Divoká prasata – známe je?
Obava lidí z nečekaného setkání s divokým prasetem často pramení z malého povědomí o jeho životě. Rád bych proto čtenáře v následujícím textu seznámil alespoň se základními poznatky z oblasti biologie a etologie tohoto druhu.
Prase divoké (Sus scrofa) je rozšířeno téměř v celé Evropě s výjimkou Britských ostrovů, kde byla jeho populace vybita již před dávnými časy. Nenalezneme jej ani ve vysokohorských polohách a v klimaticky nepříznivých severních krajích s dlouho trvajícími zimami. Naopak hojně se vyskytuje v teplých a lesnatých částech Asie a v severní Africe. O velkém rozšíření prasat v rámci Evropského kontinentu vypovídá i vysoký počet původních poddruhů. Najdeme mezi nimi například prase iberské (Sus scrofa castilianus) rozšířené na Pyrenejském (resp. Iberském) poloostrově, prase italské (Sus scrofa majori) obývající oblast Apenin, či prase karpatské (Sus scrofa attila) vyskytující se v Polsku a v západních oblastech Ruska.
Divoká prasata zjevně vynikají mezi ostatními druhy našich velkých savců svojí velkou mírou přizpůsobivosti prostředí. O tomto faktu svědčí i rychlost nárůstu jejich stavů. Přitom ještě před druhou světovou válkou byli divočáci výhradně oborní zvěří. Jednalo se hlavně o zbylé jedince původní populace, která byla z velké míry vyhlazena intenzivním lovem během vlády Marie Terezie. Na konci druhé světové války však bylo mnoho těchto obor poničeno a divoké prase se tak stalo opět přirozeným obyvatelem české přírody. Další posílení jeho populace přišlo ze sousedního Slovenska, neboť vyplašená zvířata prchala před postupujícími boji, mimo jiné i na naše území. O tom, že divoká prasata našla v naší, z velké části zemědělské krajině příhodné životní podmínky, se můžeme přesvědčit i na příkladu dvou údajů o odstřelech. Jestliže v roce 1950 bylo na území ČR zastřeleno pouhých 200 jedinců tohoto druhu, pak v roce 1962 byl odstřel jedenadvacetkrát vyšší, tedy 4 200 kusů!
Již stavba žaludku a utváření chrupu svědčí o všežravosti divokých prasat a jejich přizpůsobivosti. Divočáci požírají nadzemní i podzemní části rostlin, semena lesních dřevin (zejména žaludy a bukvice), hlodavce, mláďata obratlovců a také padliny. Podíl živočišné složky potravy je u prasat malý (zhruba 4 %) a v průběhu celého roku poměrně konstantní. Během přesunů za potravou urazí zpravidla v nočních hodinách i několik desítek kilometrů. Velké oblibě divočáků se těší rozsáhlá kukuřičná pole či pole osetá řepkou. Zde totiž nalézají nejen dostatek krmiva, ale i potřebné krytové podmínky. Pokud je v blízkosti voda, neopouští divoká prasata kukuřičné lány mnohdy po několik dní. I přes důmyslné snahy zemědělců zabránit prasatům v nevítaných nájezdech do jejich polí, si divočáci vždy najdou cestu za lákavou, křupavou pochoutkou, v podobě kukuřičného klasu.
V jídelníčku divokého prasete můžeme najít i houby, ty však nikterak zvlášť nevyhledává, ale spíše je jen příležitostně ukusuje. Značné škody mohou divočáci napáchat při hledání larev, žížal a jiných bezobratlých živočichů žijících v zemi nebo při hledání oddenků a kořínků různých druhů bylin. Během několika hodin tak louky mění v hnědě zbarvené, čerstvě zorané pole. Tento obraz pak přivede nejednoho zemědělce k zuřivosti. Naopak prospěšná je tato činnost v lesním hospodářství, kde prasata hubí lesní škůdce. Nejčastěji jde o larvy bekyně, chrousta, sosnokaze a zámotky ploskohřbetky.
- hmotnost: 50–200 kg
- délka: 1–1,2 m
- ocas: 20–40 cm
- tlupy o 5–30 jedincích
- dožívá se až 12 let
- samice vrhá až 12 mláďat
- lovný druh zvěře (1. VIII. – 15. I.)
