Vlastimil Waic: Norování: Profesionální lobbing, lži a premiér v pasti vlastních slibů

Rozbor důvodových zpráv aktuálních pozměňovacích návrhů k zákazu norování a regulace koček v přírodě. • Trojice pozměňovacích návrhů (1324 Babiš, 1325 Pospíšil–Zuna, 1383 Patková) k novele zákona o rostlinolékařské péči (ST 48) se snaží zakázat norování lišek a usmrcování toulavých psů a koček mysliveckou stráží a mysliveckými hospodáři.

• Návrhy jsou připojeny jako klasický přílepek k nesouvisejícímu zákonu; Patková navíc navrhuje přejmenovat celý návrh zákona, aby to vypadalo legitimněji.

• Hlavním zdrojem argumentů pro zákaz norování je profesionální lobbing Svobody zvířat; autorkou textu důvodové zprávy je podle metadat Olga Janžurová s vazbami na Aspen Institut a podobné organizace. • Premiér Babiš svůj návrh (1324) prakticky doslova opisuje od Patkové a plní tak slib aktivistům navzdory programovému vymezení ANO proti politickým neziskovkám.

• Důvodové zprávy obsahují typické argumentační fauly: emocionální apely („zvláště krutá metoda“), statistiky vytržené z kontextu (podíl norování klesá, ale absolutní počty lišek rostou), selektivní citace vědy a ignorování role norování u invazního psíka mývalovitého a zoonóz (echinokokóza, riziko návratu vztekliny), a dokonce i pokus diskvalifikovat mysliveckou odbornost na základě excesů jednotlivců.

• Návrh Pospíšila a Zuny se v důvodové zprávě věnuje téměř výhradně psům, ale normativně chrání i kočky – přitom volně žijící kočky představují podle vědeckých metaanalýz bez nadsázky ekologickou katastrofu.

• Všechny tři návrhy postrádají řádný test proporcionality a ignorují, že myslivost je podle Ústavního soudu veřejným zájmem na ochraně přírodního bohatství.

• Celkově jde o další krok v postupném omezování myslivosti salámovou metodou pod tlakem organizovaného aktivismu, nikoli na základě komplexní odborné a ekologické analýzy.

Doufali jste, že zákony v Česku vytvářejí odborníci na základě dat a demokratické diskuze? Neradi nazýváme ctěné čtenáře naivními, ale tak to skutečně není. Zákony tvoří profesionální lobbisté, od nichž vede stopa až ke Zdeňkem Bakalou financovaným vlivovým organizacím.

Důvodové zprávy jsou stejně jako celá kampaň Svobody zvířat čistě účelové, manipulativní a plné argumentačních faulů s jediným cílem – zakázat někomu jinému něco, co se představitelům tohoto politického směru nelíbí, a současně odkrojit další kolečko salámu v postupné demontáži české myslivosti. Tentokrát bohužel jejich hru hraje i premiér Babiš. Můžeme jen doufat, že ne zcela dobrovolně.

Poslanecká sněmovna nedávno vrátila do druhého čtení návrh novely zákona o rostlinolékařské péči. Premiér Babiš totiž k němu za každou cenu chtěl ještě přilepit pozměňovací návrh, kterým změní zákon o myslivosti a zakáže norování všech druhů. Svou příležitost k témuž kroku ucítili také, jak jinak, Piráti a vše okořenil Jiří Pospíšil návrhem na zákaz usmrcování psů a koček mysliveckou stráží a hospodáři. Pojďme si důvodové zprávy rozebrat, je to skutečně výživné čtení.

Kdo za tím stojí aneb lobbing na sněmovní půdě

Začněme u zdroje. Pozměňovací návrh poslankyně Jany Patkové k novele zákona č. 326/2004 Sb. (zákon o rostlinolékařské péči – ano, čtete správně, zákaz norování lišek má být součástí zákona o škůdcích na obilí) podepsalo 14 poslankyň a poslanců, ale důvodová zpráva zcela otevřeně (v souladu se zákonem o regulaci lobbování) identifikuje skutečný zdroj této myšlenky, kterým není nikdo jiný než telemarketingová nátlaková neziskovka Svoboda zvířat.

Svoboda zvířat využívá eticky diskutabilní techniky fundraisingu, kdy na základě často zmanipulovaných obrázků či zjevně nepravdivých informací vyvolává nenávist veřejnosti proti myslivcům. Nenávist, coby silná negativní emoce, pak motivuje některé oslovené lidi posílat Svobodě zvířat příspěvky na činnost, za které organizace platí své zaměstnance a další kampaně na vyvolávání nenávisti. V tomto duchu bylo na Svobodu zvířat podáno hned několik trestních oznámení, kterými se orgány činné v trestním řízení zabývají.

Autorkou textu je dle metadat dokumentu Olga Janžurová, asistentka pirátské poslankyně Venduly Svobodové. Stopu Janžurové lze vysledovat do Aspen Institutu financovaného údajně více než 100 miliony korun Zdeňkem Bakalou, Evropských hodnot Jakuba Jandy či Nadace rozvoje občanské společnosti. Nemusíme vysvětlovat, že to vše jsou notoricky známé organizace pro nátlakové prosazování progresivistických myšlenek v Česku.

Podobný profesionální lobbing se obvykle schovává za masku tlaku občanské společnosti. Ve skutečnosti se ale jedná o nedemokratický proces, který prosazuje levicové globalistické ideály nátlakovou cestou, protože si uvědomuje, že v demokratických volbách nemá šanci uspět. Pozměňovací návrh poslankyně Patkové tak není výsledkem veřejné poptávky, ale pilné práce profesionálních lobbistů s obrovským finančním zázemím. Vazba skutečné autorky textu na Aspen Institut a další organizace je typickou ukázkou otáčejících se dveří mezi formálně neziskovou sférou a politikou.

