Invazní rostliny jsou ekologická bomba. Ale časovaná, zjistili vědci. ‚Výbuch‛ umí odložit i o stovky let

Jitrocel kopinatý je u nás zcela běžná rostlina. V USA ale patří mezi zavlečené, invazní rostliny. V novém prostředí se dokáže držet zpátky velmi, velmi dlouho. Než se naplno projeví jeho invazní potenciál a způsobí ekologickou spoušť. Podobně to je s celou řadou dalších invazních rostlin po celém světě. Vyplývá to z nové studie, vedené Kalifornskou univerzitou v Davisu. Výzkum publikovaný v časopise Nature Ecology and Evolution se zabýval více než 5 700 druhy invazních rostlin v devíti oblastech světa. „Jedná se o dosud nejkomplexnější analýzu rostlinných invazí,“ uvedl hlavní autor Mohsen Mesgaran, odborný asistent na katedře rostlinných věd na UC Davis.

„Čím déle je invaze neaktivní, tím je pravděpodobnější, že ji budeme ignorovat,“ vysvětluje Mesgaran. „Tato latence umožňuje přehlížení invazních rostlin, což přispívá k tomu, že se nakonec stanou vážnou hrozbou. Jsou jako invazní časované bomby.“

Dlouhá období dormance

Mezinárodní tým zjistil, že téměř třetina invazních rostlin, které analyzoval, vykazovala období zpoždění mezi introdukcí a rychlým rozšířením, přičemž průměrná doba byla 40 let. Nejdelší období klidu – javor klen ve Velké Británii – trvalo 320 let.

Například v Česku zcela běžný jitrocel kopinatý je ve Spojených státech nepůvodní a invazní. A podle studie má ve Spojených státech nejdelší dobu dormance - 177 let. Rostlina byla do Spojených států zavlečena v roce 1822 a je zde hojně rozšířena.

Mračňák Theophrastův, který byl zavlečen jako možná plodina na výrobu vláken, může být v klidovém stavu až 50 let, než se rozšíří a ohrozí kukuřici, sóju a další plodiny.

Nepůvodní druhy jsou obvykle zavlečeny dvěma způsoby: náhodně nebo záměrným dovozem pro léčebné, okrasné, zemědělské a jiné účely. V Kalifornii bylo asi 65 % invazních rostlin zavlečeno vědomě.

Globální herbaria

Výzkumníci vytvořili seznam invazních rostlin v Austrálii, Velké Británii, Irsku, Japonsku, na Novém Zélandu, Madagaskaru, v Jihoafrické republice, Japonsku a Spojených státech a použili záznamy z herbářů, které jsou digitalizované a přístupné online, aby získali globální údaje o místě a čase pozorování druhů.

Poté se zaměřili na trendy, aby zjistili, zda druhy vykazují klidové fáze, a pokud ano, jak dlouho. K odhalení období zpoždění byla použita analýza časových řad, po níž následovala druhá analýza, která porovnávala klima během klidových a expanzních fází.

U některých druhů, které napadly různé regiony, se období klidu lišila podle lokality. V dobách, kdy se druhy šířily, se v 90 % případů klimatické podmínky lišily, což naznačuje, že rostliny čekaly na vhodné podmínky nebo se přizpůsobily, aby přežily v prostředí, které kdysi nebylo vhodné, uvedl Mesgaran.

Plánování do budoucna

Vědomí, že v budoucnu mohou hrozit problémy, je klíčem k řízení škůdců a k prevenci rozsáhlé invaze a hospodářských ztrát v budoucnu. To znamená, že pěstitelé, politici a další by měli brát v úvahu toto možné období klidu u nepůvodních druhů.

„Problémem je, že většina modelů, které máme k dispozici pro hodnocení rizik, abychom zjistili, zda se druhy stanou invazními a budou v budoucnu představovat problém se škůdci, nepočítá s touto opožděnou fází nebo fází dormance,“ řekl Mesgaran. „Neznamená to, že nebudou představovat problém, je to jen klid před bouří.“

Dalšími kroky ve výzkumu bude zkoumání původního klimatu invazních druhů ve vztahu k podmínkám v těchto novějších lokalitách.

Na výzkumu se podíleli vědci z Univerzity Karlovy a Botanického ústavu v České republice, Stellenbosch University v Jihoafrické republice, Taizhou University v Číně, University of Gottingen a University of Konstanz v Německu, University of Melbourne v Austrálii a University of Vienna v Rakousku.

Výzkum podpořily granty Německé výzkumné nadace, Nadace české vědy, Akademie věd ČR, Belmont Forum a European Biodiversity Partnership.

---

reklama

---