Karel Dolejší: Rozoráme meze růstu? aneb Pomsta Liebigova zákona

Rozhovor Ekolistu s představitelem FAO Pasqualem Stedutem, jenž vyšel pod názvem Biopaliva: Chceme na rok potravu pro člověka, nebo jednu nádrž teréňáku?, zdůrazňuje, že i tam, kde výroba biopaliv přímo neovlivňuje ceny potravin, konkuruje potravinářské produkci v nárocích na půdu a vodu. Na tomto dilematu lze velmi plasticky demonstrovat některé zákonitosti, které jsou sice dávno známy, ale v rámci povinného technooptimismu se na ně s oblibou zapomíná.

Studie Římského klubu z roku 1992 nazvaná Překročení mezí (Beyond the Limits) konstatovala, že planetární meze růstu, na něž upozornila první zpráva z roku 1972, mohou být za určitých okolností dočasně překročeny – a sice tak, že nedostatkové zdroje budou nahrazovány za zvýšeného využití zdrojů jiných. To, k čemu takový postup vede, však podle autorů není nic zvlášť pozitivního, natož dlouhodobě udržitelného – pouze to znamená, že se vyčerpávání některých zdrojů vzájemně propojilo a zvyšuje se pravděpodobnost, že lidstvo narazí na několik různých mezí růstu současně.

Z ekologického hlediska platí, že pokusy substituovat nedostatkový zdroj jsou snahou vyhnout se důsledkům Liebigova zákona minima. Ten říká, že růst není omezován celkovým množstvím dostupných zdrojů, ale zdrojem, který je na daném stanovišti nejvzácnější. U rostlin bývá takovým limitujícím faktorem často na stanovišti dostupný dusík nebo fosfor. Jestliže tyto prvky nejsou v půdě příliš hojné, rostliny neprosperují, přestože mají například vodu, oxid uhličitý a sluneční záření k dispozici v množství více než dostačujícím. Pokud jde o hospodářské rostliny pěstované lidmi, limitující faktory jsou obvykle obcházeny s pomocí syntetických hnojiv. Tento přístup je relativně rozumný, ale zase jen v určitém rozmezí. Obecně řečeno, přestává se dlouhodobě vyplácet ve chvíli, kdy energie, kterou musíme vložit do produkce nějaké plodiny, je výrazně větší než ta, kterou z ní pak můžeme získat. A tohoto stavu už průmyslové zemědělství dávno dosáhlo: V některých případech na každou kalorii obsaženou v zrninách připadá až sedmnáct kalorií energie fosilních paliv, která musela být při této „výrobě“ potravin vynaložena. Bez vydatného dotování celého systému průmyslového zemědělství fosilními palivy by se tedy naše zásobování potravinami rozpadlo už v prvním kroku (planetární distribuční síť dopravující letecky třeba africká jablka do Británie zde do úvah ani nezahrnuji). Odsunuli jsme sice dusíkovou nebo fosforovou mez, ale nevyhneme se tak dlouhodobě dalším mezím (například omezené dostupnosti fosilních paliv). A to znamená, že až bude nedostatek paliv, nebudeme už moci vyrábět cenově dostupná průmyslová hnojiva a masivně je aplikovat na pole, abychom substituovali na stanovišti přirozeně organicky dostupné látky a minerály. Budeme pak muset meze přijmout a přizpůsobit se jim – pokud ovšem mezitím větrnou a vodní erozí půdy stále více zbavované organických látek neskončíme s polem, na němž už takřka žádné hospodářské rostliny pěstovat nelze.

V hypotetickém případě, kdybychom jednoho zdroje měli relativní nadbytek, můžeme jiný zdroj na určitém stanovišti nedostatkový odnímat z „nekulturních“ ekosystémů mimo toto stanoviště – ale jen tak dlouho, dokud tyto ekosystémy budou ještě schopny plnit pro nás vitálně důležité funkce (např. v dostatečném rozsahu vyrábět z oxidu uhličitého kyslík). Tedy i kdybychom mohli doplňovat zdroje na určitém stanovišti na úkor nějaké nekonečně velké energie, v určitém okamžiku by nastaly fatální potíže v jiném ohledu. Ale my pochopitelně žádnými nekonečnými zdroji nedisponujeme...