Do stejného vlaku však naskakuje i premiér Andrej Babiš. Jeho vlastní pozměňovací návrh na stejné téma opisuje text Patkové / Janžurové prakticky doslova. Důvodové zprávy obou návrhů jsou strukturou i argumenty velmi podobné: „zvláště krutá metoda“, liška v kleci, termovize, hraboši jako argument pro „hodnou“ lišku a tak dále. Podobnost návrhů je až zarážející.

Premiér Babiš veřejně deklaruje, že zákaz norování aktivistům slíbil a že dostal „spoustu mailů“ od veřejnosti, které zákaz požadují. Zmiňované e-maily ovšem nevyrostly na stromě – organizuje je Svoboda zvířat pomocí online aplikace. To není demokratický mandát, to je řízený spam. Je šokující, že zákony se v Česku zjevně tvoří podle toho, která aktivistická skupina lépe zorganizuje rozesílku spamu poslancům, místo podle výsledků voleb.

Proč je výsledek voleb důležitý? Protože hnutí ANO se vůči politickým neziskovkám vymezovalo i ve svém volebním programu, obdobně, jako se vůči nim vymezuje i programové prohlášení vlády ANO, SPD a Motoristů. A přesto právě teď prosazuje zákaz norování podle scénáře jedné takové politické nevládky.

Premiér Babiš se dostal do pasti současných slibů zatočit s politickými neziskovkami a zakázat norování. V našich očích to první je slib vlastním voličům, zatímco to druhé slib lidem, kteří vládní strany nejspíš nikdy volit nebudou. To by mělo být snadné rozhodování. Jak to však vnímá pan premiér, se můžeme jen domnívat.

Vnitřní boj by ale měla svádět i poslankyně Jana Patková. Ta na jedné straně podává pozměňovací návrh, který ztíží účinnou regulaci lišek, ale na druhé straně dělá kampaň za záchranu mizející populace křečka polního. Proč je v tom rozpor? Protože liška je v našich podmínkách křečkovi přirozeným predátorem číslo jedna. Paní poslankyně by si tedy měla vybrat. Buď chce chránit velmi dobře prosperující lišky, nebo drobné živočichy na pokraji vymizení z české krajiny, jako třeba křečka. Oboje zároveň možné není.

Maskovaný přílepek

Než se dostaneme k samotným důvodovým zprávám, je třeba vypíchnout ještě jednu věc z pozměňovacího návrhu poslankyně Patkové: navrhuje přejmenovat celý zákon. Původně jde o novelu zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči. Patková navrhuje název změnit na „zákon, kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., … a některé další zákony“. To není kosmetika. To je dle našeho názoru pokus maskovat přílepek, kterými všechny návrhy, jimiž se zabýváme v tomto článku, jsou, a předejít tak případnému odmítnutí Ústavním soudem.

Ústavní soud se opakovaně ohrazuje proti změnám zákonů, které zákonodárci lepí do nesouvisejících zákonů. Není a nemělo by být normální, že bez koordinace s gesčním ministerstvem si vlivové skupiny stojící za některými poslanci k zákonu o fytosanitárních opatřeních přilepí zákazy norování, výcviku psů nebo usmrcování koček. Jaký vliv na kvalitu českých zákonů to má, asi všichni z praxe známe.

Věříme, že Ústavní soud taktiku účelového přejmenování zákona s cílem legitimizovat přílepek prohlédne a odmítne.

„Zvláště nehumánní a krutá metoda lovu“ – Skutečně?

Důvodová zpráva návrhu poslankyně Patkové hned v úvodu označuje norování za „zvláště nehumánní a krutou metodu lovu“. Bez odkazu na odbornou literaturu a bez definice toho, co je „zvláště nehumánní a krutá“. Nejde o argument, jde o hodnotící soud. Jde o morální ortel, který se má čtenáři hned na úvod zažrat do podvědomí a správně jej pro čtení „naladit“.

Současné norování v ČR ale vypadá jinak než na třicet let starých záznamech z VHS původem bůh ví odkud, které tak ráda ve své kampani používá Svoboda zvířat. Pes – teriér nebo jezevčík – vnikne do nory, lokalizuje lišku a svou přítomností a štěkotem ji vytlačí ven, kde ji myslivec rychle zastřelí. K fyzickému boji v noře dochází minimálně a pochopitelně o něj ani myslivci nestojí. Výcvik dnes totiž probíhá v bezkontaktních norách, kde lišku od psa odděluje pevná mříž. Kontaktní výcvik je v Česku už mnoho let zakázán.

Jenže co dělá důvodová zpráva? Míchá dohromady historické praktiky, zahraniční poměry, ojedinělé excesy a českou realitu roku 2026 tak, aby čtenář vnímal jedno důležité, ale zavádějící slovo: krutost. Jenže právo má stát na faktech, ne na emocionální manipulaci.

Jednou z častých manipulací, kterých se Svoboda zvířat i důvodové zprávy dopouští, je emocionální apel prostřednictvím norovaných liščat. Důvodová zpráva k návrhu poslankyně Patkové správně uvádí, že lišky nemají v době výchovy liščat dobu lovu, tedy se nesmí lovit (ani norovat). Dále pokračuje rovněž správně, že liščata se osamostatňují později než po 1. červenci, kdy již doba lovu začíná.

