Iva Nachtmannová: Pohodlný nákup – za jakou cenu?
Mrtvé centrum
Jaké triky jsou používány na dodavatele zboží? Například „zalistovací poplatky“ – aby mohl výrobce vůbec umístit své výrobky v regálech hypermarketu, platí za každý druh určitou částku. Za výrobky hypermarket platí, až když se všechny prodají, podle údajů ministerstva průmyslu a obchodu jsou faktury splatné až za tři čtvrtě roku. Mimoto smlouvy s hypermarketem obsahují klauzule, že se neprodané zboží výrobci vrátí, dál si musí až několikrát do roka zaplatit předváděcí, ochutnávkové nebo slevové akce, a pak se přidávají poplatky za umístění na dobrém místě, ve výši očí zákazníka či na jiných viditelných místech, jako jsou křižovatky mezi regály. Což je pro menší výrobce, žijící takřka od faktury k faktuře, téměř likvidační.
Přesto na tento způsob obchodu přistupují. Proč? Statistiky hovoří jasně: podle agentury Incoma v listopadu 2003 utratilo většinu svých měsíčních výdajů v hypermarketech 37 % obyvatel ČR, kdežto v menších samoobsluhách nakupovalo 18 % a v pultových prodejnách jen 5 % obyvatel. Bez prodeje v hypermarketech by se výrobci těžko uživili. Proto přistupují i na prodej svého výrobku pod značkou řetězce, ačkoli tím riskují ztrátu známosti své značky a v případě nespokojenosti řetězce i ztrátu velké části odbytu. Hypermarket o zboží nepřijde, doveze si ho ze zahraničí – často ze zemí, kde nadnárodní společnost provozující prodejnu sídlí. Tam také proudí následný zisk.
Důsledkem zmíněných statistik je zavírání malých prodejen nejen v okolí hypermarketu, často ale i v centru. Pak zde vznikají jen prodejny s levným a nekvalitním zbožím, případně večerky, sem tam specializovaný obchod. V materiálu Strategie pro Brno, který vypracoval útvar hlavního architekta, se uvádí, že „podíl potravin na celkové obchodní ploše se trvale snižuje (od roku 1997 do roku 2000 o 9 %) a vlivem krachu malých obchodů s potravinami činí např. v centru města jen 13 %. Věci základní potřeby se tak stávají v centru těžko dostupné, zvlášť pro pěší, a život se tak nuceně přesouvá na městské periferie.“ Pokud je hypermarket na kraji města spojen se zábavním centrem, multikinem a restauracemi, centrum města zvolna ztrácí i tuto funkci a vylidňuje se.
Brigádníci na čtvrt roku
Ani přístup hypermarketů (ale i jiných velkoplošných prodejen) k zaměstnancům není vstřícný. Dřív uzavíraly tyto obchody smlouvy na dobu určitou, a pokud si zaměstnanec na něco stěžoval, jednoduše mu smlouvu neobnovili. Podle současné legislativy obnovovat smlouvy na dobu určitou se stejným zaměstnancem nelze víc než dvakrát. Proto vymysleli manažeři nový trik: zaměstnance propustí den před uplynutím tříměsíční zkušební doby a přijmou nového. Anebo uzavírají smlouvy jiného typu, například dohody o pracovní činnosti. U těchto smluv nemusí platit za zaměstnance zdravotní pojištění. Proto je v hyper a supermarketech tolik personálu s cedulkou „brigádník“.
Sdružení Nesehnutí už pět let vede informační kampaň proti hypermarketům a dalším řetězcům, nazvanou Zaostřeno na hypermarkety. Milan Štefanec z Nesehnutí říká, že kontaktovali i lokální prodejce, jestli by se s nimi nechtěli spojit při nějaké aktivitě. Ti se ale nepřidali: nejdřív je ani nepovažovali za konkurenci. Později už se báli vystoupit otevřeně proti, aby je řetězce nezlikvidovaly krátkodobým poklesem cen u zboží, ze kterého malé obchody žijí.
Hypermarkety a krajina
Hypermarkety se často staví na okrajích měst, ty větší dokonce za hranicemi města. Pro investory je totiž mnohem jednodušší jednání se zastupitelstvem malé obce. Vidina nových pracovních míst a příslib podpory ve formě výstavby kanalizace, chodníků či výsadby zeleně zastupitelům samozřejmě připadá jako výhodný obchod. Proto ochotně změní územní plán na přání investora. Ale není to problém ani pro zastupitelstva větších měst. „U nás v Brně považuje vedení města územní plán za socialistický přežitek. Dílčí změny provádějí běžně,“ říká Milan Štefanec z Nesehnutí.
Pokud je pozemek zemědělská půda, nebývá jeho vyjmutí z půdního fondu pro investora velký problém. Zemědělské půdy je dost, často leží ladem, protože Evropa trpí přebytky. Že je vznik kvalitní orné půdy otázkou staletí a změna je to nevratná, tím se dnes většina veřejnosti nezabývá.
