Tomáš Feřtek: Milí kamzíci, proč nežerete kleč a vejmutovku?

Kdyby kamzíci žrali kleč, možná by se podívali i do Krkonoš. Na ilustračním obrázku kamzík v Nízkých Tatrách.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Boskar / Wikimedia Commons

Ti kamzíci mi cosi připomněli. V uplynulých deseti letech jsem se občas plazil na Šumavě v okolí Mokrůvky mezi popadanými suchými stromy v první zóně národního parku, jehož vedení se hájilo tím, že v první zóně zasahovat – tedy kácet kůrovcové stromy – v žádném případě nelze. No a třeba o týden později jsem šel Národním parkem České Švýcarsko a překračoval stovky kmenů borovice vejmutovky, kterou v tomto případě vedení parku kácelo zóna nezóna. Proč? Vejmutovka se v parku uchytila jako invazní dřevina a hrozilo, že za padesát let tu nic jiného růst nebude. Tak může, nebo nemůže se v první zóně kácet?!

Spojitost s případem kamzík je jednoduchá. Kamzík, vejmutovka, ale třeba i kleč jsou leckde nepůvodní organismy. A my jsme se jich rozhodli zbavit „v zájmu původní přírody“. Kleč na hřebenech Jeseníků vysadili poprvé koncem 19. století hospodáři místního panství, aby zamezili erozi na stráních, kde se v té době ještě intenzivně páslo. A k tomu přidali kamzíky, aby bylo co střílet. Šlechta na ně byla zvyklá z Alp. Obé se ujalo. Kamzíků tu dnes zase tak moc není, protože střílet je nejspíš baví i dnešní myslivce (proto píšou petice za jejich záchranu), kleč si spokojeně bují a dělá ochranářům starosti. Mají na ni vzít sekeru? V první zóně?

Kamzíci mimochodem byli dlouhá léta i v Českém Švýcarsku, migrovali ze sousedních Lužických hor, kam se dostali úplně stejně jako do Jeseníků. V 80. letech jsem je potkával na ikonické Mariině skále docela běžně. Teď už jsem tam kamzíka dlouho neviděl, tak trochu podezřívám správce národního parku, že si to s nimi vyřídili stejně nekompromisně jako s vejmutovkou.

Neumím posoudit, jestli vysazení kleče před více než sto lety jesenickým hřebenům pomohlo, nebo ne, v každém případě dnes začíná zabírat příliš prostoru. Máme ji vyrubat s odůvodněním, že tam nemá co dělat? V Krkonoších už se jí zbavují. Tam je to ovšem ještě složitější. Kleče je tam také příliš, ale ochranáři rozlišují mezi klečí původní a vysazenou (prý to dovedou) a tu nepůvodní likvidují. Takže ani v tomhle národním parku raději nenecháme v první zóně přírodu „předvést, co umí“?

Kdybych chtěl být trochu jízlivý, tak bych se ptal, co v tomhle národním lyžařském parku vlastně chráníme? Alpinské louky, horskou tundru a rašeliniště na hřebenech – to jistě, kvůli nim chceme kleč omezit. Ale na zbytku těch hor přece také nechráníme „původní“ les, ale mozaiku luk a lesa, která vznikla před staletími rozvojem lesnictví a pastevectví. Tady nám nevadí, že je to spíš umělý útvar? Nechceme se vrátit k nějaké „původnější“ podobě?

Vážně si nemyslím, že by to bylo rozumné. Jen mi přijde zajímavá účelovost a plastičnost ochranářské argumentace, která se pružně mění místo od místa. Přitom je jasné, že stále ještě používaný fundamentální argument, že něco je „přirozené“, proto to chráníme, a něco „umělé“, proto to likvidujeme, intelektuálně ani prakticky neobstojí.

Co z toho plyne? Praktická rada. Škoda že kamzíci nečtou Ekolist, doporučil bych jim změnit jídelníček. Pokud budou pilně okusovat výhonky kleče a vejmutovky, ochranáři ještě rádi zapomenou na jejich ostrá kopyta, co „narušují půdní pokryv“. Možná by se podívali i do Krkonoš. Jim by se tam líbilo a turisté by byli nadšení. To nezní špatně, ne?

Přečtěte si také reakci Jakuba Kašpara "Jak s tou klečí aneb Jsou ochranáři mešuge?" (pozn. redakce Ekolistu)