Následuje však tak zjevná manipulace, že máme pochybnosti, že poslankyně Patková / autorka PN Janžurová podceňují inteligenci kolegů poslanců: „Je však nezbytné podotknout, že od 1. července je znovu možné lišku obecnou lovit jak odstřelem, tak norováním, ačkoliv jsou v této době v honitbách stále přítomna jen několikaměsíční mláďata (…) I z tohoto důvodu je nezbytné přijmout navrhovanou právní úpravu,“ tedy zakázat norování. Všimněte si prosím, že liščata jsou v honitbách, ne v norách. Ale přesto je kvůli nim „potřeba“ zakázat norování.

Statistika mimo kontext

Patková i Babiš se ve svých důvodových zprávách odvolávají na statistiky: norování tvořilo kolem roku 2005 asi 18 % odlovu lišek. V roce 2023 už jen 4,5 % a v roce 2024 zhruba 3 %. Aktivista z těchto čísel dochází k závěru, že norování „je marginální metoda, tak ji prostě zakážeme.“

Těmto statistikám však chybí zásadní dovětek: celkový odlov lišek mezitím vzrostl skoro dvojnásobně, z cca 44 000 na cca 84 000 kusů ročně. Takže absolutní počet lišek ulovených norováním klesl, ale zdaleka ne tolik, jak předchozí zmanipulovaná interpretace dat naznačuje. Pořád jde o tisíce jedinců ročně. V poměrové statistice se ztratí, ale v konkrétním terénu – v členitých skalních komplexech, v blízkosti lidských sídel, v místech, kde nelze bezpečně použít kulovou zbraň – je norování často jediná reálně použitelná metoda.

Statistiky navíc v důvodové zprávě umožňují využít další klasickou argumentační fintu: „Myslivci mají termovize, proto norovat nepotřebují.“ Termovize ale nevidí pod zem. V norách, v jezevčích hradech, v hustě členěném terénu je k ničemu. Všude tam, kde psík mývalovitý nebo liška skutečně dělají největší škody – u hnízdících ptáků, v mokřadech, v koloniích vodních ptáků – není často možné tyto druhy „odlovit termovizí“.

Ale lišky přeci regulují hraboše!

Důvodové zprávy k návrhům poslanců Patkové a Babiše argumentují tím, že liška je dominantně konzumentem hrabošů, čímž napomáhá k jejich regulaci. Navrhovatelé tím dovozují užitečnost lišek. Jako obvykle ale mají představu o fungování přírody převrácenou naruby.

Liška obecná je potravní oportunista. Živí se tím, co má zrovna k dispozici. Hraboši jsou hojní a jsou pro lišku snadno dostupnou kořistí, proto se jimi v našich podmínkách živí dominantně. To ale neznamená, že kdyby byla k dispozici jiná kořist, neživila by se jinou kořistí. Například lišky na písečných pobřežích severní a západní Evropy se živí dominantně králíky.

V Česku se lišky neživí dominantně ohroženou drobnou zvěří a zvířaty (zajíci, koroptvemi, křečky apod.) jednak proto, že ulovit hraboše je pro ně jednodušší, a jednak proto, že jmenovaných kořistních druhů jednoduše není dostatek. Závěr, že liška je hodný regulátor hrabošů, který ekosystému čistě prospívá, je tak zcela neplatný. Liška nežere zajíce, koroptve a podobně, protože jednoduše nejsou k dispozici, jsou na pokraji vymizení z naší přírody.

Zákaz norování dále zhorší situaci vzniklou po zavedení doby hájení lišky (březen až červen), kdy myslivci budou nuceni ve zbytku roku odlovit celé množství lišek + přírůstek. Jen množství lišek zvýšené v důsledku doby hájení bude schopno zcela zlikvidovat zbývající populace zajíců a koroptví v Česku. Doba hájení se již letos pravděpodobně dramaticky podepisuje na počtu útoků lišek na zájmové chovy drůbeže. Stavy lišek jsou vysoké, je tedy nesmysl brát myslivcům účinný nástroj její regulace.

Termovize pro každého? Ne tak docela

Důvodová zpráva líčí termovizi jako každodenní samozřejmost myslivosti – „moderní efektivní metoda lovu“, která navíc snižuje utrpení zvířat. Realita je taková, že funkční lovecká termovize stojí vyšší desítky až stovky tisíc korun. To je technika pro několik dobře situovaných jednotlivců, ne univerzální náhrada tradičních metod. Je to další výrazný náklad k mnohasettisícovým nákladům, které každý myslivec do své služby české přírodě a české veřejnosti ze svého investuje. Obzvlášť absurdní výdaj to pak je pro ty, kdo mají investováno desetitisíce do psa – norníka, který jim nově bude k nepotřebě.

Pokud navrhovatelé v zákoně vezmou jednu z mála relativně levných, tradičních a funkčních metod lovu a do důvodové zprávy napíšou „ale vždyť máte termovizi“, dělají z práva nástroj sociální selekce. Majetní myslivci si termovize koupí, většina bude jen přihlížet, jak jim lišky a psíci mývalovití likvidují drobné živočichy v honitbě, a z nově zakázaných perfektně připravených psů se stanou gaučoví povaleči.

Bezkontaktní výcvik a lišky v zajetí: aktivismus versus realita

Pozměňovací návrhy líčí výcvik norování s liškou oddělenou mříží jako extrémní psychické týrání – liška prý neví, že je chráněna mříží, vnímá psa jako bezprostřední smrtelné ohrožení a žije v trvalém stresu. Patková / Janžurová k tomu cituje prof. Andrzeje Elżanowského z Varšavské univerzity, který hovoří o potřebě volného pohybu. Pomineme-li skutečnost, že prof. Elżanowski je filozof–zoolog s etickými, nikoliv behaviorálními specializacemi, je sám argument logicky vadný.