Podle zkušeností různých občanských sdružení ani zřetelný zásah stavby do životního prostředí a jeho poškození neznamená, že se stavbě podaří zabránit. „V případě brněnského hypermarketu Carrefour se jednalo o pozemek, kde se nacházel mokřad s několika druhy chráněných živočichů. Dozvěděli jsme se o tom a chtěli se zapojit do správního řízení. Z magistrátu nám přišlo vyrozumění, že ke správnímu řízení nebudeme přizváni, protože nejde o poškozování životního prostředí, naopak území ‚... bude teprve novou výstavbou zkulturněno a stavba samotná bude doplněna vzrostlou zelení.‘ Podali jsme na magistrát správní žalobu k soudu, ale mezitím hypermarket získal územní rozhodnutí a stavební povolení a teď už dva roky stojí. Zatímco naše žaloba stále leží u soudu,“ stěžuje si Milan Štefanec. Jak dokládá případ pražského Carrefouru Eden z minulého čísla EkoListu, ani soudní rozhodnutí však nemá v českých končinách dostatečnou váhu. V Boršově nad Vltavou, vesnici u Českých Budějovic, v roce 1999 zase občanská sdružení namítala, že stavba tzv. Střediska obchodu a služeb, což byl pouze jiný termín pro hypermarket, má ležet v říční nivě Vltavy a zároveň zasahovat do ochranného pásma říčního biokoridoru. Oddělení vodního hospodářství magistrátu Českých Budějovic se stavbou souhlasilo, aniž by v dokumentaci byla mapa dotyčného území s vyznačením vrstevnic a zátopového území. A okresní úřad nakonec se stavbou souhlasil, přestože dokumentace o dopadu stavby na životní prostředí byla neúplná. Úředníci došli k závěru, že území je zorané, a proto nemůže být považováno za údolní nivu, jak je definována v zákoně.
Mnozí zastupitelé či radní měst se obvykle také nepozastavují nad zvýšenou dopravní zátěží po postavení hypermarketu. Situace často vypadá tak, že radnice poskytne pozemek, inženýrské sítě a nakonec hradí i úpravy silnic vedoucích k hypermarketu, protože si tyto úpravy nedá jako podmínku do smlouvy s investorem stavby. Když počet aut projíždějících oblastí několikanásobně stoupne, radní se diví.
Přímo ke zdroji
Milan Štefanec z Nesehnutí na příkladu Brna dokládá, že postup radnic v ČR ohledně hypermarketů je živelný a nekoncepční. Jako pozitivní příklad uvádí nizozemské město Utrecht. „Tam si nechalo vedení města udělat studii o kupní síle zdejších obyvatel a z ní vycházelo při tvorbě územního plánu. Radní zjistili, že aby se nepoložily malé obchody v centru, snese město jen určitý počet velkoplošných obchodů. Stanovilo konkrétní místa vhodná z hlediska města a vypsalo výběrová řízení, takže mělo situaci pod kontrolou.“
Počet velkoplošných prodejen v ČR ovšem nadále roste, podle ekonomů trh ještě není nasycen, počítají totiž – podle situace v západní Evropě – s jedním hypermarketem na 20–30 tisíc obyvatel. V současné době připadá u nás jeden hypermarket „pouze“ na zhruba 62 tisíc obyvatel.
Co místo hypermarketů nabízejí alternativní ekonomové? Takzvanou ekonomickou lokalizaci. „Nejznámějším příkladem ekonomické lokální alternativy, která souvisí s produkcí potravin, je přístup označovaný jako biokluby, přímý prodej, či ‚komunitou podporované zemědělství‘. O co jde? Farmář se spojí se svými zákazníky a dodává jim pravidelně své zboží přímo. Často to bývá naopak – skupina lidí, která chce zdravé potraviny (a čisté svědomí), si najde „svého farmáře“ a toho pak podporuje. Dohodnou se na pravidelné dodávce zeleniny, ale někdy i dalšího zboží, a jeden ze skupiny pro ni jednou nebo dvakrát týdně jezdí,“ píše Naďa Johanisová ve sborníku věnovaném této problematice. Farmář by měl žít v okolí, v Bionovinách se uvádí jako maximální vzdálenost 100 km. Výhodou kromě minimální dopravní zátěže, balení a konzervace zboží je také například možnost ovlivnit skladbu pěstovaných plodin. Nevýhodou je nutnost přizpůsobit se sezónní nabídce zeleniny a ovoce a celkové výrazné uskromnění. Alternativou je podle Johanisové i ještě stále v ČR rozšířené zahrádkaření.
Milan Štefanec z Nesehnutí říká, že určitá alternativa také v Česku existuje ve formě sítí malých samoobsluh jako Brněnka nebo Včela. V nich si prodejci zachovávají svou nezávislost a zároveň můžou využít možnosti hromadných objednávek, a proto jsou schopni udržet srovnatelné ceny zboží jako v supermarketech. Přitom jsou v českých rukou, a proto odebírají zboží převážně z lokálních zdrojů. A pak – pro důchodce a méně pohyblivé občany jsou tyto malé prodejny v blízkosti bydliště neocenitelné.
reklama
