laboratoře. Poukázala na expozici dětí enormní koncentrací zpomalovačů hoření v hračkách pro předškolní děti a potvrdila podle vlastních i zahraničních studií prokázání přenosu mikroplastů a nanoplastů z matky na plod.

Z uvedených příspěvků vyplynulo, že řešení problematiky znečištění plasty je běh na dlouhou trať. A nelze tu spoléhat ani na recyklaci, ani na tzv. bioplasty. Nuže, zatímco na první otázku textu lze jakž takž odpovědět, v závěru se nabízí otázka ještě zapeklitější. A sice, když již zjistíme, kolik mikroplastů v našem těle máme, jak dlouho zůstaneme ještě plastičtí. Zdá se tedy, že to s touto civilizační hrozbou bude ještě hodně napínavé. A to jak na té úrovni globální, tak i na úrovni jednotlivce. Každého z nás, bez výjimky.

Záznam z uvedeného semináře a další informace naleznete zde.

---

reklama

---