Uvedené by totiž možná platilo pro zvíře, které je do umělé nory strčeno jednou v životě. Jenže výcvik norníků je opakovaná, rutinní činnost. Lišky jsou inteligentní šelmy s výbornou orientační pamětí a schopností asociativního učení. Po prvním nebo druhém kontaktu přes mříž je pro ně situace předvídatelná: štěkající pes, pevná bariéra, žádný fyzický útok. To neznamená, že jsou nadšené – ale představa, že pokaždé znovu prožívají „akutní předsmrtelné trauma“, je přinejmenším přehnaná. Průkaz takového vlivu na lišky by vyžadoval velmi konkrétní behaviorální studie, které důvodová zpráva nenabízí.

Každý lov je zásahem do welfare loveného jedince. Nemůžeme chtít maximalizovat welfare (nota bene druhů, které decimují řadu jiných druhů) a současně lovit. To se vylučuje. Má-li být liška lovena (a není pochyb, že má), je jasné, že jí to nějakým způsobem bude „nepříjemné“. Dosti dramatickým zásahem do welfare je také šíření svrabu a prašiviny v hustých populacích lišky. Růst stavů lišek bude nutně znamenat také větší šíření těchto onemocnění, a tedy více trpících jedinců.

Vedle welfare lišek se však pozměňovací návrh poslankyně Patkové zabývá rovněž welfare loveckých psů. Aktivistům bez odborných znalostí dle našeho názoru v žádném případě nepřísluší „páchat dobro“ na loveckých psech myslivců. Drtivá většina myslivců považuje své psy za členy svých rodin, parťáky ve tvrdé myslivecké práci. Pořízení i péče o psa jsou nákladné finančně, výchova a výcvik nesmírně náročné časově. Myslivec neudělá nic, co by psa přímo ohrozilo, byť nehody se pochopitelně stávají.

Psík mývalovitý: zákon říká eradikovat

Důvodové zprávy připouštějí, že psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) a mýval severní (Procyon lotor) jsou invazní druhy, které představují hrozbu pro biodiverzitu. Vzápětí ale zejména poslankyně Patková upadá zpět do mantry: „norování není nezastupitelné, údajně chybí důkazy, že vede k dlouhodobému snížení hustoty populace, a proto ho není nutné zachovávat“.

Doložme fakty, co norování pro regulaci psíka mývalovitého znamená. Psík mývalovitý je jedním z nejúspěšnějších invazních savců v Evropě. Šíří se rychlostí 40 až 120 km za rok a představuje přímou hrozbu pro hnízdící ptactvo, obojživelníky a korýše. Klíčovým důvodem jeho úspěchu je právě to, že přes den tráví mnoho času v norách – v liščích, jezevčích, prostě kdekoliv pod zemí.

Mezinárodní svaz ochrany přírody IUCN i evropské materiály k psíkovi mývalovitému jasně doporučují pro jeho regulaci kombinaci metod – od lovu střelnou zbraní až po využití loveckých psů k vyhledávání jedinců v úkrytech (IUCN, 2009). Termovize naproti tomu pod zem nevidí a nástrahy psíka z nory nevyženou. Odchytová zařízení fungují jen v omezených podmínkách, jsou nákladná a následně je třeba řešit způsob usmrcení odchyceného jedince. Pes v noře a následný odstřel je v takových situacích prostě nenahraditelným nástrojem.

Švédský „Mardhundsprojektet“, zaměřený na management psíka mývalovitého, považuje kombinaci odchytových metod a cíleného lovu s pomocí psů za standardní postup v terénu (Jägareförbundet, 2015). Zákaz norování v ČR by v praxi znamenal: psíka mývalovitého budeme dál povinně „regulovat“, ale zakážeme si jeden z mála opravdu efektivních nástrojů regulace používaný v místech, kde se psík zdržuje nejčastěji – v norách. To je ekvivalent toho, kdybychom hasičům zakázali žebříky a řekli, že se přece dá hasit i z přízemí.

Argument tvrzením, že „efekt lovu oslabují migrace a reprodukční kompenzace“, je u invazních druhů dvojnásob problematický (Takumi et al., 2008). Snaží se čtenáři podsunout, že místo uloveného kusu v krajině vždy zabere jiný jedinec, ať už vzniklý množením, nebo migrující. Pokud bychom tento argument vzali doslova, máme logicky jen dvě možnosti: buď invazní druh vůbec neregulovat (protože to údajně stejně nefunguje), nebo regulovat, ale nějakou masovější a brutálnější metodou, než je lov, aby se uvolněná teritoria neměla čím doplnit, například trávením, biologickými zbraněmi a podobně.

Třetí cestu, tedy lov (dle české legislativy usmrcování, ale principiálně se to v tomto případě od lovu neliší, pouze pojem lov je dle zákona vyhrazen zvěři, kterou psík dle zákona není, tudíž formálně se neloví, ale usmrcuje), pod který patří i selektivní, cílená a specializovaná metoda lovu – norování – důvodová zpráva systematicky sabotuje.

Pokud aktivisté i ve světle výše uvedeného tvrdí, že norování pro regulaci invazních druhů „není nezbytné", pak tím ve skutečnosti říkají, že je eradikace psíka mývalovitého moc nezajímá. To je pozice, kterou si autoři legislativy o ochraně přírody dle našeho názoru dovolit nemohou. Psík mývalovitý je totiž zařazen na unijní seznam invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na EU, a jeho regulace je tedy právní povinností, nikoli záležitostí dobré vůle.

