Tomáš Svoboda: Kdepak se stala chyba soudruzi?
10.8.2012
Ve čtvrtek 9. srpna 2012 došlo k události, která způsobila, že se dokonce i v celostátních televizních zprávách objevilo téma energeticky úsporných budov. A co se vlastně stalo? Ve skutečnosti nic moc zvláštního. Prezident Václav Klaus jednoho dne pouze využil svého demokratického práva a vetoval předloženou novelu zákona o hospodaření energií, která obsahuje i nové podmínky pro budoucí tuzemskou výstavbu.
Tato událost sama o sobě je docela nudná. Přesto silně zasáhla některé ze zastánců energeticky úsporného stavebnictví, kteří na prezidentské veto reagovali pobouřeně až hystericky větami jako „Úsporné stavebnictví dostalo od prezidenta ránu“ nebo se v lepším případě analyticky zamýšleli a ptali se „V čem udělal prezident chybu?“. Nevím, zda udělal chybu prezident či se mýlili propagátoři úsporných budov. Podle slavného filmu Pelíšky vím jen, v čem se spletli soudruzi z en-dé-er. A to bohužel nestačí. Pokusím se proto překročit stín mediálních šarvátek a zamyslet se nad tím, o co v tomto případě vlastně jde.
Zdánlivě to může vypadat jako souboj zastánců a odpůrců energeticky úsporného stavění. Fakticky by však takový souboj musel mít spíše formu debaty s účastí odborníků na stavební fyziku, energetiku, architekturu či vytápění. U nás však jakékoli debaty chybějí, a tak se neustále znovu a znovu dostáváme do situací, kdy určité zájmové skupiny a sdružení něco prosazují cestou nejjednodu3ší. Tedy politicky, což u nás znamená neprůhledně a bez povědomí a většího zájmu jak samotných politiků, tak pochopitelně i široké veřejnosti. Najdou-li se vůbec odpůrci či pochybovači, běda jim, začíná ideová válka a k rozumné diskuzi už nikdy nedojde. Podobné je to i v případě úsporných budov. Vetuje-li prezident zákon, který se jich dotýká, hned je brán za škůdce a hazardéra s osudem země. Pochopitelně, že se prezident může mýlit, ale on přece není diktátor a svým vetem o ničem nerozhodl. Pouze projevil pochybnosti a vrátil zákon zpět jeho tvůrcům. Už skoro dvacet let je to běžný jev v našem politickém systému. Proč je potom kvůli tomu tolik povyku?
Podle toho, co dosud víme o principech a idejích energeticky úsporných budov, tedy nízkoenergetických a pasivních domech, nám má jejich výstavba přinést budoucí úspory v platbách za energie, především pak za teplo. Podle propagátorů těchto staveb se dosud energiemi plýtvalo a nadále plýtvá, a proto se snaží i pomocí zmíněné novely prosadit zákon, který by určil, na jaké energetické úrovni se mají domy stavět či rekonstruovat. V zákoně se myslí například i na to, aby všechny budovy měly energetický štítek, který prokáže míru jejich úspornosti. Což o to, myšlenka vykukující z litery tohoto zákona se jeví jako lidstvu prospěšná až spásná, a proto její zastánci těžko akceptují jakékoli komplikace. Avšak vždy záleží na tom, komu tato novinka prospěje? Asi není debat o tom, že prospěje jen někomu a jinému zase ublíží. Zjednodušeně řečeno, více zateplíme, méně protopíme. Od toho se bude odvíjet i úspěšnost oborových byznysmenů. Budou mít ale pocit úspěchu také lidé, kteří si postaví či zrekonstruují podle nových podmínek?
Člověk má většinou radost z toho, co dělá z přesvědčení, z bytostného zájmu a nadšení. Pokud něčemu silně věří, tak to může i dále propagovat a ovlivňovat okolí. Činí-li člověk něco dle zákona, bývá radost a pocit úspěchu a nadšení o něco menší. Zvláště v českých poměrech. Nařizuje-li nám něco zákon, pak míváme silné pochybnosti a většinou se snažíme dělat všechno pro to, abychom jej nemuseli dodržovat. Mají-li se stavět domy dle standardů pasivních a nízkoenergetických, tak nejsem vůbec proti. Ale svobodně a podle přesvědčení každého investora. Ne podle úředního příkazu, byť je veden vírou v nutné snížení závislosti na nerostných surovinách a snahou zastavit globální oteplování. Jak víme, i v dobré víře se mohou prosazovat velmi nedobrá opatření. Osobně jsem ochoten uvěřit tomu, že se otepluje planeta a že suroviny mizí a budou stále dražší. Ale nevěřím, že tyto problémy lze řešit jinak než změnou našeho způsobu života. Výstavba energeticky úsporných budov k tomu nejspíše moc nepřispěje. Každá výstavba životní prostředí zatěžuje vždy velmi silně a pokud se nevrátíme pouze ke dřevu, hlíně a kameni, tak matičce Zemi příliš neulehčíme.
