Vladimír Krečmer: Ředitel v přechodné době bude mít na programu především řešení politického charakteru

Byl jsem vyzván, abych se vyjádřil k nově jmenovanému řediteli Národního parku Šumava (NPŠ). Dříve než přejdu k osobnosti dr. Stráského považuji za nutné říci, že nového ředitele čeká velmi složitý úkol uvést management NPŠ na cestu, která bude zbavena dvacetileté, ideologicky podmíněné doktríny na základě fundamentálního environmentalismu. Jeho představitelé užívají nejen vědeckých, ale také „společensko-etických a filosofických názorů, které není možno podložit standardními vědeckými argumenty“. Soudím však, že tak formulované „konečné řešení“ kauzy NPŠ by bylo na místě v parku zřízeném v přírodních pustinách. NPŠ byl zřízen v kulturní, ba obytné krajině a tak soudím, že kromě ohledu na přírodu samu je nutno přibírat na zřetel ještě další odborná hlediska – environmentální i sociálně-politická.

Po letech se dnes začíná jevit možnost kompromisů v doposud zcela jednostranném poli názorů, které připouštěla ideologie, doktrína a politika bývalého vedení MŽP ČR. Domnívám se, že dobré kompromisy nelze formulovat bez poznání a osvětlení klíčových otázek nakládání s krajinou v měřítkách NPŠ. Podstata řešení nové cesty podle mne tedy závisí pro jakéhokoliv ředitele parku především na tom, jaká bude politická vůle a direktivy odpovědného nejvyššího státního orgánu životního prostředí jako podklad koncepce jeho práce.

Podle mého názoru bude nezbytné posoudit dosud vůbec nedotčené, zamlčované či striktně odmítané klíčové otázky, spojené jednak s reálným stavem ekosystémů NPŠ (dominantních ekosystémů lesních), jednak s tím, že park byl zřízen v dávno zkulturněné, ba i obytné krajině. Jedná se o problematiku: a) kategorie II podle definice IUCN, které NPŠ neodpovídal, b) dosud zcela opomíjených možných rizik chráněných přírodních procesů pro vývoj parku i pro krajinu a její prostředí. Pokládám za nezbytné – byť to bylo bolestivé – vrátit se k mnoho let prosazované hypotéze, že kůrovec nezpůsobí podstatné disturbance horských lesů. K tomu, že v roce 2002 za mezinárodního auditu NPŠ nebylo možno podle názoru NGO připustit jiný názor na kůrovce – od počátku deklarovaný odborně kompetentními institucemi a znalci; bylo to dokonce prohlášeno verbis expressis za zradu! V roce 2006 z téhož myšlenkového prostředí bylo publikováno, že přece jen šlo o omyl ekologů, avšak velkoplošné disturbance jsou „normálním jevem“ v horských přírodních lesích. Je ovšem zvláštní přijímat tuto tezi pro tuzemské lesy, kde by přírodní a přírodě blízké lesní ekosystémy na větší ploše sotva pohledal.

Přesto MŽP ČR od roku 1999 a důsledně pak od roku 2003 jednalo nadále tak, že disturbance lesů NPŠ gradujícími kůrovci – naprostou většinou kulturních smrkových ekosystémů, jsou chráněným „přírodním procesem“. Staly se jím namísto původně NPŠ ukládané ochrany ekosystémů a zlepšování životního prostředí (vládní nařízení 163/1991). Je k rozhodnutí, zda kůrovcová disturbance však nebyla zákonitým a tedy nevyhnutelným důsledkem nakládání s parkem podle zásad pro II. kategorii IUCN, když přírodní a přírodě blízké lesní ekosystémy v NPŠ zabírají jen necelých 14 %. Bude podle mého názoru třeba se zamýšlet nad přírodovědnými základními přístupy (paradigmaty), které sice odpovídají ideám biocentrického myšlení a také hlediskům a zájmům dílčích přírodovědných disciplín. Avšak ony zájmy – i v celku vzaty – postrádají další hlediska komplexního pojetí, nutného k managementu parku, neležícího v pustinách, nýbrž uprostřed kulturní krajiny. Jedná se o mizení mas živých stromů na desítky let, tvůrců životního prostředí v lesích i rázu krajiny. To vytváří zdroj možných rizik, které v kulturní krajině nelze jen tak odmítat jako archaické antropocentrické myšlení.

Novému řediteli NPŠ bude příslušet i opuštění právních fíglů při účelovém využívání nedokonalé legislativy, t.j. např. řešit důsledky usnesení 59. schůze sněmovny Parlamentu ČR z roku 2009, přijaté proti „zásadnímu nesouhlasu“ tehdejšího vedení MŽP ČR. Usnesení k odstavci /4/ § 90 zákona 292/1992 ve znění pozdějších předpisů by mělo též změnit postupy ČIŽP jako kontrolního orgánu MŽP ČR, neboť už nelze v lesích spravovaných tímto resortem nedbat zejména na zákony lesní a vodní, aniž by bylo přihlédnuto a odpovídáno na skutečnost, že obsahují nepřímá i naprosto přímá ustanovení k ochraně životního prostředí krajiny. Něco takového jistě není nutné u parku někde v povodí sibiřské Kolymy. Nerozlišování toho, co je možné tam a co zde, je charakteristické pro přírodovědné paradigma – to ostatně platí i pro srovnávání NPŠ s NP Bavorský les...

Nový ředitel bude zajisté na základě nové politiky MŽP ČR řešit odpovídající kontakty a oprávněné sociálně politické potřeby obcí i území NPŠ s jeho obyvatelstvem i návštěvníky. Zde jsme opět u problému kategorie parku a dříve naprostého přehlížení těchto otázek či prosazování zcela jednostranných zájmů na divočině pomocí vizí bez náležitých podkladů kromě propagandistických efektů (např. „vše je pod kontrolou“).

Kauzu NPŠ formovala zatím především hlediska ideologická a politická. Proto se domnívám, že ředitel v přechodné době bude mít na programu především řešení politického charakteru. Mám rozhodně v úctě odborné znalosti a zkušenosti kandidátů, navrhovaných komisí. Domnívám se však, že výběr osobnosti dr. Stráského jako ředitele s jeho zkušenostmi právě v oblasti tak ošidné, jakou je politická sféra, je volbou v dané situaci racionální. S náměstky odborně specializovanými může být dosaženo toho, co vidím jako nejpotřebnější: zbavit management parku ideologické zásadní jednostrannosti a řešit nakládání s krajinou bez vizí nepodložitelných standardními vědeckými argumenty, podle výlučně skupinových zájmů. Doktrínu řediteli nastaví MŽP ČR. Dr. Stráský ji s týmem vedení může zvládat – jedině zastánci jednostranných „konečných řešení“ to budou mít těžší. Ochrana přírody je cílem dominantním, avšak respektujícím charakter ekosystémů a polohu území národního parku, bez tolerování ztrát ročně statisíců stromů-edifikátorů, nezbytných také k návratu přírodních a přírodě bližších lesních ekosystémů bez rizik z velkoplošných disturbancí lesa, dlouhodobých sukcesních procesů a z dramatických změn krajinného rázu.

---

reklama

---