Echinokokóza: zavíráme oči

U alveolární echinokokózy se důvodová zpráva opírá o tvrzení profesora Knotka: norování prý „nemůže být klíčovým nástrojem veřejného zdraví“, prevence má spočívat hlavně v hygieně a kontrolních opatřeních. To je formálně pravda – ale: nikdo netvrdí, že by norování mělo být „klíčovým nástrojem“. Jde o klasický rétorický trik: vybudovat slaměného panáka (norování jako klíčový nástroj), shodit ho a prohlásit vítězství. Norování je jedním z nástrojů regulace hustoty liščí populace, a hustota liščí populace je jedním z faktorů prevalence parazita.

A zde je to, co důvodová zpráva takticky zamlčuje: prevalence E. multilocularis u lišek v ČR je lokálně extrémně vysoká, historicky přes 60 % populace v některých ohniscích (Martínek et al., 2001). Alveolární echinokokóza u lidí má inkubační dobu 5 až 15 let a probíhá jako maligně infiltrující onemocnění jater. Bez doživotní antiparazitické léčby je prognóza velmi špatná.

Epidemiologické modely ukazují, že šíření E. multilocularis v populaci lišek je extrémně citlivé na hustotu hostitelů. Takumi et al. (2008) odhadují, že pro potlačení šíření je potřeba držet jarní hustotu lišek pod cca 1 jedince / km² (Takumi et al., 2008). Hegglin et al. (2003) prokázali, že jediný opravdu spolehlivý nástroj dlouhodobé kontroly prevalence je měsíční aplikace odčervovacích návnad po dobu několika let (Hegglin et al., 2003). To je logisticky náročné, drahé – a bude to nevyhnutelné dělat ve spolupráci právě s myslivci, jejichž práva předkládané návrhy omezují a proti nimž aktivisté kopou hluboké společenské příkopy.

Ano, existují studie (např. Comte et al., 2017), které ukazují, že intenzivní odstřel v malé oblasti může krátkodobě zvednout prevalenci parazita, protože rozbije sociální strukturu lišek a zvýší mobilitu mladých jedinců. To ale platí pro konkrétní nastavení – malou oblast, omezenou dobu, vysoký lovecký tlak. Vytvářet z toho závěr „lov nepomáhá, zakážeme norování“ je metodicky šílené. Správný závěr zní: lovit musíme promyšleně, ne chaoticky. K tomu ale potřebujeme víc nástrojů, ne míň.

Argument „vzteklina byla vymýcena, tak proč bychom lišky potřebovali efektivně lovit“ je vysloveně krátkozraký. Vzteklina je v Polsku i na Slovensku, lišky migrují a státní hranice nerespektují. S rostoucí hustotou populace roste pravděpodobnost a rychlost šíření zoonóz. Vzteklina do Česka opět dorazí. Otázka nezní, jestli, ale kdy. Česko je dnes bez vztekliny právě proto, že se v minulosti lišky intenzivně lovily a myslivci roznášeli vakcinační návnady. Tvrdí-li někdo, že vymýcení vztekliny v Česku je důvodem lov lišek omezit, nelze to označit za nic jiného než převrácenou logiku.

To, že Česko je vztekliny prosté nyní, není konstantní stav přírody. Je to výsledek aktivní práce myslivců. Bylo by opravdu ironické, kdyby zákon, který má zvířata chránit, vytvořil podmínky pro masové šíření smrtelné zoonózy.

„Odborné stanovisko“ 120 signatářů: věda, nebo anketa?

Klenotem důvodové zprávy poslankyně Patkové je tzv. Odborné stanovisko k problematice norování, údajně podepsané více než 120 odborníky – veterináři, zoology, biology, ekology atd. Zní to impozantně, než se podíváme blíže: Stanovisko visí na kampaňovém webu Svobody zvířat a má formu online ankety, nikoli validované petice. Podpisy nejsou nijak autentizovány. Z metodického hlediska

• není jasné, jak byli odborníci vybíráni, kolik jich oslovení odmítlo, zda nejde o self‑selection bias;

• není jasné, zda si všichni podepsaní odborníci jsou svého podpisu a způsobu jeho využití skutečně vědomi;

• a hlavně: není mezi nimi ani jeden odborník na myslivost – disciplínu, která se tím tématem zabývá (ČZU, MENDELU).

Myslivost přitom je akademická disciplína – vyučuje se na ČZU i na Mendelově univerzitě. Existují doktoři, docenti a profesoři myslivosti. Žádný z nich se však pod dokument nepodepsal. Proč? Buď protože nebyli osloveni, nebo protože odmítli. Oboje je relevantní informace, kterou Svoboda zvířat i důvodová zpráva záměrně tají. Kdo jiný by ale měl dávat odborná stanoviska k problematice myslivosti, než vědci přímo v tomto oboru?

Naproti tomu existuje obdobná online anketa Klubu nornictví ČMMJ, kde je přes 5 000 podpisů myslivců – lidí se státem vyžadovanou kvalifikací k výkonu práva myslivosti. To neznamená, že „myslivci mají pravdu, protože jich je víc“. Znamená to, že když někdo argumentuje „vědeckým konsensem“, ale záměrně neosloví jedinou relevantní vědeckou komunitu, je to čisté argumentum ad verecundiam – autorita je mimo svou oblast kompetence (ipse dixit z jiného oboru) a současně není doloženo, jak reprezentativní výběr signatářů je.

