Z jaderného bunkru v Polsku byl do světa vypuštěn milion kanibalských mravenců

Mravenci množiví jsou sice známí válkami, které vedou s příslušníky svého druhu – z různých mravenišť – ale v rámci své kolonie se vůči sobě agresivně jinak vůbec neprojevují.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Pawel Bieniewski / Wikimedia Commons

Mají šest nohou, tykadla a kusadla. Jsou jich statisíce.

Neklidně se hemží, třou se těly o sebe a snaží se, znovu a znovu, zdolat chladné stěny. Úporně chtějí proniknout na denní světlo, na svobodu, za potravou. Jejich pokusy jsou ale předem odsouzeny k neúspěchu. A tak – z nedostatku jiných možností – se musí požírat sami navzájem.

Jsou to kanibalové z donucení, zato ale s nesmírným apetitem.

K dramatickému uspořádání i ději zbývá ještě doplnit pár podrobností. Zápletku. Kanibalské hnízdo totiž náhodou objeví výzkumníci. Vědci z Polské akademie věd. A brzy pojmou děsivé podezření, co že se tu vlastně odehrává. Po tři následující léta budou tohle doupě opatrně sledovat, než… ale to už bychom prozrazovali příliš.

Lepší se bude vrátit do roku 2013, kdy oficiálně došlo „k objevu“. Zasloužili se o něj zoologové, během pravidelného sčítání netopýrů v komplexu bunkrů Templewo.

Netopýři tu totiž využívají nezakryté ventilační šachtice, aby jimi pronikaly do uměle vytvořených betonových ‚jeskyní‛ bunkrů. Uvnitř panuje stálá teplota, neklesající pod 7° Celsia, kterou při zimování vítají.

Skupinka badatelů nečekala, že v Objektu 3003 objeví další obyvatele. Tedy spíše nedobrovolné obyvatele, vězně.

Kolonie v temnotách

Jejich žalář se nacházel za železnými dveřmi s červeným číslem 12. Byli to mravenci. Celé mraveniště. O této kuriozitě pak referovali svým kolegům, odborníkům na řád blanokřídlých. Kteří se na místo vydali též.

I když toho ve světle baterek k vidění nebylo mnoho, připomínalo to obyčejné mraveniště. Jen na hodně neobyčejném místě, vyplňující prostor podlahy jedné úzké místnosti. V úplně tmě, chladu a na místě, kde zjevně nebyl dostupný žádný zdroj potravy.

Byla to prazvláštní sídliště, k vidění tu nebyly žádné kukly, vajíčka ani královna. Jen mravenčí dělníce.

Myrmekolog Wojciech Czechowski identifikoval příslušníky toho hmyzího mikro-národa jako mravence množivé (Formica polyctena).

Jak tu ale mravenčí kolonie v izolaci dokázala fungovat, možná už od roku 1992, kdy odtud odešli vojáci?

Na to přišel až jeho kolega, István Maák. Zjistil, že do místnosti stropem vede úzká zrezivělá roura. Větrací šachta, jež o tři metry výše ústila na povrchu, vedle dalšího velkého mraveniště. Ti dole, v podzemí, k tomu mraveništi na povrchu původně patřili. Ale propadli se dolů, a stali se tak součástí druhého mraveniště, ležícího v temnotách.

Cesta to byla jednosměrná, kdo se jednou dostal dolů, nahoru už se vrátit nemohl.

Kusadla po přistání

Maák s kolegy neželel času a mravenčí obyvatele podzemí podrobně zkoumal. Odhalil, čím se mravenci dole živili. V „kolonii“ – tento termín používal v uvozovkách, protože podzemní mraveniště nebylo skutečnou kolonií – čítající asi jeden milion dělnic, přežívali na nešťastnících, kteří se propadli dolů.

Kanibalizovali je. Počet rozkousaných tělíček mravenců, povalujících se okolo podzemního mraveniště, odhadem přesahoval dva miliony.

To samo o sobě bylo fascinující zjištění. Jednak proto, že mravenci množiví jsou sice známí válkami, které vedou s příslušníky svého druhu – z různých mravenišť – ale v rámci své kolonie se vůči sobě agresivně vůbec neprojevují. Jsou sociálně žijící, spolupracují a vzájemně se bezvýhradně tolerují. Takhle se slušní mravenci množiví ke svým druhům zkrátka nechovají.

Tady, v extrémních podmínkách, takového odchylného chování ale byli schopni.

