Jan Zrzavý: Případ turecké myši aneb Věda a ochrana přírody, část první

Ochraně přírody se kdysi přihodila věc s dalekosáhlými následky: rozhodla se legitimizovat samu sebe přírodovědou. Vůbec to tak nemuselo být, ochranářství začínalo jako záležitost estetická, možná etická, ale rozhodně ne vědecká, spontánně se chránily „přírodní památky“, všeliké malebnosti a pozoruhodnosti, zkrátka Panská skála nebo orel. Jenže argumentace ve stylu „máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá“ se zdála slabá; proto byla nahrazena jakoby odborným povídáním o ekosystémech a biodiverzitě. Nic proti tomu, cosi jako „ekosystémy“ snad na Zemi opravdu nalézt lze, když se chce, a jakousi „biodiverzitu“ také můžeme měřit, když si usmyslíme, že to má nějaký smysl, ale ochrana přírody tím na sebe vzala těžké břímě. Nejenže sleduje výkyvy v celospolečenské prestiži vědy (je to sinusoida, ale v posledním půlstoletí jako celek nahnutá směrem dolů), ale především se objekt i metody ochrany přírody nutně mění s vývojem přírodních věd. A ty se vyvíjejí neustále.

Podíváme-li se na Červený seznam IUCN, zjistíme, že mezi kriticky ohroženými druhy živočichů najdeme nejen nosorožce a gorily, ale také pěknou řádku různých, vesměs tropických, obvykle horských nebo ostrovních drobných hlodavců, tedy „myší“. O většině z nich pochopitelně vůbec netušíme, jak moc jsou ohrožené, a jenom to odhadujeme z jejich malých areálů a z toho, že už je dlouho nikdo neviděl (mimochodem – jak často vídáte v české přírodě třeba nezcela vzácného plšíka lískového? – a teď si představte, že něco podobného žije v horách na laosko-barmském pomezí). Mezi různými exoty se nápadně vyjímá několik ohrožených myší z Evropy a okolí, mezi nimi i strašlivě vzácná myš bodlinatka turecká (Acomys cilicicus) z jednoho místa na jihotureckém pobřeží. Ještě nedávno byla uváděna mezi kriticky ohroženými druhy, dnes má značku DD (data deficient), tedy nevíme, co s ní. Něco se s ní stalo.

Bodlinatky obývají ve zhruba dvaceti druzích celou Afriku až po Středomoří a částečně pronikají i na Blízký východ, na Kypr, Krétu a do Turecka. Některé žijí volně, jiné jsou synantropní (obývají lidská sídla). Když se na podivně izolované evropské bodlinatky podívali molekulární biologové, zjistilo se, že vůbec nejde o samostatné druhy, ale o výsadky severoafrického synantropního druhu. Na místa svého výskytu se dostaly patrně lodí – můžeme si představovat, jak vyplula z Alexandrie na Krétu s bodlinatkami v podpalubí a cestou občas brala pitnou vodu ...

To je samozřejmě spíš anekdota, ale poukazuje na obecný problém: druhy neustále vznikají (i zanikají), různě se šíří a přizpůsobují, a jsou tedy různě evolučně staré (od druhů starých několik milionů let až po ty, které vznikají před našima očima). Dokonce i medvěd lední dnes vypadá jako specializovaná arktická populace brtníka. Jsou tu jistě rozdíly časové (medvěd lední je starší než turecká myš) i ekologické (brtník se v Arktidě naučil věci, které ve Vrátné dolině nedělá, kdežto turecká myš se od káhirské ničím podstatným neliší), ale jedna věc je společná: jde o mimořádně mladé populace, tu přirozené, tu antropogenní, které můžeme považovat za „druhy“ (a jako takové je třeba i chránit) pouze tehdy, budeme-li pojem „druh“ chápat zcela staticky, neevolučně a nebiologicky. V současné době se rozvíjející projekt EDGE („evolutionarily distinct and globally endangered“) směřuje právě k identifikaci ochranářských priorit mezi druhy nejstaršími a evolučně nejizolovanějšími.

Pro zajímavost – číslo jedna mezi savci, pokud jde o evoluční izolovanost, je hrabáč, číslo dvě ptakopysk, tedy zrovna druhy, kterým v podstatě nic nehrozí; na prvním místě, pokud jde o izolovanost a zároveň ohroženost, jsou novoguinejské paježury. Vymřením takovýchto potvor bychom ztratili obrovský kus informace o evoluci a diverzitě savců; vymřením turecké myši nepřijdeme skoro o nic, protože ji bez problémů zastoupí jiná bodlinatka z protějšího břehu Středozemního moře. Chceme-li zachovat co nejvíc z diverzity života kolem nás, je lepší neinvestovat peníze, kterých je vždycky nedostatek, do druhů evolučně zastupitelných, kterých je pochopitelně nejvíc (z druhohor přežil jenom málokdo, z epiatlantiku skoro všichni, jako i lidí dvouletých je na světě víc než stoletých).

Jenže skoro všechny slavné, ikonické ohrožené druhy si v evolučním pojetí nevedou nejlíp. Panda velká je mezi savci aspoň devatenáctá, ale orangutan bornejský má číslo 190 a medvěd lední 559. Prohlásit, že je nám to jedno, protože nás zajímají především takoví ti roztomilí ňuchňáci, samozřejmě můžeme, ale dostaneme se tím do jistého rozporu s údajnou vědeckou podstatou ochrany přírody, tedy s vírou, že přírodu nechráníme jen tak pro nic za nic, z přebujelé a nekontrolované sentimentality. Pak nezbývá, než si vymyslet nějaký jiný „vědecký“ argument, třeba něco o tom, jak se bez medvěda ledního zhroutí arktický ekosystém. (O tom někdy příště.)

---

reklama

---