Radomír Mrkva: Stráský se řídí zdravým rozumem, který tady opravdu scházel
„Jan Stráský byl jmenován dočasným ředitelem NP a CHKO Šumava. Co to pro park znamená?“
Své odpovědi nám kromě Radomíra Mrkvy poslali:
- Jaroslav Vrba, docent na Přírodovědné fakulte Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Jeho komentář najdete zde.
- Vladimír Krečmer, odborník na lesní a enviromentální politiku. Jeho komentář najdete zde.
- Jaromír Bláha, Hnutí Duha. Jeho komentář najdete zde.
- Jiří Hůlka, předseda Svazu obcí NP Šumava. Jeho komentář najdete zde.
Není tajemstvím, že zde probíhal spor o koncepci ochrany lesních ekosystémů, specifický pro Šumavu tím, že zde bylo chráněné území vyhlášeno natolik velkoryse, že z větší části zahrnulo také lesy člověkem v minulosti zcela změněné. Takový les s přerušeným přirozeným vývojem je ale nestabilní a bezmocný jako neduživé dítě. Pátráme – li v minulosti, pak původní, odborně podložený postup, jak uvést lesy do přirozeného stavu, je obsažen v Plánu péče, zpracovaném za ředitele Ing. Žlábka. Tento projekt nebyl nikdy odborně zpochybněn, ale násilně rozvrácen zprvu aktivisty nezávislých organizací, velmi agilních, ale bez jakékoliv zodpovědnosti. Posléze politickou mocí zelených ministrů. Tak zvané „Nové pojetí ochrany přírody“ nepřesvědčovalo odbornou argumentací, ale lacinými hesly: Nechme přírodu přírodě, nechme ji tvořit, ať ukáže, co umí … Zkratkovitými a pro veřejnost líbivými slogany, operujícími s jakousi imaginární divočinou, vehementně a naprosto dogmaticky obhajovanými a nepřipouštějícími jiný názor a jakýkoliv kompromis.
Dá se říci, že tato kampaň byla skvěle marketingově zvládnuta a že si přišli na své jak křiklouni, dryáčníci a mistři péra typu pana Justa, tak aktivisté, chránící vše proti všem, hlavně aby podpořili svou důležitost a posílili své ego.. Čím méně vědomostí, tím větší křik, více nevraživosti a bezostyšných osočování, jak už to u agresivních ideologií bývá. Je smutnou skutečností, že líbivé představě nezasahování do přírodních dějů podlehli také mnozí přírodovědci a stali se oporou a VĚDCI, kteří tento „nový a progresivní (?)“ směr v ochraně přírody posvěcují. Je možno říci, že mnozí jsou jistě specialisty ve svém oboru, ale zdá se, že nevidí lesní ekosystém v celé šíři vztahů, souvislostí a nejsou schopni odhadnou dopady nejrůznějších impaktů. To bohužel vedlo na Šumavě k tragickým následkům, neboť to nebyla příroda, ale lidé, nyní „ochránci“, kteří nastartovali disturbance a rozpad lesa neméně závažný, než ten,v době působení sklářů, hutníků, pastevců a dřevařů.
Pod pošetilou záminkou ochrany kůrovce, co by přírodní síly, způsobili destrukci toho nejcennějšího, co stálo za ochranu - lesních ekosystémů. To mělo tragické následky pro celou řadu živočichů, kteří zde žili. Názorně a nejpřesvědčivěji to lze demonstrovat na příkladu několika zvláště chráněných, či kriticky ohrožených druhů ptáků, sov a šplhavců, kteří hnízdí v dutinách starých stromů. Je jisté, že díky kůrovcové gradaci a uhynutí dospělého lesa na mnoha tisících hektarů lesa v hřebenových polohách, se tito ptáci a nesčetné množství dalších organismů octlo bez prostředí, kde by mohli žít a rozmnožovat se. Je úsměvné a zároveň bolestivé pozorovat, jak „ochránci“ na jedné straně pomocí nákladných umělých chovů a vypouštění do přírody usilují o zachování např. kriticky ohroženého puštíka bělavého a na druhé straně mu likvidují v Ptačí oblasti Šumava hnízdní příležitost na dobu nejméně 70 – 100 let. Ještě horší je, že za to není nikdo exemplárně postižen. Jak se v jedné části lesa nechává kůrovec masivně množit a hned vedle se s ohromnými náklady a neúspěšně hubí. Je k pláči, jak přírodovědci jásají nad „bohatostí života“ a semenáčky v uhynulém lese a vůbec jim nedochází, že ten“ohromný dům“, který od přízemí po nejvyšší patra obývaly milióny organismů, jež zde žily, bydlely a množily se, nechali rozbořit a zničit.