Divoká prasata jsou velmi plachými, skrytě žijícími tvory. Díky vysoké míře osídlení krajiny člověkem byla postupně nucena přesunout svoji původně denní aktivitu do nočních hodin. Jedná se o zvířata velice společenská trávící život v rodinných tlupách. Výjimku tvoří pouze dospělí samci (kňouři), kteří žijí samotářsky. V tlupách existuje přísně daná hierarchie jednotlivých členů. Vedoucí úlohu zastává vždy nejstarší (vedoucí) samice, zpravidla matka ostatních samic v tlupě. Postavení dalších členů tlupy pak závisí především na jejich věku a pohlaví, nikoliv na síle. Po vedoucí samici tak v hierarchii následují další samice od nejstarší po nejmladší. Na pomyslné nejspodnější příčce tohoto žebříčku se nacházejí členové samčího pohlaví. Jedná se o samečky starší deseti měsíců až jednoho roku.
Samci starší jednoho roku (v myslivecké mluvě – lončáci) se v rodinných tlupách již zpravidla nevyskytují, neboť silně nepřátelské chování ze strany samic je donutí tlupu opustit. Tímto jednoduchým mechanismem je tedy zamezeno degradaci genofondu a páření rodinných příslušníků uvnitř tlupy. Selata mají v rámci hierarchického žebříčku zvláštní status. Mohou si tak dovolit cokoli vůči kterémukoli rodinnému příslušníku. Toto období u nich končí nejpozději ve stáří deseti měsíců.
Jak již bylo řečeno, staří samci žijí samotářsky a k tlupám se připojují pouze v období páření. To začíná u divokých prasat začátkem listopadu a přetrvává do konce ledna. V tento čas kňouři vyhledávají říjné samice a na krátko se tak opět stávají příslušníky tlup. Samci o samice svádějí prudké boje, ve kterých v krajním případě smrtelné. Zajímavým jevem je odvedení selat samčího pohlaví z blízkosti boje alespoň jednou ze samic, která je tak před rozzuřenými dospělými samci chrání. Ti je totiž v zápalu boje mnohdy napadají, neboť je považují za potenciální soky.
Páření může z různých příčin (narušení sociální struktury tlupy, příhodné podmínky) nastat i v jiných ročních obdobích. Samice po 16–20 týdnech březosti rodí v jednoduchém hnízdě 3–12 selat. Ta ihned po narození vidí a jsou velmi čilá. Již ve čtrnáctém dnu svého života následují matku a snaží se sbírat potravu, přestože je tato ještě dva měsíce kojí. Samice dosahují pohlavní dospělosti v 8. měsíci věku, samci o několik měsíců později. Mláďata z časných vrhů se tak mohou zapojit do reprodukce již v prvním roce života. Březí samice poté můžeme vidět celé léto a s malými selaty se lze setkat i v prosinci.
Období vodění selat je také jediným obdobím, kdy jsou divoká prasata opravdu nebezpečná. Při obraně potomků jsou samice vůči vetřelci nekompromisní a reagují rychlým útokem, který je zpravidla veden s neobvyklou razancí. V tento čas je proto dobré chovat se při procházkách lesem obezřetně, zejména při venčení svých čtyřnohých kamarádů. Ti totiž svým zájmem o mladá pruhovaná selátka celkem spolehlivě útok vodící bachyně vyprovokují. Bohužel velmi rychlá útočná reakce samice, která mnohdy váží i přes sto kilogramů, často ohrozí i samotného majitele psa. V některých případech je útok veden i několika samicemi najednou, přičemž alespoň jedna z nich zůstává selatům na blízku.
Pokud však bachyně nebezpečí včas zaregistruje a není tak náhlým narušitelem přímo zaskočena, raději volí klidný odchod, nežli otevřený konflikt. Z tohoto důvodu jsou tedy nejčastějšími místy těchto nebezpečných setkání husté, mladé porosty, či pole osetá zemědělskými plodinami vyššího vzrůstu. Obecně tedy místa pro vodící samici méně přehledná. V případě náhodných setkání s vodící bachyní je nejlepší volbou rychlý a klidný ochod do bezpečné vzdálenosti.
Divoké prase má v současnosti velkou šanci stát se nejhojnějším evropským sudokopytníkem. Příčiny vedoucí k tomuto stavu jsou různé – ať už se jedná o postupnou změnu druhové skladby našich lesů, agrární politiku či znečištění ovzduší. Přestože se tedy zdaleka nejedná o žádný ohrožený druh, dostalo se divočákům nebývalého zájmu ze strany biologů, myslivců a ochránců přírody. Nikoliv neprávem. Jejich skrytý způsob života, míra inteligence a přizpůsobivosti či složité sociální vztahy uvnitř tlup jsou stálým zdrojem mnoha otázek. Až čas ukáže, na kolik z nich člověk najde uspokojivou odpověď. Stále totiž platí, že teprve při dlouhodobém studiu jednoho druhu si uvědomujeme, jak málo o něm vlastně víme.
reklama