Jeden z bunkrů v oblasti Templewo.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Festung / fotopolska.eu / Wikimedia Commons

Celé to navíc předpokládalo nějaký systém, klíč, podle nějž se větrací šachtou propadlí mravenci stali buď potravou ostatním, anebo novými členy podzemní skupiny. S tím, že někteří obyvatelé podzemí nejspíš byli kanibalizováni místo nich.

Byli požíráni jen ti, co pád nepřežili bez úhony? Nahrazovali „mladí“ ty „staré“? To už se ze stovek okousaných tělíček, které Maák pod binolupou analyzoval, vyčíst nedalo. Jen to, že těla mravenců byla zužitkována jako zdroj potravy, vyhlodána.

Kolonii na povrchu tedy vedla královna, zatímco „kolonii“ v podzemí řídil hlad.

„Kolonie“ v podzemí, bez velení královny, přitom prokázala nezvyklou schopnost samořízení, regulace. Při níž dokázala udržet efektivní velikost populace, živenou jen oportunistickým kanibalismem.

Zachránit? Je to rozumné?

Profesor Czechowski i istván Maák si pochopitelně tenhle senzační objev nenechali pro sebe, referovali o něm v tisku. Ale místo pochvaly za zajímavý přínos schytali kritiku. Spíše tedy od laiků než odborníků.

Přečtěte si také |

Experiment NASA měl vést k pochopení mimozemské komunikace, skončil sebevraždou delfína Petera

Lidem vadilo, že mravencům lapeným dole v bunkru nijak nepomohli a jen na si nich bádají.

„Základním pravidlem výzkumu je samozřejmě nezasahovat do přírodních dějů, jakkoliv drastické a nespravedlivé se nám mohou zdát,“ vysvětluje Maák. V tomhle případě ale s kolegy vážně pomýšlel na výjimku z pravidla. Ne kvůli morbidnímu kanibalskému trendu v podzemí. Ospravedlnění vycházelo z toho, že nezasahují do přírody jako takové. Past v podobě větrací šachty a bunkru byla člověkem vytvořenou strukturou.

Výzkumníky pochopitelně lákala i představa sledování pokračování příběhu, sjednocení kolonií s tak neobvyklým duplexním uspořádáním života.

Jenže etika spojená s pomocí a zvědavost badatelů tu ovšem narážela na realitu a možná rizika. Je vůbec vhodné sjednotit kolonii na povrchu a kolonii v podzemí, když jednu prokazatelně obývají pojídači mravenců? Dopady jejich shledání nemusely být vůbec pozitivní, a kanibalské choutky by se pak nemusely omezit na jedno mraveniště.

Přečtěte si také |

Vlny veder ohrožují jednu trochu nečekanou rizikovou skupinu

Maák to na jaře roku 2016 pro jistotu otestoval experimentem. Nachytal stovku mravenců z „kolonie“ a přemístil je v lahvičce na povrch, k jejich někdejšímu mraveništi. Aby prověřil vztahy mezi dvěma částečně izolovanými entitami. Podle očekávání nebylo zpozorováno žádné agresivní chování. A tak na podzim téhož roku s kolegy zorganizoval velký návrat.

Nezlomní mravenci

V bunkru, místnosti č. 12, osadili doprostřed podzemního mraveniště dřevěnou tyč, vedoucí větrací šachtou až k povrchu. Tento vertikální chodník mohli mravenci využít k bezpečné cestě vzhůru.

Výzkumníci se do bunkrů v Templewo vydali až v únoru 2017. To už „kolonie“ v podzemí neexistovala. Zůstalo jen rozvrácené opuštěné mraveniště, a miliony mrtvých ohlodaných tělíček. Někdejší hemžící se černá masa těl zmizela, do temnoty spadlí mravenci se vrátili zpět na povrch.

Přečtěte si také |

V čem se mýlí uznávaný vulkanolog, když radí, jak se připravit na kolaps civilizace?

Z jaderného bunkru v Polsku byl do světa vypuštěn milion kanibalských mravenců.

V jejich domácím mraveništi nebyly zaznamenány žádné další projevy agresivního chování, své kanibalské choutky tedy mravenci zanechali dole.

Podle polských entomologů je nejvýznamnějším přínosem tohoto výzkumu to, že si mravenci lesní dokáží udržet organizaci kolonie i v těch nejhroznějších a nejextrémnějších podmínkách, a že dokáží i v naprosté tmě a bez jídla přežít. „Nemohli předvídat, že je objevíme a že je nakonec zachráníme,“ uzavírá Maák. „Přesto to tam dole nevzdali a pořád bojovali o život.“