Lucembursko: malý stát, velké argumentační zneužití

Lucemburský příklad zákazů lovu lišek se v důvodové zprávě objevuje jako kouzelná formule: zakázali lov, populace neexplodovala, echinokokóza klesla, všichni žijí šťastně (Mersch et al., 2020). Znovu – studie je sama o sobě zajímavá, ale…

• Lucembursko má 2 586 km², tedy je (výrazně) menší než Karlovarský kraj. Struktura krajiny, hustota lišek, migrační koridory – vše je tam jiné a v jiném měřítku než v Česku.

• Současně se studií tam probíhaly programy očkování a odčervování lišek, které měly přímý vliv na prevalenci parazita a zkreslily tak výsledky studie.

• Studie sama přiznává omezenou vypovídací hodnotu pro širší region – pracovala s velmi omezeným územím a sami autoři přiznávají zkreslení migrací lišek z okolí – tedy přesně tím argumentem, kterým se důvodová zpráva jinde v textu naopak snaží snižovat účinnost lovu. Nelze zároveň tvrdit, že „regulace nefunguje, protože se lišky přistěhují odjinud" a „regulace není potřeba, protože lišky se nepřemnoží díky sociálním mechanismům". To jsou vzájemně si odporující teze.

Vědecký článek v Biological Conservation není zdrojový text pro zkopírování a vložení do českého zákona. Aby to bylo možné, byla by potřeba řádná komparativní analýza: porovnání hustoty populace lišek, struktury krajiny, potravní nabídky, míry synantropizace. Nic z toho důvodová zpráva nedělá. Vezme si jeden „příběh úspěchu“ a udělá z něj univerzální recept.

Myslivci mají excesy? A kdo nemá?

V závěru důvodová zpráva poslankyně Patkové přejde od pseudoodborných tvrzení k čisté diskreditaci: odkazuje na medializované případy zastřelených psů, pytláctví, otrav a tvrdí, že „oslabují věrohodnost argumentace části myslivecké veřejnosti“, která se dovolává veřejného zájmu. Tohle už není ani argumentace – to je argumentum ad hominem v kolektivní podobě.

V ČR je kolem 88 000 myslivců. Je statisticky nevyhnutelné, že mezi nimi budou i lidé, kteří porušují zákon. Stejně jako mezi lékaři jsou ti, co falšují dokumentaci, a mezi učiteli ti, co šikanují žáky. Z těchto případů ale nevyvozujeme, že „medicína není odborná disciplína“ nebo že „pedagogika není věda“. Přesně to ale důvodová zpráva dělá s myslivostí.

Přitom Ústavní soud opakovaně judikoval, že myslivost je veřejný zájem, nikoli soukromý koníček. Ochrana zvěře jako součásti přírodního bohatství České republiky je povinností státu podle čl. 7 Ústavy – a myslivost je jedním z nástrojů, jak ji naplňovat. Zpochybňovat odborné argumenty myslivců s odkazem na excesy jednotlivců je intelektuálně líné a morálně diskutabilní.

Babišův pozměňovací návrh: kopie aktivistické agendy

Teď k samotnému pozměňovacímu návrhu Andreje Babiše. Text normativní části je prakticky totožný s návrhem Patkové:

• zákaz lovu zvěře pod zemí za použití psů a vyhrabávání,

• zákaz chovu lišek obecných v zajetí (s formálně stejnou výjimkou),

• zrušení § 7 odst. 2 zákona o myslivosti (dočasné držení lišek pro výcvik psů).

Důvodová zpráva Babišova návrhu používá stejné argumenty jako Patková / Janžurová – liška jako regulátor hrabošů, hrůzy výcviku v umělých norách, termovize jako spása, statistiky o klesajícím podílu norování. Není to nezávislá úvaha; je to politické zaštítění textu připraveného Svobodou zvířat. Babišův pozměňovací návrh není kompromis, není „umírněná“ varianta. Je to mírně jinak formulovaná kopie aktivistického návrhu.

Pospíšil a Zuna: psi, kočky a příroda na posledním místě

Pozměňovací návrh Jiřího Pospíšila a Michala Zuny míří na jinou oblast – na oprávnění myslivecké stráže a mysliveckých hospodářů usmrcovat toulavé psy a kočky v honitbě podle § 14 a 35 zákona o myslivosti.

Důvodová zpráva je ovšem téměř výhradně o psech – emocionální vazba, rodinní příslušníci, majetková a nemajetková újma, judikatura Nejvyššího správního soudu v konkrétních kauzách. Kočky jsou zmíněné v podstatě jen v závěru, kde se lakonicky konstatuje, že „stejnou ochranu si zaslouží i kočky“. Z hlediska metodiky je to naprostý nesoulad: návrh zakazuje usmrcování toulavých koček mysliveckou stráží, ale důvodová zpráva tenhle krok nijak ekologicky ani odborně neobhajuje.

Volně se pohybující kočky: ekologická katastrofa

O vlivu volně se pohybujících koček na přírodu máme robustní data. Metaanalýza Medina et al. (2011) ukazuje, že ferální kočky přispěly minimálně k 14 % globálních vyhynutí druhů ptáků, savců a plazů a jsou hlavní hrozbou pro téměř 8 % kriticky ohrožených druhů (Medina et al., 2011). V USA zabijí volně se pohybující kočky podle studie Loss et al. (2013) 1,4 až 3,7 miliardy ptáků a 6,9 až 20,7 miliardy savců ročně, což z nich dělá vůbec největší člověkem zprostředkovaný zdroj mortality pro drobné ptáky a savce (Loss et al., 2013).