S lidskou ekologií je to výrazně složitější než s ekologií rostlin, nicméně v zásadě podobné. Na rozdíl od jiných druhů nemáme – historicky vzato – úplně stabilní požadavky na zdroje, ale bylo by chybou přehlížet, že jisté konstanty existovaly vždy. Ať už člověk žil v loveckosběračské, pastevecké, zemědělské či průmyslové kultuře, všude například potřeboval vzduch, vodu, potravu a přístřeší. Kromě toho jsme na rozdíl od naprosté většiny ostatních druhů osídlili celou planetu, takže dotování zdroji „z jiných“ stanovišť“ nepadá příliš v úvahu (asi těžko budeme dovážet ropu z Měsíce nebo Marsu). Takže tam, kde narazíme na nedostatkovost nějakého zdroje, připadá v úvahu pouze nahrazení (substituce) zdrojem jiným, zde také již přítomným. Relativní nedostatek úrodnosti zemědělských půd (ve srovnání s našimi potřebami) od tzv. Zelené revoluce takřka všude nahrazujeme fosilními zdroji, které (relativně krátkodobě) zvyšují nosnou kapacitu prostředí z hlediska úživnosti. Ovšem teď se objevila snaha celý proces obrátit, tj. dotovat nabídku fosilních paliv biologicky vyprodukovanými náhražkami – a v řadě případů to prostě nedává smysl. Nejde totiž jen o to, že výroba etanolu z kukuřice zvyšuje ceny potravin, protože suroviny potřebné k vyrobení 100 litrů motorového paliva by mohly živit jednu osobu po celý rok. Celkový energetický výnos ze zmíněného procesu je totiž ještě ke všemu negativní (do výroby bioetanolu z kukuřice se investuje více energie, než se z něj následně získává). Biopaliv, která mají celkový energetický výnos pozitivní, není zase až tak mnoho – jednoznačně sem patří například brazilský etanol destilovaný (s využitím výlisků coby paliva) z cukrové třtiny. Ale takové technologie nejsou k nalezení v každém vegetačním pásmu a i rozšiřování pěstební plochy s třtinou v Brazílii má své potenciálně fatální následky v podobě klučení dalších pralesů, do nichž jsou z vhodné půdy vytlačováni chudší zemědělci.

Existují ovšem i nebiologické, fosilní zdroje náhražek ropných paliv, například kanadské ropné písky, které jsou už v současnosti pro USA velmi důležitým zdrojem importovaného paliva. Ovšem i zde se setkáváme s něčím podobným jako u biopaliv: V zásadě se jedná o zdroj málo kvalitní a málo koncentrovaný, nacházející se navíc v obtížných klimatických podmínkách, takže jeho zpracování je opět energeticky náročnější než následný energetický výnos (vážné ekologické důsledky ponechávám stranou). Aby mohli Kanaďané vyvážet do USA ropu z ropných písků, musejí do těžby masivně investovat dodatečnou energii z jiných zdrojů, jejichž využití pro ostatní účely tím omezují.

Hodí se tu tedy zopakovat výstižné konstatování Uga Bardiho, že navzdory geologickým faktům může celková produkce ropných paliv (započítáme-li i nekonvenční zdroje typu biopaliv, ropných písků atd.) ještě nějakou dobu narůstat, nicméně tento růst podléhá zákonu klesajících výnosů – můžeme zkrátka vyrobit víc tekutých motorových paliv, než dovolují globální zásoby ropy, ale pouze za cenu omezení plochy využitelné pro potravinářskou produkci, anebo za cenu značné investice elektrické energie (vyrobené například z uhlí nebo jádra) do těžby a zpracování ropných písků. Množství ropy na trhu může ještě stoupat, avšak celkové množství energie, kterou má naše civilizace k dispozici, již klesá. Neexistuje tedy žádný trik, který by obešel geologická fakta. Liebigův zákon minima, jehož dopad můžeme do jisté míry dočasně zmírnit, platí v modifikované podobě i pro druh Homo sapiens sapiens.