Na závěr si ještě dovolím uvést příklad vycházející z vlastní zkušenosti. Mým dopravním prostředkem na cestu do práce je kolo. Je to pro mě efektivní aktivita z mnoha důvodů. S nadsázkou mohu říci, že jsem efektivní i energeticky, neboť spotřebu mám opravdu hodně blízkou nule a kdyby na to přišlo, tak energii mohu za jízdy i vyrábět. Tato moje úspornost by jistě prospěla i mnoha dalším jedincům a snad i celé společnosti, světu či planetě. O tom jsem přesvědčen a mám ze své pravidelné cyklistiky radost. Ale ta pramení z toho, že je má činnost dobrovolná a svobodná. Pokud bych ji měl dělat podle zákona či z povinnosti, asi bych už dávno přestal jezdit. Otázkou tedy je, prospěje vůbec nový zákon úsporným budovám a jejich uživatelům?
reklama
Tato událost sama o sobě je docela nudná. Přesto silně zasáhla některé ze zastánců energeticky úsporného stavebnictví, kteří na prezidentské veto reagovali pobouřeně až hystericky větami jako „Úsporné stavebnictví dostalo od prezidenta ránu“ nebo se v lepším případě analyticky zamýšleli a ptali se „V čem udělal prezident chybu?“. Nevím, zda udělal chybu prezident či se mýlili propagátoři úsporných budov. Podle slavného filmu Pelíšky vím jen, v čem se spletli soudruzi z en-dé-er. A to bohužel nestačí. Pokusím se proto překročit stín mediálních šarvátek a zamyslet se nad tím, o co v tomto případě vlastně jde.
Zdánlivě to může vypadat jako souboj zastánců a odpůrců energeticky úsporného stavění. Fakticky by však takový souboj musel mít spíše formu debaty s účastí odborníků na stavební fyziku, energetiku, architekturu či vytápění. U nás však jakékoli debaty chybějí, a tak se neustále znovu a znovu dostáváme do situací, kdy určité zájmové skupiny a sdružení něco prosazují cestou nejjednodu3ší. Tedy politicky, což u nás znamená neprůhledně a bez povědomí a většího zájmu jak samotných politiků, tak pochopitelně i široké veřejnosti. Najdou-li se vůbec odpůrci či pochybovači, běda jim, začíná ideová válka a k rozumné diskuzi už nikdy nedojde. Podobné je to i v případě úsporných budov. Vetuje-li prezident zákon, který se jich dotýká, hned je brán za škůdce a hazardéra s osudem země. Pochopitelně, že se prezident může mýlit, ale on přece není diktátor a svým vetem o ničem nerozhodl. Pouze projevil pochybnosti a vrátil zákon zpět jeho tvůrcům. Už skoro dvacet let je to běžný jev v našem politickém systému. Proč je potom kvůli tomu tolik povyku?
Podle toho, co dosud víme o principech a idejích energeticky úsporných budov, tedy nízkoenergetických a pasivních domech, nám má jejich výstavba přinést budoucí úspory v platbách za energie, především pak za teplo. Podle propagátorů těchto staveb se dosud energiemi plýtvalo a nadále plýtvá, a proto se snaží i pomocí zmíněné novely prosadit zákon, který by určil, na jaké energetické úrovni se mají domy stavět či rekonstruovat. V zákoně se myslí například i na to, aby všechny budovy měly energetický štítek, který prokáže míru jejich úspornosti. Což o to, myšlenka vykukující z litery tohoto zákona se jeví jako lidstvu prospěšná až spásná, a proto její zastánci těžko akceptují jakékoli komplikace. Avšak vždy záleží na tom, komu tato novinka prospěje? Asi není debat o tom, že prospěje jen někomu a jinému zase ublíží. Zjednodušeně řečeno, více zateplíme, méně protopíme. Od toho se bude odvíjet i úspěšnost oborových byznysmenů. Budou mít ale pocit úspěchu také lidé, kteří si postaví či zrekonstruují podle nových podmínek?
Člověk má většinou radost z toho, co dělá z přesvědčení, z bytostného zájmu a nadšení. Pokud něčemu silně věří, tak to může i dále propagovat a ovlivňovat okolí. Činí-li člověk něco dle zákona, bývá radost a pocit úspěchu a nadšení o něco menší. Zvláště v českých poměrech. Nařizuje-li nám něco zákon, pak míváme silné pochybnosti a většinou se snažíme dělat všechno pro to, abychom jej nemuseli dodržovat. Mají-li se stavět domy dle standardů pasivních a nízkoenergetických, tak nejsem vůbec proti. Ale svobodně a podle přesvědčení každého investora. Ne podle úředního příkazu, byť je veden vírou v nutné snížení závislosti na nerostných surovinách a snahou zastavit globální oteplování. Jak víme, i v dobré víře se mohou prosazovat velmi nedobrá opatření. Osobně jsem ochoten uvěřit tomu, že se otepluje planeta a že suroviny mizí a budou stále dražší. Ale nevěřím, že tyto problémy lze řešit jinak než změnou našeho způsobu života. Výstavba energeticky úsporných budov k tomu nejspíše moc nepřispěje. Každá výstavba životní prostředí zatěžuje vždy velmi silně a pokud se nevrátíme pouze ke dřevu, hlíně a kameni, tak matičce Zemi příliš neulehčíme.
Na závěr si ještě dovolím uvést příklad vycházející z vlastní zkušenosti. Mým dopravním prostředkem na cestu do práce je kolo. Je to pro mě efektivní aktivita z mnoha důvodů. S nadsázkou mohu říci, že jsem efektivní i energeticky, neboť spotřebu mám opravdu hodně blízkou nule a kdyby na to přišlo, tak energii mohu za jízdy i vyrábět. Tato moje úspornost by jistě prospěla i mnoha dalším jedincům a snad i celé společnosti, světu či planetě. O tom jsem přesvědčen a mám ze své pravidelné cyklistiky radost. Ale ta pramení z toho, že je má činnost dobrovolná a svobodná. Pokud bych ji měl dělat podle zákona či z povinnosti, asi bych už dávno přestal jezdit. Otázkou tedy je, prospěje vůbec nový zákon úsporným budovám a jejich uživatelům?
reklama
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou
diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem
Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného
textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
