Vojtěch Máca: Žaloba nemá valnou šanci na úspěch

Domnívám se, že na tyto otázky lze odpovědět dvojím způsobem – jednak na to, čeho může dosáhnout žaloba samotná (tedy předpokládaný výsledek soudního procesu), ale zároveň i na to, že žalobu lze nepochybně považovat i za nástroj, jak upozornit na existenci problému a případně zlepšit vyjednávací pozici ohledně naléhavosti řešení tohoto problému. Tomu do určité míry napovídají i v žalobě zmiňovaná opatření, o jejichž realizaci žalobce zjevně usiluje – realokaci finančních zdrojů z operačních programů a z programu Zelená úsporám, vynětí části dálnice D1 procházející městem ze zpoplatnění a k tomu i nespecifikovaná preventivní zdravotnická opatření.

Samotná žaloba přitom nemá valnou šanci na úspěch – leda by se soudy musely odklonit od stávajícího výkladu týkajícího se aktivní legitimace žalobce (tedy oprávnění podat žalobu), kterou je porušení práva na příznivé životní prostředí zaručené Listinou základních prav a svobod. Ač je v žalobě stroze uvedeno, že žalobce je aktivně věcně legitimován, „když mu jakožto územně samosprávnému celku (…) svědčí veřejné subjektivní právo na příznivé životní prostředí chráněné čl. 35 odst. 1 Listiny (…)“ nejedná se v tomto případě o samozřejmou věc, jak by potvrdili četní zástupci nevládních neziskových organizací. Ústavní soud se k této otázce totiž opakovaně vyjadřuje tak, že „článek 35 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze. Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které - na rozdíl od právnických osob - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí. Tomu ostatně odpovídá i charakteristika životního prostředí, jak ji provedl zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí.“ (1)

Nabízí se jednoduchá úvaha, zda by bývalo nestačilo, kdyby současně se statutárním městem Ostrava jako další žalobce žalobu podala i fyzická osoba (např. primátor či náměstek pro oblast životního prostředí). Určitou inspiraci by zde mohla být správní žaloba pro nečinnost, které se před časem dostalo velké pozornosti v sousedním Německu. Nynější předseda bavorských Zelených Dieter Janecek v roce 2006 zažaloval zemské hlavní město Mnichov u tamějšího správního soudu pro nečinnost ohledně překračování imisního limitu pro jemný polétavý prach – od roku 2005 nesměl být denní průměrný limit 50 mikrogramů/m3 překročen více než 35 dní v roce. Přestože mnichovský soud žalobu zamítl, Spolkový správní soud nakonec o rok přiznal žalobci subjektivní právo na čisté ovzduší (2), což posléze vedlo až k vytyčení nízkoemisní zóny v Mnichově.

Konečně nelze nezmínit ani žaloby týkající se komunitního hluku – a asi nejznámější z nich – žalobu obyvatel pražské ulice 5. května. Ti v roce 2008 uspěli u odvolacího soudu se žalobou na zdržení se imisí hluku proti hlavnímu městu Praha (3). V tomto případě se ovšem jednalo o civilní (nikoli správní) žalobu, kterou se žalobci domáhali ochrany svého vlastnického práva, a tedy i o civilní řízení. V případě znečišťování ovzduší je nicméně výchozí situace o poznání složitější – znečišťovatelé jsou různého charakteru a jejich emise od sebe nejsou jednoduše odlišitelné. I když si lze alespoň teoreticky představit obdobnou žalobu vůči městu jako vlastníku komunikace ohledně emisí z dopravy, případně i žaloby vůči velkým emitentům (Arcelor-Mittal apod.), zásadní omezení představuje problém určení původce těch emisí, které působí překročení koncentračních limitů v ovzduší (leda by se jednalo o zcela specifickou škodlivinu, kterou vypouští jediný znečišťovatel). Zároveň by se případná žaloba musela vyrovnat s protiargumentem, že znečišťovatel (zpravidla) dodržuje jemu stanovené emisní limity. Paradoxně se tak dostáváme do situace, kdy se lze u soudu domoci náhrady škody působené emisemi na lesních porostech (4), zatímco ochrany lidského zdraví (asi) nikoli…

---

(1) srov. usnesení ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97, Sb. n. u. ÚS, sv. 10, str. 339; z poslední doby např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 3118/07 nebo IV. ÚS 2659/08; tento výklad respektuje i Nejvyšší správní soud, srov. rozsudek sp. zn. 6 Ao 5/2010 – 43.

(2) Bundesverwaltungsgericht, rozsudek ze dne 27.9.2007, sp. zn. BVerwG 7 C 36.07.

(3) srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.1.2008, sp. zn. 54Co 390/2007 – 203.

(4) viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004.

---

reklama

---