V Evropě studie z Francie a Belgie ukazují, že podíl ptáků zabitých kočkami patří mezi hlavní příčiny mortality zahradních ptáků – 12,8 až 26,3 % všech nalezených mrtvých ptáků, podobně jako nárazy do skel (Bonnaud et al., 2011; Ducatez et al., 2019). V Estonsku odhadují, že volně se pohybující kočky zabijí až pět milionů drobných zvířat ročně. Australské údaje mluví o stovkách milionů zabitých ptáků každoročně (Woinarski et al., 2015).

Není důvod domnívat se, že v Česku je situace jiná. Podíváme‑li se na současný stav drobné zvěře v Česku – koroptve, zajíci, drobní pěvci – nedává smysl vyřadit kočky z kategorií zvířat, které lze v honitbě usmrcovat, aniž by předkladatel zároveň navrhl jiný konkrétní mechanismus jejich regulace. Pospíšilův návrh alternativu nenabízí – prostě vymaže usmrcování psů i koček jedním šmahem ze zákona.

Psi: lovecký pes versus pes třetí osoby

Pospíšilova důvodová zpráva stojí na emotivním kontrastu: pes je člen rodiny, zatímco zvěř je „res nullius“, tedy věc bez pána, předkladatelé konstruují domněnku, že vlastnické právo k psovi má mít přednost před „bezejmennou zvěří“.

Jenže:

• zvěř není „věc bez pána“ v běžném smyslu – je přírodním bohatstvím České republiky, jehož ochranu ukládá státu Ústava i zákony; myslivost je nástrojem naplnění tohoto práva, a je tedy je veřejným zájmem, nikoli hobby několika střelců;

• Ústavní soud výslovně označil za legitimní zásah do vlastnického práva například povinnost strpět výkon práva myslivosti na soukromém pozemku – tedy veřejný zájem na ochraně zvěře může vlastnické právo omezit.

Pokud soud akceptuje, že vlastník musí strpět vstup myslivce na svůj pozemek a lov zvěře, není žádný principiální důvod, proč by nemohl akceptovat i to, že pes, který nezákonně volně pobíhá honitbou a pronásleduje zvěř, může být za určitých podmínek usmrcen. Vlastnické právo ke psu neznamená právo porušovat zákon o myslivosti, zákon o ochraně zvířat proti týrání (povinnost zabránit útěku) a další zákony a podzákonné předpisy.

Návrh se dále snaží ztotožňovat práci loveckého psa s volným pobíháním psa třetí strany. To je ale naprosto lichá úvaha. Rozdíl mezi psem myslivce a psem třetí strany je zásadní:

• lovecký pes myslivce má povinné zkoušky z lovecké upotřebitelnosti, je veden, kontrolován a jeho chování je v honitbě součástí řízené činnosti;

• pes třetí osoby se volně pohybuje honitbou bez dohledu, bez kontroly, často v rozporu se zákonem i elementární slušností.

Lovecké pudy nejsou a nemohou být „obhajobou“ volně se potulujícího psa, jak se snaží Pospíšil se Zunou sugerovat – jsou naopak příčinou problému, pokud pes není pod kontrolou. Zákon na to reaguje tak, že dává myslivecké stráži krajní oprávnění psa usmrtit, ale teprve tehdy, když vůči zvěři jedná konkrétním zakázaným způsobem (pronásleduje, strhává). Vhodná debata má být o parametrech této hranice, o povinném dokazování, o dokumentaci – ne o tom, že se to celé prostě smaže (i když ani o tom reálně žádná debata neproběhla).

Když důvodová zpráva mluví o psech, ale zákon chrání i kočky

Nejvážnější metodická vada Pospíšilova návrhu je jednoduchá a již zmíněná: důvodová zpráva je prakticky výhradně o psech, ale normativní text se týká stejně psů i koček. U psů se alespoň pokouší argumentovat excesy, judikaturou, otázkou důkazního břemene. U koček neexistuje žádná vážná argumentace – jen lakonické konstatován na konci ve stylu „i kočky si zaslouží stejnou ochranu jako psi“.

Ekologická realita přitom říká něco jiného: pes je problém tam, kde selhal člověk (neposlušný, nevycvičený, útěk). Kočka je problém sama o sobě – i jako „milovaný mazlíček“, který se večer vrátí domů s ptáčkem v tlamě. A to nemluvíme o rychlosti množení koček oproti psům. Přenést na kočky automaticky stejnou ochranu, aniž by to zákonodárce jakkoli vyvážil nástroji ochrany drobné zvěře a dalších živočichů, je typický pohled městského člověka, který vnímá přírodu přes okno paneláku a toulavou kočku přes filtr na Instagramu.

Test proporcionality? Chybí

Jak u Patkové a Babiše (zákaz norování), tak u Pospíšila a Zuny (zákaz usmrcování psů a koček) chybí jedna věc: řádný test proporcionality. V obou případech jde o zásah do práv – jednou do práv myslivců a jejich schopnosti plnit veřejný zájem na ochraně přírody, podruhé do práva chránit zvěř a další živočichy před útoky psů a koček.

Ptát se musíme vždy stejně:

1. Je cíl legitimní? Ochrana welfare zvířat / ochrana domácích mazlíčků – ano, s tím lze souhlasit – má jít ale o podklad k diskuzi a hledání řešení, ne zákazu.

2. Je navrhovaný zásah vhodný k dosažení cíle? Absolutní zákaz norování / absolutní zrušení oprávnění usmrcovat psy a kočky – to je přinejmenším velmi sporné, resp. silně záleží na definici cíle.

