Jiří Neustupa: Pro motýly nevidí les
Přesto mě jeho pohled na ochranu přírody tak úplně v klidu nenechává. Nemalá část rozhovoru je totiž jakousi deklarací ochranářského sentimentalismu. Parafrázovat to lze následovně: "Stav krajiny a přírody vůbec upadá, bývalo to lepší. Hlavně tak do druhé války a úplně nejlepší to bylo v 19. století. To bývala krása - políčka, meze, louky, lesů bylo málo a páslo se v nich, sbíraly se tam větve. Teď je to všechno pryč." Ano, chápu, že některým rostlinám a zvířatům vyhovoval specifický typ hustě zalidněné venkovské krajiny, která u nás bývala kolem roku 1900. Ale jak to probůh souvisí s ochranou přírody? Chápu, že to souvisí s krajinným zahradničením. Někdo je prostě sentimentální, tak si pořídí kus krajiny a hraje si tam třeba na rok 1900. Proč ne. Jiný si zase někde může vyrábět raný středověk nebo dobu laténskou. Vždycky to jde trochu ztuha, protože ty asfaltky, přehrady, invazní druhy a odlišné klima to přece jen trochu kazí, ale při troše nadšení se dá leccos přehlídnout ... Pravda tedy je, že začátek 20. století je v poslední době nějak populárnější než ostatní epochy, ale to se nepochybně může změnit.
Nu, a protože okolo roku 1900 u nás jaksi moc nebyly třeba klimaxové lesy v nížinách a v pahorkatinách, stává se jakýkoli les, který by něco takového aspoň vzdáleně mohl připomínat, trnem v oku. Tak se Martinu Konvičkovi nelíbí Libický luh. Vlhko, šero, stromy moc staré, klestí na zemi nevysbírané, motýlů pomálu. V 19. století by s tím zatočili. Motýlům by se to shodou okolností líbilo, zato třeba saprotrofní houby by zaplakaly. Pro ty jsou totiž pohromou zase ty babky s fůrou klestí na zádech. Krajinně zahradnický přístup se nutně vždycky dostane do konfliktu různých "biodiverzit". Prakticky vždycky (snad s výjimkou dvou nejošklivějších biotopů naší krajiny - letištních ploch a smrkových monokultur) se totiž najde skupina organismů, jíž ten který stav krajiny vyhovuje, a skupina, která mizí.
Pozoruhodné je, že proti existenci starého nížinného lesa se argumentuje tím, že tam v posledních pár tisících letech nikdy nejspíš nestačil vyrůst, protože to tam lidi pořád pálili a káceli. A to je nějaký důvod pro to dělat to dál? Tentokrát tedy pod vlajkou takzvané "ochrany" přírody? To je prostě otročení přírody. Mimolidská příroda je v takovém přístupu naším otrokem - tu kvůli klestí, tu kvůli sentimentu. Rozdílu v tom není.
Není snad skutečná ochrana přírody naopak příležitostí k tomu, abychom nechali aspoň těch pár malinkých kousků (větší rezervace a několik málo míst v centrálních částech národních parků) na pokoji? A to bez ohledu na to, jestli to, co tam poroste a bude žít, tam už někdy bylo nebo ne? Co je posledních pár tisíc let proti evoluci? Ono v tom Libickém luhu není na druhy (ať už tím myslíme cokoli) nejvíc hmyzu nebo kvetoucích rostlin. Suverénně nejvíc je tam řas, hub, dalších protistů a pak taky malých bezobratlých, jako jsou háďátka a jejich příbuzní. O většině z nich se ovšem mimochodem skoro nic neví. Co takhle nechat všechny tyhle druhy (a s nimi i pár těch větších, jako jsou motýli, co vydrží i v šeru a tak) prostě být, jak to nejlépe půjde - ať dělají, co umí. Jak to koneckonců dělaly ty miliony let před neolitem. Není nakonec tento ochranářský přístup pro nás ten nejpodstatnější? Totiž že jako lidé máme unikátní možnost mezi vší tou spoustou přírody, která nám slouží ke všemu možnému, dovolit si nechat malý kousek být jen tak. Poodstoupit a jen se dívat - protože z odstupu pak budeme moci třeba lépe vidět sami sebe. To bychom se ale museli smířit s tím, že občas nějaký ten hnědásek z Česka zmizí, protože jeho poslední dubohabřina bude už na něj moc hustá. Alternativou je vyrazit s motorovou pilou na duby. Pak se ale chováme jako otrokář, který už nedokáže ani jediného otroka z celé spousty nechat běžet - ne proto, že je všechny potřebuje, ale proto, že se svobody toho otroka bojí.