Tím se dostáváme k nejbližší historické perspektivě, kterou John M. Greer v knize Ekotechnická budoucnost (The Ecotechnic Future) označuje výrazem industrialismus nedostatku (scarcity industrialism). V této fázi, kdy – pokud nedojde k nějakému naprosto nečekanému objevu v oblasti energetiky, který by umožnil meze růstu na čas odsunout ještě dále než v současnosti – celkové množství energie dostupné pro naši civilizaci bude klesat, se stane nezbytným prioritizovat energetickou spotřebu tak, aby přednost měly ekonomické sektory považované za skutečně vitálně důležité.

Tím se dostáváme k politické dimenzi celého problému – a to nejprve na národní úrovni. Bude-li nutno prioritizovat využití neobnovitelné energie, musí o tom někdo rozhodnout – a toto rozhodnutí, které může být ve svých důsledcích často velice tvrdé, potom také vymáhat. Ten „někdo“ je vláda. Jedině na této úrovni lze přijmout rozhodnutí, že například množství klasických fosilních paliv dostupné pro zemědělský sektor bude sníženo na minimum a převedeno řekněme ve prospěch veřejné dopravy – a ti kdo v zemědělství pracují tedy musejí přejít buď na biopaliva z vlastních zdrojů, nebo se vrátit ke koňskému potahu; musejí začít hospodařit prakticky bez umělých hnojiv, a tedy buď některou z biologických metod, nebo se vrátit např. k trojpolnímu systému; atd.

Pokud některá vláda k prioritizaci nepřistoupí, bude pravděpodobně muset postupně čelit nedostatku paliv ve všech ekonomických sektorech současně, což by mohlo být fatální. A energeticky chudé evropské země nemají mnoho vlastních rezerv, které by umožňovaly podobná kouzla jako je těžba ropných písků.

Rozhodnutí o prioritizaci využití energie podle sektorů by ovšem logicky měla asymetrický dopad nejen na tyto ekonomické sektory samotné, ale i na jednotlivé společenské vrstvy. Z tohoto pohledu bude vcelku nevyhnutelně docházet ke zpochybňování legitimity takových rozhodnutí těmi, kdo jimi budou zvlášť těžce postiženi. Přidržíme-li se výše zmíněného hypotetického příkladu, nejen zemědělci, ale i ti, kdo vynakládají podstatnou část svého domácího rozpočtu na nákup potravin, mohou protestovat a bouřit se – první proto, že rozhodnutí budou považovat ze své strany za diskriminační a třeba i likvidační, druzí proto, že dosavadní výnosy hlavních zemědělských plodin v průmyslovém zemědělství (ovšem dlouhodobě stejně neudržitelné) poklesnou, zvýší se tedy ceny a zhorší dostupnost potravin, atd.

Samostatný okruh problémů bude pak představovat ideologické ospravedlňování důsledků prioritizace využití neobnovitelných zdrojů energie. Samotné využívání těchto zdrojů se totiž může časem stát výrazným sociálně stratifikačním faktorem, kdy – pokud zůstanou všechny ostatní parametry nezměněny – na jedné straně bude úzká skupina těch, kdo si i nadále budou moci dovolit využívat i letecké dopravy, a na druhé straně ti, kdo se za celý život jen zřídka svezou v osobním automobilu, natož aby sami někdy nějaký vlastnili. Je zřejmé, že za takových podmínek dosavadní materializace ideologie v oblasti konzumu a manipulace skrze masmédia samy o sobě mohou selhávat. Rýsuje se tu tedy – alespoň pro mě osobně – nejtemnější oblast naší růžové budoucnosti, v níž nás patrně čeká řada pokusů znovu vytáhnout na světlo různé rasistické a kastovnické teorie s cílem zdůvodnit propastné sociální nerovnosti coby „přirozené“.