3. Je zásah nezbytný? Není. Existují mírnější prostředky: přísnější regulace podmínek norování, důkladnější úprava postupu myslivecké stráže, povinnost dokumentace, sankce za excesy…

4. Je zásah proporcionální? Není. U norování obětuje účinný nástroj regulace invazních druhů a prevence zoonóz, u psů a koček ochranu drobných živočichů a ptactva.

Místo řádného testu proporcionality obsahují všechny tři důvodové zprávy pouze emotivní příběhy, statistiky vytržené z kontextu a selektivně citovanou vědu.

Závěr bez zbytečné korektnosti

Pozměňovací návrh poslankyně Patkové (ve skutečnosti Svobody zvířat) a jeho kopie v podání Andreje Babiše se tváří jako civilizační pokrok. Ve skutečnosti:

• oslabují regulaci přemnožených šelem, včetně invazního psíka mývalovitého,

• ignorují epidemiologickou realitu echinokokózy a rizika návratu vztekliny,

• likvidují tradiční a funkční část lovecké kynologie, která je současně součástí nehmotného kulturního dědictví ČR,

• a dělají to formálně jako přílepek k zákonu o rostlinolékařské péči, se všemi riziky neobstání před Ústavním soudem.

Norování v ČR je regulovaná, bezkontaktní, státem licencovaná metoda lovu s jasnou kynologickou tradicí a konkrétním účelem – zejména regulací lišky a psíka mývalovitého, jehož eradikace je unijní povinností. Zákaz norování je krokem, který nepomůže liškám, ale pomůže psíkovi mývalovitému v jeho expanzi. Nepomůže welfare divokých zvířat, ale přispěje k šíření zoonóz. A myslivost jako součást nehmotného kulturního dědictví ČR to rozhodně nepotřebuje.

Pokud cílem je skutečně welfare zvířat a zdravá krajina, pak by zákonodárci měli místo emočně nabitého aktivismu podpořit vědu – výzkum stavů psíka mývalovitého, sledování prevalence E. multilocularis, pilotní programy antihelmintického baitingu, a fungující spolupráci s myslivci, kteří tuto zemi znají lépe než jakákoliv neziskovka, a to proto, že chodí každý den do terénu.

Pozměňovací návrh poslanců Pospíšila a Zuny pak v PR stylu staví emocionální obraz psa, člena rodiny proti „bezejmenné zvěři“ – ale úplně míjí environmentální katastrofu volně se pohybujících koček, kterou věda popisuje už roky. Pokud má být myslivost dál tím, čím ji Ústavní soud opakovaně popsal – veřejným zájmem na ochraně přírodního bohatství – nemůže se legislativa psát podle kampaní nátlakových organizací, mailových spamů a fotek na sociálních sítích. Musí se psát podle dat, ekologie, epidemiologie a selského rozumu lidí, kteří v krajině opravdu žijí.

Nalijme si však čistého vína. Zákaz norování je jen jeden z kroků, jedno z koleček příslovečného salámu. Pro svobodu zvířat je to jen aktuální agenda, kterou využívá pro získávání příspěvků na vlastní činnost a zaměstnávání ansámblu násobně převyšujícího například počet zaměstnanců ČMMJ. Jeho jediným úkolem je prodávat lidem nenávist a vydělávat na vlastní provoz. Jakmile bude norování zakázáno, najde si tato organizace novou, dost možná opět protimysliveckou, když to tak dobře funguje, agendu, proti které bude bojovat a na které bude vydělávat.

Co se nám, myslivcům, pokusí zakázat příště?

  Seznam použité literatury

BONNAUD, E. et al. 2011. Feral Cats and Biodiversity Conservation. BioScience, 61(5), 332–338.
ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. 2024. Statistika lovu spárkaté a drobné zvěře 2003–2023. Praha: ČSÚ.
COMTE, S. et al. 2017. Fox baiting against Echinococcus multilocularis. Preventive Veterinary Medicine, 146, 1–9.
HEGGLIN, D. et al. 2003. Control strategy for Echinococcus multilocularis. International Journal for Parasitology, 33(8), 943–956.
IUCN. 2009. Nyctereutes procyonoides (raccoon dog) – datasheet. In: CABI Invasive Species Compendium.
LOSS, S. R., WILL, T., LONGCORE, T. 2013. The impact of free-ranging domestic cats on wildlife of the United States. Nature Communications, 4, 1396.
MARTÍNEK, K. et al. Echinococcus multilocularis in carnivores from the Klatovy district of the Czech Republic. Journal of Helminthology [online]. 2001. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/11345074/ [cit. 2026-05-22].
MEDINA, F. M. et al. 2011. A global review of the impacts of invasive cats on island endangered vertebrates. Global Change Biology, 17(11), 3503–3510.
MERSCH, F. et al. 2020. Le renard au Luxembourg – bilan du moratoire de la chasse. Ministère de l’Environnement du Grand-Duché de Luxembourg.
PROGRAMOVÉ PROHLÁŠENÍ VLÁDY ČR. 2025. Programové prohlášení vlády ANO, SPD a Motoristé. Praha: Vláda ČR.
TAKUMI, K. et al. 2008. Transmission dynamics and control of Echinococcus multilocularis. International Journal for Parasitology, 38(12), 1539–1547.
WOINARSKI, J. C. Z. et al. 2015. Ongoing unraveling of a continental fauna: Decline and extinction of Australian mammals since European settlement. Proceedings of the National Academy of Sciences, 112(15), 4531–4540.

---

reklama

---