Článek je převzat z tištěného Ekolistu 11/2007.
reklama
Autor přednáší na katedře botaniky Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Je členem neziskové organizace BEZK.
Online diskuse
Motýli nebo háďátka? - 10. 11. 2007 - Michal KoupýOpravdu to není jen otázka toho, co se lidem líbí nebo ne, o tom příroda není a ani být nemůže. Celý problém v podstatě dokonale popsal pan Konvička, totiž pokud zvýšíme v přírodě počet různých biotopů (budou menší a blíž k sobě), motýli (ale i ostatní hmyz, zvířata, ptáci atd.) budou moci lépe najít ten biotop, který je pro ně vhodný. A rozsáhlé husté lesy (výhodné pro lesníky) ani velké lány polí (výhodné pro zemědělce) těmito vhodnými biotopy nejsou, na tom se jistě shodneme, tam většina druhů vyhyne a naopak některé z těch, kterým to vyhovuje, mají tendenci se přemnožovat (protože mají na velké souvislé ploše vhodné prostředí a přebytek potravy).Problém je v tom, že dnes je už prokázáno, že na přežití motýlů se v minulosti podílela zvířata (pratur, zubr, tarpan), která dokázala zkonzumovat v lese i malé stromky a tím vytvářela místa, jako jsou stepní stráně, květnaté louky atd., na kterých se dobře dařilo motýlům, naopak tam, kde zůstala ta vlhká tmavší místa, přežívaly jiné druhy jako např. zmíněná háďátka a mnoho příbuzných druhů, houby atd. Prostě obojí fungovalo po celá tisíciletí bez problému vedle sebe. Pokud vím, tak není známá žádná souvislost mezi motýly a háďátky v tom smyslu, že by na sobě byli existenčně závislí (pokud máte jiné poznatky, tak mě prosím opravte). Motýli potřebují především živné rostliny pro housenky a rozsáhlou síť vhodných biotopů, modrásci i výskyt určitých druhů mravenců, většina druhů (kromě batolců a bělopáska topolového) i různé druhy květů kvůli nektaru. O háďátkách, jak se píše i v článku, se skoro nic neví, zřejmě ani nejsou popsané všechny druhy. To samozřejmě neznamená, že zlikvidovat všechna háďátka je přípustné, ale opatření na ochranu motýlů háďátka určitě nevyhubí, když dosud existovala v přírodě společně s motýly. Také lze usuzovat, že háďátka přežívají v přírodě určitě snadněji zejména z toho důvodu, že na rozdíl od motýlů jim stačí po celý život jen ta jedna živná rostlina (což je velký rozdíl oproti náročným ekologickým požadavkům ohrožených druhů motýlů). Pokud si myslíte, že nemám ani základní přírodovědné povědomí, tak od roku 2003 provádím fotografování a mapování motýlů v Moravském krasu a v okolí Blanska, např. letos jsem v přírodě strávil stovky hodin od března do října a bylo to letos dost zajímavé, protože některé druhy letos měly kvůli neobvykle vysokým teplotám poprvé o jednu generaci více, než kdykoliv předtím, což dosud není uvedeno ani v odborné literatuře. |
