Jaroslav Vrba: Vítězem „závodu“ jmenoval ministr Chalupa „hlavního rozhodčího“

Dlouho očekávané jmenování nového ředitele Správy národního parku a CHKO Šumava mnohým vyrazilo dech, jiným jen vzalo poslední iluze. Přiznám se, že mne rozhodnutí ministra životního prostředí nezaskočilo, dokonce jsem se ho obával, a to jak v kontextu současné koalice vládní, tak regionální. Češi mají rádi dobré pivo, takže marasmus kolem jmenování dočasného krizového ředitele největšího a nejcennějšího chráněného území v Česku nejlépe přiblíží výstižný lapidární příměr mého kolegy (jinak výborného znalce českých piv): „To je jako kdyby ředitelem Budvaru jmenovali pana Anheusera Busche“.

Právě rozdíl mezi budějovickým budvarem a nechvalně známými patoky z USA snad dobře ozřejmí českému čtenáři rozdíl mezi národním parkem hodným toho označení a „lunaparkem“ v podání dynamických scénářů Akce a Harmonie ze studie Jihočeského kraje, jimž vyjádřila podporu většina jihočeských šumavských obcí.

Jmenování Jana Stráského ředitelem Správy NP a CHKO Šumava je bezesporu vítězstvím nové, odideologizované politiky ministerstva životního prostředí. Zatímco exministr Drobil (původním povoláním právník) chtěl zpolitizovanou situaci na Šumavě řešit systémově, zajímal se o názory místních obyvatel i vědecké komunity, otevřel odbornou diskusi nad přípravou zákona o NP Šumava (NPŠ) a vypsal výběrové řízení na ředitele, ministr Chalupa (původním povoláním mluvčí Václava Klause) se prý na Šumavu vypravil na zapřenou a výsledky výběrového řízení se rozhodl ignorovat. Vítězem „závodu“ jmenoval „hlavního rozhodčího“, který navíc nesplňuje ani základní odborná kritéria výběrového řízení, podle nichž hned na začátku výběrová komise právem některé uchazeče odmítla. Věru užitečná lekce sportovního ducha a demokracie. Je ostatně příznačné, že váhající ministr k rozhodnutí dospěl záhy po ideové konferenci ODS v Českých Budějovicích, jejíž výsledky si v tisku tak pochvaloval první náměstek jihočeského hejtmana Martin Kuba, zodpovědný mj. za regionální rozvoj a dopravu.

Dlouholetý předseda Klubu českých turistů Jan Stráský se rád stylizuje do role obětavého důchodce, který se jen snaží Šumavu zpřístupnit turistům a zachovat její historický ráz. Jeho příznivci také rádi zdůrazňují jeho politické zkušenosti (mj. místopředseda české vlády v době vyhlášení NPŠ, předseda federální vlády, ministr dopravy a zdravotnictví, po vzniku Jihočeského kraje ředitel Krajského úřadu), jichž umně využíval i jako poradce hejtmanů Zahradníka a Zimoly, či senátora Jirsy. Za Jihočeský kraj (tzv. ze zákona) byl Jan Stráský jmenován do Rady NPŠ a s podporou regionální sekce zvolen předsedou Rady, jež má být poradním orgánem ředitele parku. Pod jeho taktovkou se ovšem stala spíše inkvizičním orgánem, který – místo hledání konsensuálních řešení mezi zájmy turistů, obcí a ochrany přírody – řediteli často diktoval, co smí a nesmí, resp. paralyzoval zákonné projednávání např. návštěvního řádu, plánu péče či zonace. Jako člen vědecké sekce Rady NPŠ jsem byl opakovaně svědkem snah předsedy Stráského posunout význam či překroutit smysl přijatých usnesení i obstrukcí starostů. Před rokem vyvrcholilo projednávání návštěvního řádu tím, že předseda Stráský v rozporu s jednacím řádem Rady odmítl vyhotovit zápis a její jednání zpětně prohlásil za neplatné, za nečinného přihlížení tehdejšího ředitele. Není divu, že tím ztratil poslední zbytky důvěry a kreditu nejen u většiny členů vědecké sekce.