Podobných absurdit lze uvést celou řadu a bylo až deprimující, že se jim v demokratické společnosti nedalo zabránit. Proto je úlevné, že konečně o dalším osudu Národního parku Šumava bude rozhodovat člověk ideologicky nepostižen, který Šumavu a problémy parku zná. Řídí se zdravým rozumem, protože ten tady opravdu scházel. Bude na místě, když se obklopí odborníky ze všech profesí, tudíž i přírodovědci a nakonec rozhodne tak, aby park byl objektem chráněné přírody nejen pro botaniky a zoology, ale také pro lesníky. Aby zde bydleli spokojení obyvatelé a lidé zde rádi jezdili obdivovat „hluboké Šumavské hvozdy“. Jak znám PhDr. Stráského tak ty ambice má a je schopen je prosadit.
reklama
Dále čtěte |
Online diskuse
Z jakých odborných podkladů prof. Mrkva vychází? - 28. 2. 2011 - Zdeněk VermouzekVážená paní Marková,máte pravdu, že já Šumavu příliš neznám. Vypadá to ale, že Vy, která znáte Šumavu dokonale, vidíte a slyšíte jen to, co se Vám hodí. Zřejmě Vám uniklo, že ornitologové monitorují Ptačí oblast Šumavu po celou dobu její existence (první výsledky z let 2005–2007 již byly publikovány) a že již řadu let soustavně zkoumají vliv různých přístupů k řešení následků orkánu Kyrill a kůrovce na ptačí společenstva, a to v celém spektru od nezasahování až po úplnou asanaci postižených porostů s následnou novou výsadbou. Do opakovaných výzkumů na Smrčině a v prostoru Plechý – Trojmezná – Třístoliční byla zahrnuta i Vámi jmenovaná místa a mohu Vás ubezpečit, že neexistoval ani jeden sčítací bod, který byl umístěn v suchém porostu, aby v jeho okolí nebyl po dobu 5 minut zjištěn žádný pták. Například na bodu v nejhůře postiženém místě v prostoru Hraničníku bylo zjištěno 6 druhů ptáků (celkem 7 párů) a podobně tomu bylo i na dalších bodech v suchých porostech. Výsledky jsou tedy v příkrém rozporu s tím, co tvrdíte. Budete-li mít zájem, některý z našich členů Vám koncem května či v červnu dokáže přímo v terénu, že nemáte pravdu. Pokud mne budete kontaktovat, rád Vám tuto terénní vycházku za ptáky Šumavy zprostředkuji. Na závěr ještě poznámka k textu pana profesora Mrkvy. Pro svá tvrzení si bohužel vybral ten nejméně vhodný ptačí druh. V článku o puštíkovi bělavém na Šumavě Kloubce, Bufky a Obucha (Buteo 2005, 14: 69–75) se dočteme: „Puštík bělavý upřednostňuje spíše nižší teplejší polohy s pralesovitými zbytky smíšených porostů a otevřenými plochami v nadmořských výškách okolo 800–900 m n. m.“. Ze základní ornitologické literatury, tj. Fauny ČR, se v díle Ptáci 2/II na str. 1008 (Hudec, Šťastný a kol. 2005) dozvíme, že prostředím puštíka bělavého jsou: „Smíšené a listnaté lesy pralesovitého charakteru, zejména bučiny“. Anebo mne přesvědčíte, Vy nebo profesor Mrkva, zasláním seznamu Vašich pozorování puštíka bělavého z horských smrčin, že se až doteď všichni ornitologové pletli? |