Alternativou by byl dobře informovaný a komplexně strukturovaný krizový management schopný zohlednit zájmy širších vrstev obyvatelstva, nikoliv jen elity moci a bohatství, ale také dlouhodobou perspektivu, nikoliv jen jediné volební období. V podmínkách současné privatizace politiky si ovšem o tomto relativně méně špatném řešení patrně můžeme nechat jen zdát...

Na druhé straně si lze velmi snadno představit – a už jsou také čas od času k vidění – demagogické a populistické reakce na selhání historického projektu moderní kapitalistické konzumní utopie. Přicházejí s nimi lidé tvrdící, že koneckonců je i tak zdrojů dost pro všechny, že počet obyvatel Země přece může dále růst, a že veškeré limity naplnění spotřebních očekávání nejširších vrstev jsou pouze ideologickými triky vládnoucích elit. Ti kdo upozorňování na limity růstu interpretují tímto způsobem si ovšem vůbec nelámou hlavu tím, že skutečné vládnoucí elity naopak zuby nehty udržují iluzi nekonečného pokračování hospodářské expanze průmyslové civilizace a snaží se prostřednictvím průmyslu masové zábavy odvádět pozornost od skutečných problémů.

Ostatně již dnes ekologičtí „poslové špatných zpráv“ dávno čelí situaci, která má k optimu velice daleko: Buď je jim adresováno obvinění, že sami nežijí podle zásad, které prosazují; anebo pokud se podle nich žít skutečně pokusí, čelí zesměšňování za to, že jsou prý „fanatiky“ hlásajícími „návrat zpátky na stromy“. Neexistuje způsob, jak by tito lidé sami za sebe mohli udělat věci z pohledu ostatních „dobře“ – protože v první řadě ovšem říkají něco, co téměř nikdo nechce slyšet...

A konečně, dostáváme se k mezinárodní úrovni. Abstraktně vzato platí, že planetární zdroje jsou omezené, ale jejich konkrétní využití v různých částech planety věc dále komplikuje. Jestliže se v rámci industrialismu nedostatku na úrovni národního státu můžeme přiblížit diskriminaci až vyloučení některých vrstev na základě využívání fosilní energie, globální diskriminace v tomto směru již existuje dávno. Rozdíl může spočívat v dalším vyostření protikladu mezi světovými centry a periferiemi. Je možné donutit jiné – nyní už spíše hrubou silou než jakýmikoliv ekonomickými tlaky – aby shromažďovali své zdroje bez ohledu na cokoliv doma a posílali je do metropole. Jen bychom si měli uvědomit, že to znamená návrat ke kolonialismu se vším, co obnášel, tedy včetně politiky příležitostně nebo zgruntu genocidní. Indické a irské hladomory, při nichž zemřely miliony lidí, představovaly vlastně vedlejší produkt britského kolonialismu. Pokud se s něčím takovým dokážeme smířit, můžeme dál snít svůj sen o konzumním ráji, byť stále menším a menším.

Dilema narýsované v rozhovoru s Pasqualem Stedutem totiž nepředstavuje jen nějaký odtažitý myšlenkový experiment nebo slovní cvičení. Pokud dnes na čerpací stanici dotočím nádrž až po okraj, dost možná tím vyšlu tržní signál, na základě kterého se kdesi na druhém konci světa někdo rozhodne změnit účel využívání zemědělské půdy z potravinářství na produkci biopaliv. Někteří z těch, kdo se dosud z posledních sil potáceli na pokraji smrti hladem, tak budou vytlačeni z trhu a jejich osud bude zpečetěn.

Takto konkrétně může vypadat pomsta Liebigova zákona, který se jako civilizace výrobou biopaliv pokoušíme obejít.

Nikdo totiž netvrdí, že ekologické zákony přinášejí něco takového jako historickou spravedlnost, jež viníky nakonec potrestá a nevinné odmění, a tak dále. Spravedlnost je vždy a všude výhradně dílem lidských rukou – a pokud na ni rezignujeme stejně, jako naši politikové rezignovali na zdravý rozum, přestane zkrátka existovat.

---

reklama

---