Přesto tento charismatický odpůrce myšlenky národních parků (jakožto cenných přírodních území, k nimž Šumava nesporně patří) dostával v médiích – i po abdikaci ředitele Krejčího – nemalý prostor komentovat dění v NPŠ, a také šanci ovlivňovat výběrové řízení na nového ředitele. Dobrá věc se podařila, konečně se mu dostává dostatečných pravomocí k naplnění všech (nejen jeho) vizí. Nedělám si iluze, že se ředitel Stráský nyní bude řídit radami přírodovědců. Proto by nyní média měla velmi bedlivě sledovat jeho kroky, a zejména jejich důsledky! Dosavadní pokrytí nadšených ohlasů lokálních i regionálních politiků na jmenování nového ředitele NPŠ našimi deníky mi přišlo velmi nevyvážené a hodně stranící plíživé privatizaci veřejného sektoru a faktické erozi národního parku.

NP Šumava je totiž jedinečné území, jež na podstatné části splňuje předpoklady pro zařazení do kategorie IUCN II. Vyskytují se zde unikátní biotopy, chráněné druhy rostlin a živočichů, a také cenná území, kde probíhá samovolný vývoj. Společně s NP Bavorský les nemá toto území ve střední Evropě obdoby. Umožnění samovolného vývoje zdejších ekosystémů bylo i jedním z důvodů vyhlášení NP Šumava a uplynulá dvě desetiletí jasně prokázala, že se v bezzásahových územích obnovují unikátní ekosystémy – je pravda, že v době vyhlášení NP Šumava nikdo nepředpokládal, jak rychlé a úspěšné jejich zotavování z působení tzv. kyselých deštů bude. Vyskytují se zde druhy živočichů, jejichž ochrana je významná z hlediska celoevropského (např. perlorodka říční, tetřev, rys a další) a které jednoznačně profitují z dostatečné ochrany jejich biotopů.

Šumava je i krajinou člověkem po několik staletí využívanou a kultivovanou. Mnohá cenná území jsou výsledkem lidské činnosti, a bez lidských zásahů by nevratně zanikla. I tato místa si zaslouží adekvátní ochranu. Jsou zde člověkem založené lesy, které je třeba postupně adekvátními lesnickými zásahy měnit na lesy přírodě blízké a zajistit v nich dlouhodobě udržitelné lesní hospodaření.

Pro rozvoj a obživu místních obcí je určitě perspektivnější a trvale udržitelnější strategií orientace na návštěvníky mířící za jedinečnou divočinou, jak to dokládají čtyřicetileté zkušenosti z NP Bavorský les, než budování skiareálů a akvaparků.

V krátkém komentáři není prostor vyvracet všechny „oblíbené omyly“ – počínaje osídlením Šumavy od doby kamenné a konče hrozbami eroze a povodní. Proto si dovolím zájemce odkázat na naši populární publikaci Co vyprávějí šumavské smrčiny – Průvodce horskými ekosystémy Šumavy, kde jsme shrnuli nejen naše poznatky o výzkumu na Šumavě za poslední tři desetiletí. Rád bych podotkl, že v autorském týmu nejsou žádní „provinční vědci“, o nichž tak zasvěceně píše Jitka Marková... Jako vysokoškolský učitel vím velmi dobře, jak právě učebnice rychle zastarávají, a myslím, že si toho musí být vědomi i signatáři Situačního souhrnu kauzy NPŠ. Pokud se tedy ohánějí poznatky z lesnických učebnic, buď nesledují současnou světovou literaturu, anebo mají pro svá urputná tvrzení jiné důvody, které jsou kritickému vědeckému myšlení na hony vzdálené. Je bohužel velice pravděpodobné, že právě jim bude nový krizový ředitel Správy NP a CHKO Šumava rád naslouchat.

Až sleze sníh, vydejte se od Plešného jezera tím „mrtvým lesem“ ke Stifterovu památníku a dál na Plechý, kde se vám naskytne výhled přes rakouskou hranici na tu „jedinou správnou“ alternativu. A pokud se vám na nejvyšší horu české Šumavy nechce trmácet, anebo čekat do jara, stačí se podívat na server Mapy.cz (snímkováno v červenci 2008). Schválně, zkuste si tipnout, na které straně státní hranice budou hledat útočiště ty zvláště chráněné druhy (třeba tetřev), o jejichž osud „ve zničeném lese“ se mnozí tak dojemně strachují!

---

reklama

---